Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Kalli radí po 23.

Rate this post

chci se rozvést, ale mám malé dítě…

Dobry den,

 

mela bych na Vas prosbicku. Jsem Ceska zijici v Recku. Narazila jsem nahodou na webove stranky “Cesi v Recku”. Na stranky jsem vkladala komentar k tematu, kdy Ceska odesla od manzela Reka zpatky do Cech i s detmi. Chtela bych se Vas zeptat, jak je to v pripade rozvodu s detmi, pokud se matka Ceska chce zpatky vratit do sve vlasti? V pripade, ze manzelstvi bylo uzavreno v Recku. Vim, ze je to otazka spise pravnicka a zalezi pripad od pripadu. Ale mozna znate kolem sebe takoveto pary a mate nejake zkusenosti.

Prispevek jako by mi mluvil z duse..zazivam ted neco podobneho. Mame rocniho syna a prave po porodu jsem se predevsim ja zmenila a vidim vse jinyma ocima. Hadky jsou na dennim poradku, me se moc styska, chtela bych zase domu do Cech. I u nas uz padlo slovo rozvod, ale vubec si neumim predstavit, jak by to dopadlo se synem, kdyby otec byl v Recku a matka se vratila zpatky do Cech…je to strasna situace. Je mi to moc lito, jak jsme dopadli.

Prave ted, mam strach z toho, ze to casem bude horsi, kdyz uz ted me tady urcite veci stvou, vadi… Co bude za par let? ptam se sama sebe. Uz je synovi rok, nerekla bych, ze vse je zpusobeno hormonama, psychikou po porodu atd. Je to slozite. Nevím si rady…

Dekuji moc predem za odpoved. S pozdravem   M.

 

Milá M.

     co se týká praktických záležitostí okolo rozvodového řízení, bude lepší, aby ses obrátila na nějakého zkušeného právníka. Na stránkách www.cesivrecku.cz na podobný dotaz odpověděla advokátka Manuela, kterou mohu vřele doporučit. Je k nezaplacení, že zná nejen řecké zákony a způsob, jak to tady chodí, ale především, že se s ní můžeš domluvit česky. Ale možná by stálo za to podívat se napřed pod pokličku toho „hrnce“ s pocity nespokojenosti a neštěstí. Protože je vždycky lepší se pořádně zorientovat v situaci, když má člověk pocit, že zabloudil, než se zbrkle vydat nějakou cestou, ze které už se pak nedá snadno vrátit.

     Je zajímavé, že jsi svým komentářem reagovala zrovna na příspěvek, kde se autorka v podstatě svěřuje s tím, že  s odstupem času své rozhodnutí rozvést se a vrátit se do Čech přehodnotila… (článek „Utekla jsem“ ze 7.3.2013). Také se v komentářích ozvaly další ženy, které měly v prvních letech po porodu dítěte v manželství krizi a zdárně ji překonaly. Pojďme se zamyslet nad tím, co se to vlastně stává krátce po svatbě a narození dětí, ve většině manželství, dokonce i v těch, kde jsou manželé stejné národnosti a žijí ve stejné zemi.

     Když jsou dva lidé zamilovaní, tak to vypadá, jako by žili jeden pro druhého. Snaží se být spolu většinu svého volného času, se zájmem a obdivem pozorují jeden druhého a snaží se zájemně si vyhovět. Vyhřívají se na paprscích láskyplné energie jako kočka na sluníčku. Když je pak žena těhotná, zvlášť pokud bylo děťátko plánované a chtěné, tak je opět středem pozornosti. Většinou je muž nadšený, snaží se pomáhat, aby se žena příliš neunavovala, aby nemusela nosit těžké věci apod. I budoucí babičky se starají, aby maminka dobře jedla atd. atd… Když se pak miminko narodí, veškerý zájem se přenese na něj. Často se mluví o poporodním splínu matky. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám dojem, že jistou dávku neurčitého pocitu smutku přináší narození dítěte oběma jeho rodičům. Je to jako při každém novém začátku, který je současně i koncem. V tomto případě koncem období líbánek. A často i koncem něžné pozornosti mezi partnery…

     S novorozeňátkem začíná období  fyzicky i psychicky velmi náročné, především pro novopečenou maminku. Mnoho žen trpí poporodními depresemi, kdy jsou přecitlivělé, úzkostlivé, náladové a někdy i agresivní. Jsou zaplaveny emocemi, které souvisí s hormonálními změnami po porodu a při kojení. Někdy to může trvat měsíce, než se žena opět dostane do rovnováhy. A je důležité, aby měla dobré citové zázemí. Potřebuje podporu a pochopení partnera, a také pomoc příbuzných nebo přátel, aby měla čas si odpočinout. Pokud je  dlouhodobě nevyspalá, protože se dítě v noci budí, je přirozené, že je podrážděná a zoufalá.

