Letní sezona

“Prosím Vás, potřeboval bych se pozítří dostat do Dubrovníku. Je odsud nějaké spojení?”

Horlivě jsem se mu jala vysvětlovat, že spojení trajektem, které kdysi existovalo, bylo bohužel před několika lety zrušeno.

“Ano, máte správné informace,” prohlásil spokojeně. /To mě zkoušel?, napadlo mě./
“Tak mi tedy sežeňte nějakou soukromou motorovou loď. Je jedno, kolik to bude stát.”

“Máte diplom na motorovou loď?” zeptala jsem se úplně nesmyslně. Dubrovník je totiž odsud vzdálen cca osm hodin trajektem, pokud by tedy nějaký existoval.

“Ne, nemám, ale chtěl bych loď i s kapitánem, nezáleží na tom, kolik to bude stát, něco si tam na chvíli vyřídím a vrátím se hned zpět,” oznámil mi bezelstně.

Chvíli jsem na něj užasle zírala a pak se mu snažila vysvětlit, že Dubrovník není naproti v Albánii, jak se zřejmě domníval, ale o velký kus dál. Pan Zmeškal byl velice překvapen, neboť si myslel, že cesta by více jak dvě hodiny netrvala. Každopádně mě však zaúkoloval, abych mu zjistila tu motorovou loď s kapitánem.

Potom si objednal minibus, aby se mohl s rodinou a přáteli dopravovat po ostrově a řekl, že přijde na příští schůzku, aby si zakoupil výlet rybářskou lodí.

Za pár hodin mi přišla první z jeho, jak jsem posléze zjistila, nekonečných SMS. “Prověřte mi, prosím, charterové lety do Dubrovníku… “

Po dvou hodinách další: “Zastavte se za mnou, potřebuji s Vámi projednat výlet lodí.”

Napsala jsem mu, že v hotelu budu v pátek v 16.00 hodin. V ten den mi pan Zmeškal volá v 18.00 a naštvaně hučí do telefonu: “Tak kde jste??” Vysvětluji, že je už 18.00 a ne 16.00. Domlouváme se na další den ráno, až pojedu za jinými hosty, stavím se v 8.45 na recepci.

V den výletu mi zvoní telefon. Pan Zmeškal stojí s dcerou na jiném místě a ptá se, jestli stojí dobře. Než stihne na dané místo dojít, autobus odjíždí. Zajišťuji mu taxi. Odjíží sám, bez dcery, za kterou zaplatil, protože se jí najednou přestalo chtít. Odjede s ostatními turisty na nádhernou pláž, sní oběd a místo, aby si užíval až do doby odplutí lodě, bere si vodního taxíka a odjíždí na břeh. Odtud nového taxíka do hotelu. Prý je mu horko.

Ten večer, co pan Zmeškal s rodinou úspěšně odletěl do Prahy, jsem si docela oddychla. Ale to oddychnutí bylo předčasné. Pán se začal ozývat i ze záhrobí. Jeho poslední SMS poslaná z Prahy čtyři dny po odletu zněla: “buďte tak laskavá a prověřte, zda se našel v hotelovém pokoji můj klíč od Mercedesu. Děkuji, Zmeškal…..”