Vždy mi bylo divné, proč, ať jsem byl v kanceláři „mekanikose“ /stavebního inženýra/, dikigora /advokáta/ či prodejce dřeva, stavebnin, železářství, hokynáře…je krom stolu obchodníka ještě jeden stůl. Zpravidla větší, mohutnější, za nímž sedí stařík, který toho už většinou moc nevnímá, ale je uprostřed „dění“. Každý Řek, který vlastní firmu, má živnost a má kancelář, má takovýto stůl. Za tímto stolem sedí jeho otec, který už dávno nic neřídí, neví nic o trhu, materiálech a problémech živnosti. Ale jeho syn si ho váží. Váží tak, že chce, aby jeho otec byl u všeho dění a byl třeba i tak trochu na obtíž. V tom smyslu, že některý ještě vládne myslí a do všeho, neznajíc dnešní „fofr“ dobu, rýpe, jiný čile koketuje, podle nátury a zdravotního stavu, s ženským personálem či zákazníky… jiný jen tupě, nepřítomně zírá před sebe, nejevíc zájem o dění kolem sebe… Ale jejich synové si otců váží a záleží jim na tom, aby jim byli na blízku, i když už jim v práci nemůžou pomoci…

„To je stůl mého otce“ odpoví na otázku, při dotazu, kdo že to pracuje u toho krásného stolu, není-li přítomen… Je to až zarážející, tedy pro mě určitě… Nestydí se za jejich úletné a mimoňovské připomínky, pocintané košile a časté navštěvování toalety. Není to o tom, že otci vděčí za firmu, či živnost, jednoduše si ho váží. Váží si toho, že jsou spolu, že se mají na očích… Každý z nás si váží svých rodičů, ale něco takového se vidí snad jen v Řecku. Vychází to z odvěké Řecké mentality pouta rodiny / zejména v těžkých dobách/, které se na zdejších, zaostalých a soběstačných ostrovech dodržuje. Stát se o ně nikdy nestaral, snad vyjma pár prominentů, kteří toho zase využili pro sebe a svou rodinu, na úkor ostatních…

A úcta ke stáří všeobecně? Stačí si pustit televizi. Komentátoři hlavních zpráv, ale i průvodci pořadů, diskutéři, jsou i osoby, které jsou díky svému věku u nás doma již odepsáni… Jasně, že se dobře kouká na prsatou, čerstvou, šťavnatou blondýnku ale neznamená to, že je chytřejší a zkušennější, že umí líp komunikovat..prostě je jen mladá, ale to není zásluha…

A když se vrátím zpět do naší mentality, přemýšlím o tom, jestli mi také moji synové zařídí stůl až půjdu do důchodu… S vidinou toho, že oni zřejmně do důchodu nikdy nepůjdou… a i já jsem ten, který za to může….totiž celá naše generace v jejich očích.. a mají pravdu…