     Κdyž porod a starost o novorozeně může tak οtřást rovnováhou ženy, která porodila a žije ve své zemi, o kolik těžší  je to pro mladou maminku, která všechny tyto náročné změny prožívá plně závislá na svém partnerovi, odloučená od své původní rodiny a navíc v prostředí, kde jsou jiné zvyky. Pocit neurčité melancholie se znásobí a promítne do velmi určitého a naléhavého pocitu stesku. Najednou jí mnohem víc začnou chybět rodiče, sourozenci, přátelé, ale i známá místa a situace. Když je člověk ve stresu, cítí se ve známém prostředí více v bezpečí. Má pocit, že je situace snáz pod kontrolou a že ji zvládne. A naopak, v prostředí, kde nejsme tak úplně doma, sebemenší potíž nabývá obrovských rozměrů. Např. návštěva lékaře s děťátkem, zvlášť pokud maminka neovládá dobře řečtinu, je pro ní horor. Čím víc se žena cítí nedostatečná, tím je nervóznější a začíná (podvědomě nebo i vědomě) zpochybňovat svoje rozhodnutí přestěhovat se do Řecka. Věří, že kdyby byla doma, všechno by bylo jinak, mnohem lepší a mnohem jednodušší. (K tomuto názoru samozřejmě přihrává i skutečnost, že je opravdu v Čechách podstatně lepší organizace ve zdravotnictví a službách celkově). Tento stesk a rozmrzelost se, bohužel, mohou obrátit proti partnerovi… („Kvůli tobě jsem všechno opustila!“ „Trčím tady s tebou a musím prožívat tohle všechno!“…) Pokud manžel není dost empatický a trpělivý, a začne si brát kritiku osobně, zavládne klima nevraživosti a jeho ochota pomáhat začne mizet.

     S rodičovstvím se výrazně mění dynamika vztahu. Dokud jsme zamilovaní, cítíme se přirozeně s partnerem rovnocenní. Ve chvíli, kdy se staneme rodiči, sepnou se modely rolí, tak jak je máme zakódované hluboko v podvědomí. Mužské a ženské role, to jak se má chovat otec a jak matka, jsou v Čechách vnímané jinak než v Řecku.

     V Čechách došlo díky všeobecné povinnosti pracovat, zavedené za dob socialismu, k mnohem větší faktické rovnocennosti mezi muži a ženami. To, že nebyly ženy finančně závislé na svých manželech a že měly i další povinnosti a oblasti zájmu než jenom péči o děti a rodinu, jim dodalo sebevědomí. Ale také starosti navíc. A o tyto starosti se začaly dělit se svými muži. Oba partneři pracovali, oba vydělávali, oba se starali o děti. Tato zkušenost je už po několik generací zapsaná do duší žen narozených a vychovaných v Čechách (a na Slovensku). Někde uvnitř mají pocit, že správný partner a správný otec by se měl chovat tak, jak je to běžné v jejich vlasti.

     Naproti tomu v Řecku je zvykem, že péče o děti je výsadou žen. Nejen matky, ale i babiček, tetiček, kmoter atd. V patriarchálním modelu je muž zodpovědný za finanční zabezpečení rodiny, za její reprezentaci ve vnějším světě (běhání po úřadech atd.) a co se týče domácnosti, tak maximálně tak za opravení nebo zajištění oprav různých poruch. Od řeckých mužů se v minulosti nečekalo, že by se podíleli na výchově malých dětí, že by s nimi chodili na procházku (vézt kočárek byla pro muže ostuda…) apod. S většinou mužů, kteří mi vyprávěli o svém dětství, si jejich otcové nikdy nehráli. Proto je pro ně představa běžné každodenní spolupráce při výchově dítěte nová. Jistě je i řada mužů, kteří jsou ochotní to dělat, ale dá se čekat, že budou neobratní, neboť nemají předešlou zkušenost. Navíc, můžou péči o dítě brát jako osobní pomoc manželce plnit její povinnosti, ne jako samozřejmost. V tom případě čekají náležité ocenění, a pokud ho nedostanou, tak se stáhnou a přestanou se podílet.

