Zůstat v Řecku nebo odejít?
Dobry den, prosim o radu.
Pred tremi mesici jsem se odstehovala za pritelem do Recka se synem, bude mu 8 let. Pritel je Rek, zazemi mame. Jen mame problem s jazykem. Nez jsem udelala to rozhodnuti se prestehovat, tak jsem vedela, ze to bude tezke, ale je to pro me strasny psychicky napor. Nekdy mam pocit, ze uz dal nemuzu a chci jet zpatky do CR. Syn by mel jit v CR do druhe tridy, ale v Recku zacal chodit znova do prvni, aby si pomalu osvojil novou abecedu a hlavne jazyk.
Prvni dny byly hrozne, nechtel tam vubec jit, ted chodi, ale i ted se to moc nelepsi. Ve skole je vyuka kazdy den skoro sest hodin a on zatim nerozumi skoro nicemu. Ja jsem ve stavu, kdy porad na neho myslim, jak to tam zvlada, kdyz nemuze komunikovat ani s detma ani s kantory. Denne se spolu ucime nove slovicka, ale zatim zadne velke pokroky. Vim, ze je to kratka doba, ale mam pocit, ze jsem psychicky vycerpana. Jsme tam sami v novem prostredi a je nam smutno. Partner se snazi, ale zatim si ani jeden mezi sebou nerozumi takze je to takove jine.. Nevim, co dal. Nekdy mam vycitky svedomi, jestli synovi nejak psychicky neublizuju, tim, ze jsem ho vzala z rodne zeme do jine, kde nikomu nerozumi. Co pomaha? Zlomi se to nekdy? Prosim a radu!
Diky M.
Milá M.
Když už je někdo ve vodě, tak musí plavat a ne litovat toho, že už nestojí na břehu… Ono časem ta voda přestane tolik studit, člověk si všimne, že ho vlastně i nadnáší, pohyby se uvolní a třeba i pocítí radost z plavání…
Pravidlo číslo jedna: věř sobě a synovi, že to můžete dokázat! To, co teď synek potřebuje, je tvoje víra, že víš, co děláš, že jsi pevně rozhodnutá a že věříš, že to můžete zvládnout. Pochyby, nedůvěra, sebelítost a pocity viny jenom nahlodávají vaši vůli vydržet. On je malý a ty jsi velká. Potřebuje se opřít o tebe, o tvoji sílu a rozhodnost, a věřit, že víš, co děláš.
My dospělí často nevíme, jak nějaký projekt dopadne, protože život se nedá přesně naplánovat. Ale musíme si věřit, že v dané chvíli děláme to nejlepší, co jde, a opravdu to dělat, jak nejlíp dokážem. Pro děti je velká škola, když vidí, že se rodiče s něčím náročným potýkají a přesto to nevzdají. To může být pro rozvoj osobnosti tvého syna a jeho sebevědomí důležitější, než kdyby byl ve známých, méně náročných podmínkách v Čechách.
Takže, to co teď synek potřebuje, je tvoje povzbuzení, pochopení a tolerance tam, kde to nezvládá tak dobře, jak by chtěl.
To, co rozhodně nepotřebuje, protože ho tím oslabuješ, je abys ho litovala, jak trpí.
Soustřeďte se na pokroky, i kdyby vám připadaly pomalé. Všímejte si legračních věcí, chybek ve výslovnosti nebo v pochopení významu pojmů, kterým se můžete zasmát a ne si nad nimi zoufat. Všichni mají na začátku s jazykem problémy, každý se setkal s řadou trapasů a neobvyklých situací, na www.cesivrecku.cz je článek Anketa o největší trapnost (ze 2.2.2014), kde se můžete nejen pobavit, ale také si uvědomit, že v tom “neplavete” sami.
Najdi pro syna nějaký vzor, nějakého hrdinu, kterého by obdivoval a mohl se s ním ztotožnit, např. cestovatele, který objevuje neznámé země a dokáže se domluvit s domorodci přesto, že nezná jejich jazyk a obyčeje. Napřed je pozoruje a učí se od nich, a později projevuje svoje vlastní schopnosti a získává jejich uznání a přijetí. V literatuře je mnoho takových případů, ať už jsou to opravdové příběhy (např. cestovatelé Zikmund a Hanzelka aj.) nebo smyšlení hrdinové z filmů (od Old Shatterhanda, který si získal přízeň Indiánů a obdiv dětí mojí generace, až po dnešního Avatara). Podle zájmů tvého syna najdi nějaký chlapecký nebo mužský vzor, který ho bude posilovat.
