Kalli radí pojedenácté

Jak s odloučením od táty..

Milá Kalli,

myslíš si, že je důležité, aby moje dítě vyrůstalo i s tátou? Jsem teď před rozvodem, žila jsem několik let v Řecku, mám 5ti-letou dceru. Budeme se stěhovat s dcerou zpět do Čech. Vůbec nevím jak to udělat nejlépe, aby odloučením netrpěla. Stačí posílat na prázdniny? Jak ji mám udržovat znalost jazyka, aby si s tátou rozuměli? Máš s tím nějaké zkušenosti?

děkuji moc, L. 

     Milá L.

     Dítě potřebuje ke svému početí i ke svému vyrovnanému životu jak matku, tak i otce, a rozvod rodičů je pro něj vždy velká a bolestná změna. Pokud mu předcházely hádky, křik a tělesné násilí, možná ho může vnímat jako úlevu.  Většinou ale situace tak příliš vyhrocená nebývá, a pak má dítě potíže pochopit, co se vlastně stalo, proč se už rodiče nemají rádi. Často pak trpí nejistotou, zda se i v jeho případě něco nezmění, zda se nevytratí láska, kterou k němu rodiče mají, a nebude také opuštěno.

     Z tohoto důvodu by bylo vhodnější, aby dítě nebylo příliš otci vzdáleno, tak aby spolu mohli udržovat pravidelný kontakt a především prožívat společné chvíle. Taková je teorie. Ideální by samozřejmě bylo, abyste se vůbec nemuseli rozvádět… Ale život není idylka a tak je třeba se vyrovnat se situací co nejrealističtěji a nejpraktičtěji. 

     V praxi hodně záleží na vztahu, jaký otec za těch pět let s dcerou vybudoval. Pokud  spolu vycházejí dobře, pokud si často spolu hrají a povídají, je to jiné než v případě, že by měli jen minimální citový kontakt. Navíc je důležitý i důvod vašeho rozvodu. Pokud si např. manžel našel jinou přítelkyni, se kterou pravděpodobně založí novou rodinu, je možné že se velká část jeho zájmu a energie přenese tam. Pro dítě by pak přítomnost otce, který je sice fyzicky dostupný, ale citově vzdálený, byla více bolestivá, než varianta, kdy žijí každý v jiné zemi. Takže klíčová otázka je, nakolik otec jeví zájem o svou dceru a nakolik je ona na něj citově fixovaná. Tam také najdeš odpověď, zda stačí dcerku „posílat na prázdniny“. To ti nemůže žádný „odborník-psycholog“ odpovědět, na to ti nejlépe odpoví ona sama. Pokud to stačí jí, tak je to v pořádku. Pokud potřebuje častější kontakt, můžete hledat i další řešení. Jedním z nich je, aby za ní přijel otec do Ćech. Pro dítě je velmi důležité, že do  jeho „nového světa“, do školy, kam chodí, do pokojíčku, ve kterém žije, může nakouknout i táta. Pak je pro něj snazší rozvod prožívat  jako změnu a ne jako ztrátu. To je ovšem velmi závislé na úrovni, na které se nachází váš vztah s manželem.

     Takže, co vlastně potřebuje dítě aby přestálo s co nejmenšími ztrátami „zemětřesení“, které v jeho životě znamená rozvod rodičů:

– potřebuje ujistit, že rodiče nelitují toho, že se kdysi seznámili a zamilovali. Že jsou si vědomi  i dobrých věcí, které jim  

  tento vztah přinesl a především, že jsou rádi, že se z něj narodilo ono samo (a případně další sourozenci)

– že si váží jeden druhého a že si vzájemně přejí, aby se jim dařilo v budoucnu dobře

– aby dítě bylo podporováno v tom, že nejen smí milovat oba rodiče, ale že jim může svoji lásku i svobodně projevovat.