 Jak naši psychiku ovlivňují vzorce z dětství, tedy především náš vztah k matce a k otci:

     Vyčerpanost a nervozita ženě způsobuje pocit nejistoty, jestli je dobrá matka. A čím víc o sobě pochybuje, tím větší má tendence se držet jako klíště svých představ o tom, jaká by měla být. („Stejná jako maminka“, popř. „Pravý opak matky“. Vzpomínky z dětství jsou v přítomnosti doplněné informacemi vyčtenými z příruček a netu). To pak může vézt k přehnané potřebě dělat věci nějakým konkrétním způsobem, někdy až k rituálům. Takže i kdyby se manžel snažil nějakým způsobem pomoci (třeba obléknout dítě nebo ho nakrmit) snadno ho odradí to, že je napomenut, že to neudělal správně. Také to komplikuje přijímat pomoc od příbuzných manžela, neboť mají jiný přístup a zvyky.

     Pokud žena měla obětavého a starajícího se otce, tak manžela srovnává a připadá jí nedostatečný. V případě, že jí péče otce chyběla, při sebemenším zklamání z manžela znovu prožívá křivdy z dětství a utvrzuje se v přesvědčení, že se mužům nedá důvěřovat. Je to pak jako začarovaný kruh a výsledkem je neustálé vzdalování se partnerů a pocit křivdy, kteří cítí oba

Milá M.,

neuvádíš žádné podrobnosti o tom, co vlastně mezi vámi neklape. Jestli se dějí opravdu špatné věci, nebo se „jen“ cítíš špatně, protože je ti smutno a stýská se ti. Píšeš, že ses po porodu změnila a že všechno vidíš jinýma očima. To by mohlo být i únavou a stresem z představy, že jsi na všechno sama,  že to nezvládáš a že ti nikdo nerozumí. Možná máš pocit zmařeného štěstí, pocit, že už nikdy nebude nic dobré. Ten ale mnohem častěji pramení z vyčerpání a nedostatku energie než z opravdových potíží ve vztahu. (To se dá poznat podle toho, že je tak „absolutní“. Konkrétní vztahové problémy nevnímáme tak vyhroceně. Uvědomujeme si, že občas je něco dobře. Když jsme ale s energií na dně, tak to prostě nevidíme).

 

Jak o sebe pečovat, abys měla „dobitou baterku“:

·         co nejvíc odpočívej. Spi kdykoli je to možné, třeba i po chvilkách.

·         nesnaž se dělat všechno perfektně, nebuď na sebe příliš náročná. Dokonalé matky neexistují!

·         relaxuj, snaž se uvolnit a důvěřovat i ostatním, kteří jsou ochotni pomoct, že to zvládnou.

·         nezanedbávej se, jez kvalitní potraviny ve vhodném množství

·         aspoň jednou týdně si najdi chvilku času na něco, co tě baví. Co jsi dělala ráda i před těhotenstvím. V ideálním případě něco spojeného s pohybem (aerobik nebo jiné cvičení, procházka). Při pohybu se produkují endorfiny – zlepšuje se nálada i celkový pocit z vlastního těla. Pustit si hezkou hudbu a vlnit se v jejím rytmu můžeš i doma při vaření… J

·         Mluv o tom, co cítíš. Když se žena svěří se svými pocity, většinou se jí uleví a cítí se pak mnohem líp. Když je dusí v sobě, tak pak nevidí ve svém životě nic hezkého. Najdi si kamarádky nebo aspoň povídej přes Skype s maminkou nebo s přítelkyněmi v Čechách.

 

Pár rad pro lepší komunikaci s partnerem:

·         Neočekávej, že manžel bude jednat přesně tak, jak bys jednala ty. Řekni mu jasně, co potřebuješ, ale netrvej na tom, aby striktně dodržoval nějaký postup. Důležitý je výsledek a k tomu se dá dojít mnoha cestami.