Upozorni ho na to, že člověk komunikuje nejen slovně, ale i výrazem tváře, gesty, postojem těla. Že může hodně věcí vytušit a odhadnout přesto, a možná dokonce právě proto, že nerozumí jazyku. Zahrajte si na jakéhosi “mentalistu”, detektiva, který odhaluje skryté, nevyřčené významy. Můžete si třeba pustit televizi, ztlumit hlas a hádat podle toho, jak se herci tváří, co asi říkají. Může to být dobrá zábava a současně to nejen posílí intuici, ale také podstatně sníží stres z pocitu “nerozumím!”
Bylo by dobré, aby se syn zapojil do nějakého kolektivu dětí, kde by byli ve společné akci, při které není tak důležité mluvit, např. nějaký sport: fotbal, basket atd., Aby měl příležitost se zapojit rovnocenně do party kluků a v ideálním případě dát i nějaký ten “gól”, pro dobrý pocit a zvýšení sebevědomí. Také můžete občas pozvat nějakého spolužáka k vám domů, udělat třeba palačinky nebo něco jiného dobrého, a ať si třeba kluci koukají na komiksy v televizi nebo na netu, hlavně, ať má syn příležitost trávit čas s dětmi svého věku i mimo školu.
Nezapomeňte udržovat kontakt s tátou a ostatními členy rodiny, popř. kamarády, co zůstali v Čechách. Aby syn neměl pocit, že o ně nějakým způsobem “přišel”!!
Takže, milá M. nepotlačuj své pocity a najdi si někoho, s kým si můžeš o nich povídat (třeba nějakou spřízněnou českou dušičku v Řecku). Ale ty negativní pocity se snaž zpracovat sama a nepřenášet je na syna. Má svých dost…. Vyslechni ho, řekni, že mu rozumíš, že to je těžké, ale že věříš, že to dokáže a že jsi na něj hrdá.
Ohledně návratu do Čech: Kdyby bylo nejhůř, tak to bezpečně poznáš a rozhodneš se, jak dál. Ale dokud je to “pouze” náročné, tak zatněte zuby a soustřeďte se na konkrétní další tempo, to je dobrý způsob, jak se neutopit a doplavat až do cíle…
Hodně štěstí!!!
S láskou Kalli
www.cz.kalliopi-anthi.gr
11 Comments
dimitris
tyto pocity maji miliony lidi ,kteri zmenily zem ve ktere ziji.i ja jsem pred 30 lety prozival podobne muka tady v recku .ale clovek je tvor ,ktery se dokaze hodne rychle prizpusobovat.za par let se nad timto tvym pohledem budes jen usmivat .bude to uz za tebou a Ty budes rozumet lidem okolo sebe a zjistis ,ze vsechno jde ,kdyz se chce
Jana
Holka zlata! Nezoufej…hlavu vzhuru….ja jsem sem take prisla s 9 l.synem…neumeli jsme ani slovo…on nenastoupil do 1. tr.,ale pokracoval dal,tak jak v Cr skoncil.A musim rict,ze hodne rychle zapadl jak do skolniho kolektivu,tak u nas na vsi mezi kamarady i ve fotbalovem tymu,ktery tez delal i v Cr.Je oblibeny v kazdem kolektivu.Dokonce letos skoncil na 3. miste ze 300 deti…ve volbe starosty skoly.Skolni vysledky ma vyborne,trochu mel problem se starorectinou,ale uz i tu pochopil.Jazyky mu sly od mala,takze recky se naucil velice brzy.Nyni uz chodi na gymnazium.Jsme tu 4 roky.Za to se mnou je to horsi.Me rectina proste do hlavy nejde.Ja mela ze zacatku spise problem vyrovnat se zdejsi mentalitou lidi a navyky.Ale uz jsem si zvykla.Synovi opravdu pomuzes tim,ze ho budes podporovat a verit mu,on to zvladne,deti jsou tvarne.Nejdulezitejsi je,aby chodil mezi deti,tak se nejrychleji nauci…pri hre.A ty mas nejvetsi motivaci lasku k partnerovi.Uvidis,ze to to date! Kolik moc nas sem takhle odeslo z rodne vlasti za zivotni laskou…
Drzim vam obema moc palce a preju,at to vsechno pekne klape:-)
Jana
ostrovanka
kali, moc hezka odpoved, a mila M, drz se!! kazdy zacatek je tezky, ale o to vetsi je pak radost, kdyz to clovek dokaze. taky drzim palce a dej nam vedet, jak tvoje dobrodruzstvi pokracuje!