     Jako rodiče je třeba, abychom věděli, že dítě stojí na dvou nohách. Tou jednou je matka a tou druhou otec. Pokud budeme ve svých srdcích udržovat hněv, nenávist, žárlivost, pocit křivdy, smutek , tak se tyto negativní emoce promítnou do pocitů a postojů dítěte. A je to, jako bychom mu podkopávali nohy. Pokud matka neustále odsuzuje svého bývalého manžela, je uvnitř dítěte zraňována a zpochybňována nejen osoba otce, ale samotná jeho láska k němu. A vše, čím je otci podobné, je odmítáno. Pak se dítě „smí“ opírat pouze o matku, je to, jakoby kulhalo, jako by stálo jen na jedné noze. Pokud se oba rodiče navzájem napadají a pomlouvají, dítě ztratí veškerou jistotu a je najednou jako paralyzované, nemůže se pohnout z místa a často „uvízne“ vývojově, citově nemůže dozrát a prožívá ostatní vztahy, jako když bylo malé, ve věku rozvodu. S nejistotou, nedůvěrou, strachem ze ztráty a z toho pramenící neuhasitelnou potřebou, aby se mu neustále poskytovaly projevy lásky.

     Takže, milá L., řekla bych, že nejdůležitější je, abyste si s manželem srovnali svůj vztah tak, abyste pocítili vzájemně mír mezi sebou a klid v duši. Abyste si odpustili tam, kde jste se vzájemně zklamali, abyste  jeden druhému uznali a ocenili to dobré a hlavně, abyste každý převzal svůj podíl odpovědnosti za „nezdar“.  A třeba přijdete na to, že to vlastně nebyl nezdar, že toto konkrétní manželství mělo trvat právě tak dlouho, jak trvalo, a že násilné pokusy o jeho udržení, by přinesly jenom více pocitu neštěstí pro všechny.

     Pokud dojdete k takovému usmíření (a netvrdím, že je to snadné a rychlé!)  tak už pak fyzické hranice a počet kilometrů mezi dvěma státy nejsou pro dítě tak důležité. Protože si smí nést tátu v srdci, ať je kdekoliv. A ví, že mámě to nevadí a že oba mohou být šťastní. Pro dítě je to velmi podstatné, aby byli rodiče šťastní, protože pak „má právo“ být bezstarostné, resp. mít pouze vlastní starosti. Pokud dítě vnímá, že jeden z rodičů trpí, má potřebu ho chránit a zachraňovat, a to je pro něj zátěž.

     Pokud by v místě tvého bydliště v Čechách byl nějaký kroužek řečtiny a dcerka by do něj chtěla docházet, bylo by to dobré a jistě by to potěšilo i otce. Je třeba, aby mohla vnímat a prožívat i svoji řeckou podstatu, ať už se projevuje v její mentalitě, zájmech nebo zděděných vlastnostech. Aby mohla být hrdá, že je jak po mámě (a babičce, dědovi atd. z máminy strany), tak i po tátovi (a jeho předcích).

     Naštěstí v dnešní době technika pomáhá zmenšit vzdálenost mezi lidmi, takže, pokud by si to oba přáli, mohou si i denně povídat , např. prostřednictvím Skypu, a tak udržovat nejen pocit vzájemné blízkosti a zájmu, ale i znalost řečtiny. 

To už je na nich. Z tvé strany, milá L., je potřeba, abys jako matka vytvořila tuto příležitost, abys jí nestála v cestě. A na otci  je, aby tuto možnost využil, a rozvíjel se svou dcerkou vztah, který bude stát na vzájemné potřebě láskyplné komunikace, a ne na povinnosti. 

     V každém vztahu si každý zúčastněný nese svůj podíl odpovědnosti. I otec, i dcera, nejen ty. Tvým úkolem, vzhledem k tomu, že je tvojí volbou se odstěhovat do Čech, je být k jejich vztahu otevřená a pozitivně naladěná. Zbytek už je na nich.

     Téma rozvodu je na dlouhé lokte. Ráda se k němu ještě podrobněji vyjádřím v odpovědích na případné komentáře. Zvláště zajímavé a cenné by bylo se na to podívat i z hlediska mužů, „rozvedených“ od svých dětí, neboť je pravidlem, že děti zůstávají u matek. Uvítám komentáře čtenářů – otců o tom, jak se vyrovnávají s touto ztrátou, jaké jsou (popř. byly)  jejich pocity a jaká našli praktická řešení.

     Děkuji za dotaz a za důvěru a těším se na další internetovou konverzaci. 

S láskou Kalli