·         Když o něco žádáš, vycházej z předpokladu, že víš, že ti partner chce pomoct. Nezačínej větu např. slovy „Vůbec mi nepomáháš, tak aspoň skliď ze stolu!“

·         Muž, který si není jistý, jak něco udělat dobře, tak radši neudělá nic. Předcházej zmatku manžela v oblastech, kde si neví rady. Připrav mu třeba oblečení pro dítě nebo suroviny, ze kterých by udělal svačinku.

·         Když s něčím pomůže, usměj se na něj, nebo ho pohlaď, i kdyby to neudělal přesně tak, jak sis to představovala. Řekni mu, že vidíš, že se snaží.

·         Kdykoliv je to vhodné a upřímné, tak mu říkej, že je príma táta. Je dobré pro oba, když si to uvědomíte a jemu to pomáhá přijmout a rozvíjet tuto novou roli. (Žena se postupně připravuje na mateřství 9-ti měsíčním těhotenstvím, kdežto muž je do svého otcovství „hozen“ ze dne na den…)

·         Mluv s ním o svých zkušenostech a představách z dětství a ptej se na jeho. Lépe se tak poznáte a budete si víc rozumět. Pochopí, proč jednáš zrovna takovým způsobem, a nebude to brát osobně.

·         Najděte si, jako partneři, alespoň letmé chvilky, kdy si projevíte něhu. Mnoho mužů se  mi svěřilo, že se po narození dítěte cítili doslova odstraněni na vedlejší kolej. Když si jich manželka všímá, tak prý jenom „poroučí, stěžuje si a napomíná. Na dítě žvatlá a na něj štěká“.

·         Vždy, když máš kritickou náladu a negativní pocity, zkus se na chvilku odreagovat. Nezapomínej, že to, že jsi v Řecku, není „vina“ tvého manžela, je to tvoje volba. Můžeš ji změnit, ale není dobré ho obviňovat. Protože bude mít pocit, že jsi nespravedlivá.

·         Nedělej závěry, když se zlobíš nebo se cítíš na dně. O rozvodu by měl člověk mluvit jen, když je v klidu a může své pocity a myšlenky sám dobře zvážit a manželovi vhodně sdělit. V jiném případě to může znít jako vyhrožování nebo vydírání. A to nevede partnera k tomu, by se zamyslel nad tím, co tě vlastně trápí, ale spíš k myšlenkám, jak ti zabránit v „rozbití rodiny“.

 

Kdy je lepší se rozvést a nespoléhat na zlepšení situace, protože k němu pravděpodobně nikdy nedojde:

     Když ti manžel tělesně nebo psychicky ubližuje, když je chorobně žárlivý, nespouští tě z očí a nedává ti žádné peníze, takže se na něm stáváš plně závislou. Když hodně pije nebo bere drogy, takže se ztrácí ve svém světě a nemůžeš se na něj spolehnout. Když terorizuje vaše dítě. Když z něj máš strach, z jakéhokoliv důvodu, protože pak se nemůžeš cítit rovnocenná a v bezpečí.

      V každém případě nedělej závažná rozhodnutí jenom z ohledu na dítě. Dítě nepotřebuje matku, která se kvůli němu obětuje. Dítě potřebuje matku, která je šťastná. Ale štěstí není v tom, že druzí budou jednat tak, jak my si přejeme. Štěstí není ani v tom, že budeme mít to, co chceme. Štěstí je schopnost žít s vědomím, že to, co prožívám je výsledkem mé volby a znovu a znovu nacházet důvody, proč se z té volby radovat.

 

     Věřím, že pokud v manželství nedochází k týrání a ponižování, stálo by za to pokusit se změnit způsob komunikace a následně pak i prožívání běžných každodenních situací. Ne proto, že bys ustupovala nebo „brala na milost“ svého manžela, spíš z úcty k vlastnímu rozhodnutí se za něj provdat. Ve jménu těch pocitů lásky, které vás spojily a které tě vedly až k rozhodnutí následovat ho do jeho země.