dancha
Je asi fajn, že syn je ještě malý. Pohoda v rodině je teď hodně důležitá, když budete s partnerem v pohodě, tak i malý bude spokojený. Bude chodit do školy s tím, že jde něco zdolávat a pak se vrátí zase domů, kde je vše v pohodě. Takže mu asi neříkej, že jsi nejistá, to ho rozhodí! Sebejistý rodič-nejlepší rodič 🙂 Držím moc palce, ať to vyjde!
skyla
Ahoj, to je tedy odvaha. Bravo. Možná je dobré si v sobě dát nějaký limit. Třeba do roka a do dne, když se nezdaří, balím kufry a neotáčet se dozadu. Ale jen potichu, ať to syn neví.
Lenka
Ahoj, kde bydlite? Urcite se to casem vsechno zlepsi, zacatky jsou vzdycky tezke…a to, i kdyz nemas dite. Jeste to zkuste, nic neztratis. Ucila jsem rodinu, rekospanelu, co se stehovali do Cech. Neumeli ani sluvko, ucili se se mnou asi mesic, naucili se zakladni fraze a jejich maly sel v Cechach do prvni a mala do treti tridy. Kdyz prijeli po roce na leto, koukala jsem, kolik toho uz umi. Normalne se se mnou domluvily. S chybami..obcas neco popletly, ale pokrok byl nebetycny. Mozna by vam pomohlo si najit par ceskych pratel pobliz a pro maleho urcite nejakeho reckeho kamarada. Kluci u hrani zase tolik nemluvi, ale mel by pocit, ze neni sam.
Pokud mas pocit, ze chlap, se kterym jsi je ten pravy, nevzdavej to! Zkuste to vydrzet do konce skolniho roku a uvidis.
Kde kydlite?
helena buzova siganou
vrat sa domou !!!!!
Viko
před 30ti lety jsem neuměl ani pozdravit,dneska bych to neměnil,krize,nekrize.Kvůli děcku nemá cenu se nervovat,dítě si to samo přebere a rychle se přispůsobí
honza
Ahoj.Zkus si třeba najít na internetu něco o psychických problémech v cizí zemi. Něco podobného jsem zažíval v Německu. Obvykle by to mělo odeznít asi po 3 měsících. U dětí je to horší.Znám případy, že první rok ve škole probrečely,ale většinou se přizpůsobí rychle.Potřebují kamarády a oporu rodiny.Pokud nemá z psychiky nějaké zdravotní problémy, nebude problém.Slyšel jsem, že i úspěšní lidé-emigranti ten úspěch vlastně mají Náplast na stesk. No nevím.Není ale dobré stýkat se jen s Čechy nebo naopak jen s Řeky. Musíš jakoby přijmout svůj nový domov, ale nevyčítat si, že si opustila ten dřívejší. Pokud by se to nezlepšilo do jednoho roku, můžeš se kdykoli vrátit, to je dnes velká výhoda. Ale myslím, že pak už se tomu jen zasměješ a budeš si sebe sama také víc vážit.Udržuj také kontakty s přáteli v ČR(skype). Přejí hodně stěstí a sílu to zvládnout.
Olga
A co otec ditete, ten se stehovanim souhlasil?
M.
[10] ano souhlasil, vidi v tom pro syna jiste vyhody, napr. novy jazyk, more, teplo, lepsi strava, atd. jsou pravidelne v kontaktu na skype. Na vanoce jedeme do cr a pak planujeme i na jare. Musim rict, ze se situace lepsi, ono ty zacatky jsou drsne, clovek s tim jakoze pocita, ale pak, kdyz to prijde, tak je to holt stejne sok. Syn ve skole nebreci, uz si nasel i kamarady a chodi normalne. Sehnali jsme mu i pani na doucovani rectiny, aby se do toho rychleji dostal, tak uvidime. Dekuju vsem za podporu 🙂