     Spousta lidí si netroufá odevzdat se s důvěrou partnerovi, bojí se svazku, necítí se připravená mít dítě a už vůbec ne v cizí zemi. A ty jsi toto všechno dokázala, protože jsi vašemu vztahu věřila. Možná s určitou dávkou romantiky a naivity… Ale, mezi námi, to platí pro všechny vztahy. Vždycky do toho vletíme s nadšením, protože kdo ho nemá, tak by do toho ani nešel… Kdyby například člověk věděl předem, jaká vyčerpanost, pocit zodpovědnosti a ztráta osobního času přichází s narozením miminka, možná by si to netroufl. Na druhé straně, kdo už miminko má, tak by ho nevyměnil ani za nic… Jistá dávka nadšení a ochoty riskovat je pro život prostě nutná. Asi bys nechtěla „vrátit“ dítě, abys zase měla pohodlí a svobodu, protože by ti pak chybělo. Stejně tak se nedá vrátit život, už nikdy to nebude takové, jako před tím, než jste se poznali.

     Lidé vstupují do manželství s pocitem, že našli „svůj poklad“. Rozvod je vždycky zklamáním. Najednou máš pocit, že tvůj poklad ztratil svoji cenu. Někdy je ale rozvod vysvobozením. Když člověk přijde na to, že partner nikdy „poklad“ nebyl. To musíš posoudit sama. Taky je ale možné, že je tvůj poklad pořád drahocenný, akorát že potřebuje trochu vyleštit, aby se zablýskal… J

 

      Milá M., vzhledem k tomu, že z tvého dotazu není jasné, co přesně tě trápí, tak je moje odpověď hodně obecná. Kdybys potřebovala ještě něco upřesnit, tak napiš do komentáře, a doladíme to…

      S láskou                        Kalli

 

 dotazy na Kali zasílejte na kalianth@yahoo.gr

8 Comments

  • zuzka
    Posted 7.1.2017 at 19:43

    Dobry vecer jste si jista ze se chcete vratit??hodne z nas hlavne v tomto obdobi veku naseho ditete chtelo odjet je to proto ze treba nemate pomoc a potrebovala by jste s vasim manzelem nekam vyrazit i kdyby to melo byt alespon jednou mesicne??udelat ze sebe kocku a dat si jedno vinko a pokecat si s nim a uzit si ho.urcite je to tim ze jste ted doma je to tezke ale az zacne chodit do skolky seznamite se s jinyma maminkama budete mit spolecnost a stejne zajmy i to kaficko alespon 2x tydne bude pro vas uleva.ja treba kdyz ta moje starsi zacala skolku zacala jsem chodt cvicit byla to strasna uleva do te doby jsem na vse byla sama k zubari k lekari vsude jsem ji brala sebou.musite si udelat program.Vsude jsou problemy vsude jsou starosti verte mi nikde neni jen cerno nebo jen bilo…a kdyz se rozejdete a odjedete vase dite vzdy bude cizinec v cr vzdy se mu bude styskat po tatovy a at sebelepsiho partnera si najdete nikdy uz to nebude tata.Take jsem se rozvedla a zustala tady prozivam to dodnes a dodnes si rikam zda jsem to jeste nemela zkusit.pokud se o vas dokaze postarat ma vas rad a nebije vas ja bych se snazila to jeste udrzet a najit si sve hobby a svou zabavu a hlavne ne to zabalit pri prvnich problemech.vsude jsou byli a budou at je to cech ci rek …

    Odpovědět
  • Renata
    Posted 8.1.2017 at 10:00

    Užitečné a lásky plné rady .Cetla jsem si je, ikdyž jsem 35let vdaná ,protože skoro všichni máme sem tam nějaké ty krize. Bravo Kalli. Krásný den všem.

    Odpovědět
  • Ivet
    Posted 13.1.2017 at 0:29

    Upřímně řečeno tak lásky plné rady a pochopení paní Kalli opravdu stálo zato si přečíst celé až dokonce.
    Naprosto skvělá reakce a to ještě nejsem vdaná paní a nemám rodinu a nežiji nastálo v Řecku.
    A přesně tak každý máme v určitém období své starosti a krize,proto stojí vždy zato i bojovat a správně se rozhodnout .
    Moc dobré rady paní Kalli,mě to úplně dostalo jak stojí zato opravdu hodně popřemýšlet než dojde kdokoliv kdo se cítí nejistě a v koncích k nějakému vážnému rozhodnutí co se týká vztahu a rodiny.Opravdu nejlepší je se i nad sebou vždy zamyslet ,protože je jasné,že to ovlivní jinak všechny v rodině.Řecko miluji a vím,že člověk se buď sžije s novými návyky a tradicemi nebo ne a hledá pak jak z toho ven.Určitě souhlasím s paní Kalli vše dobře zvážit a posoudit než se k čemukoliv co ovlivní celý Váš život,rodinu a příbuzné rozhodnete. Krásný rok 2017 všem přeji

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 13.1.2017 at 21:02

    Díky, mám radost, když bude moje odpověď k užitku a inspiraci! 🙂

    Odpovědět
  • M.
    Posted 14.1.2017 at 21:35

    Dekuji moc Kalli za jeji nazor-psani. Toto tema se tyka me. Nebudu se tu dlouze rozepisovat, jake to mame problemy, to by bylo na slohovou praci. Ale napisu, co je nas hlavni problem a co me moc trapi. Predevsim jsme s manzelem zjistili, ze jsme proste odlisni. Hlavne, co se tyka naseho syna a to je to nejhorsi. Mame napriklad uplne jinou predstavu jeho volneho casu. Muj muz si napriklad mysli, ze kdyz je maly jen doma a hraje si s hrackama, ze mu to staci. Kazdodenne. Ja mam opacny nazor. Dopoledne s malym chodim na prochazku a na odpoledne bych s nim chtela jit treba do parku, na navstevu, nebo nejakou navstevu prijmout, do mesta…nic z toho se nekona. Park tady nemame, navstevy za nami nechodi a ani my nikam nechodime. Ja tu mam jen jednu kamaradku a ta bydli bohuzel daleko od nas, takze se s ni nemohu tolik vidat. Manzelovi pratele jsou jeste svobodni bez zavazku, maji uplne jiny zivotni styl. Spolecni znamy jsou vlastne oni a nebo ta ma recka kamaradka, jiny snad ani nemame. Manzelova rodina neni velika, ma jen rodice a tetu, rodice bydli o patro niz, takze “ukazat” tam maleho snad uz dnes ani nepovazuji za navstevu. Bohuzel jsem dost zavisla na svem muzi, protoze nejsem pojizdna, takze do mesta, nakoupit a jine bezne veci jsou zavisle, jak ma cas a hlavne chut muj muz. Jsem na materske dovolene, takze je mym hlavnim “ukolem” starat se o syna a ja mam pocit, ze mu nemuzu dat to, co bych chtela, ze s nim nemuzu delat veci, ktere bych rada s nim delala, ze s nim nemuzu jit, kam bych chtela..a tim vsim myslim bezne veci. Zevnitr me to uplne suzuje, psychicky vycerpava a jsem ze vseho unavena. Vubec se uz tu necitim jako doma. Necitim, ze se sama muzu pro neco rozhodnout, porad se jen o neco prosim. Pritom vse chci jen pro syna, ne kvuli sobe. Takhle ja uz zit proste nechci, nechci aby mi synovy roky probehly mezi prstama a ja litovala, ze jsem s nim plno veci nezazila, osidila ho o neco. Kdyz jedeme navstivit moje rodice do CR, syn tam ma sanci se stykat se stejne starymi detmi, videt nove tvare (mou rodinu, ktera je pocetna), delat vylety atd. Mohu mu tam ukazat a predat, jak ja jsem vyrustala, tady v Recku nemam sanci mu neco ukazat-predat. Nerikam, ze chci synovi nalinkovat program na 24 hodin denne, ale preci je normalni, na dve hodiny odpoledne obden mit nejakou takovou “aktivitu”. Preci nechci prilis. Pro meho muze, je tohle prilis. Nechci synovi brat tatu, rozbijet rodinu…ale ani nechci zit jako nestastna , vycerpana matka.

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 15.1.2017 at 10:10

    [5] Ahoj M! 🙂 OK, takže to, co tě hlavně trápí je pocit izolovanosti a závislosti. A taky nemáš dost podnětů. Je to jednotvárné a nudné být pořád doma s malým dítětem. Máš pravdu, že synek potřebuje mít kontakt s jinými dětmi. Mám pocit, že se na manžela zlobíš hlavně proto, že ho potřebuješ pro uskutečnění své představy jak vychovávat malého a pro uspokojení svých a malého potřeb. A on tě nechápe a nevychází ti vstříc. Tady jsou možné dvě cesty. Buď, že mu to vysvětlíš způsobem, že tě pochopí. (Zlepšit komunikaci, nekritizovat ho, vhodně a klidně argumentovat, že nechceš, aby malý byl „mamánek“, že si potřebuje hrát s dětma atd. Omezit obecné stížnosti, že nic neklape apod. a žádat o konkrétní splnitelné věci ve chvíli, kdy je manžel ochotný naslouchat). Pořád ale budeš závislá na jeho dobré vůli…
    Druhá cesta, která je dobrou investicí do budoucna – pro všechny, je přestat ho potřebovat. Najít si způsob,jak na něm nebýt závislá. Chtělo by to zvýšit si “mobilitu”. Udělat si řidičák, nebo aspoň jezdit autobusem, domluvit se s tetou nebo rodiči manžela, že tě hodí do města, když tam jedou. Jestli žijete na vesnici, jak bude malý růst, bude čím dál víc potřebovat „taxikáře“. Ty se dostaneš víc do světa, když se na tom budeš moct podílet a hlavně budeš v akci a víc spokojená…

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 17.1.2017 at 12:15

    Ahoj M, vlastně bys prostě potřebovala jen trochu víc svobody v tom, co chceš dělat. není to tak? Jak dlouho jsi v Řecku? Umíš řecky? Není v okolí nějaká Češka, ať už s dítětem nebo bez něj? Máš řidičák a půjčí ti manžel auto?

    Vzpomněla jsem si, jak jsem občas bývala nešťastná, když jsem měla první malé dítě. Jak jsem se cítila osamělá, nikoho jsem tu skoro neznala, neuměla řeč, kamarádi manžela byli všichni o hodně starší než já, takže už měli děti velké. Hrůza. A to jsem nebydlela na vesnici, daleko od nějakého dění, ale i přesto jsem se cítila sama. A tenkrát nebyl ani Skype a různé další výsady internetu a cestování bylo opravdu drahé. Měla jsem pocit, že jsem v pasti, takže tvým pocitům úplně rozumím.

    Nevím, jestli chceš říct, kde se nacházíš, ale zkus najít nějakou spřízněnou duši přes fb, nejvíc navštěvovaná je asi skupina Čechoslováci v Grécku, požádej o členství.

    Kdyby sis chtěla občas s někým popovídat na fb, najdeš mě pod Pavla Smetanová Greek, teď v zimě mám docela čas, třeba by ti pomohlo, že i někdo jiný se cítil podobně jako ty. A visíš, už jsem tu skoro dvacet let a na život v Řecku dnes nedám dopustit.

    K tomu, že chceš malému něco ukázat a brát ho ven – úplně tomu rozumím, ale podle mě je asi třeba si zvážit, co má větší prioritu, jestli chodit třeba do ZOO nebo na kroužky, ale dítě bude bez otce, nebo raději něco oželet, ale dát dítěti domov o dvou rodičích. Nehledě na to, že asi úplně na výběr nemáš, protože jak píšeš, odchod ze země s dítětem není jednoduchý, a pokud vím, tak bez svolení otce vlastně nemožný.

    Držím ti moc palce a když budeš mít chuť, napiš nám časem, jak tvůj příběh pokračuje. Já pevně doufám, že bude mít šťastné pokračování!!

    Odpovědět
  • Lucie
    Posted 28.1.2017 at 11:23

    Krasne napsane, Kalli.A plno rad se muze hodit i tem, ktere treba ani v Recku ,s Rekem neziji.Tim chci rici, ze podobne tezke a cerne myslenky se muzou novopecene mamince “prihodit” uplne stejne i v Cechach nebo kdekoli jinde na svete.A daleko od domova se muze lehce stat, ze si idealizujme, jak by vse bylo lepsi a snadnejsi tam a pritom by nebylo.Neni to vzdy tak ruzove a stastne obdobi, jak bychom ocekavaly.Ridte se podle rad Kalli, jsou moc moudre. Drzim palce at je lepe – a bude, urcite 🙂

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5