Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Kalli radí poosmé

Rate this post

Co s neposlušným dítětem?

 

Ahoj Kalli,
 
poraď mi, prosím, jak vychovávat syna. Má mezi třetím a čtvrtým rokem a přirozeně se teď hlásí ke slovu jeho osobnost. Často bojujeme o maličkosti. Do školky chodí v pyžámku, protože se odmítá převléknout do trička, které připravím. Na tříkolce chce jet rychle a když chci, aby jel pomalu, tak s ní vzteky sekne a raději nepojede vůbec a vztek ho drží třeba i několik hodin. Na hlavu si čepici nedá. Spinkat chce jít až se rozhodne.
 
Většinou to aplikuje hlavně na mě. Na prarodiče a tatínka moc ne. Je to určitě v pořádku, musí zkoušet jak to funguje, jak reagujeme. Ale ptám se tedy, jak si myslíš, že lze reagovat. Je potřeba ukázat, že neustoupím? Trvat, že si oblékne věci, které já chci, že půjdeme doprava, když on chce jen doleva, za cenu, že bude řvát několik hodin jako tur? Nebo věci nedůležité, jako oblečení, přehlížet. Nechat ať si rozhoduje.
 
Vím, v Čechách se spíše vychovávalo k poslušnosti, neodmlouvání. Naopak, když jsem pracovala v Mnichově jako au-pair, tak tam vychovávali velmi liberálně. Dovolilo se vše, co dítě chtělo, aby se nepotlačovala jeho osobnost.
 
Ale vždy si vzpomenu na knížku paní doktorky Jiřiny Prekopové, jak tam píše o „dětském tyranovi“, který to dotáhl s rodiči tak daleko, že tatínek musel stát za oknem na žebříku a maminka ležela na skříni v klobouku a on pak milostivě jedl kaši.:)) Tak co ty na to?
 
Díky za odpověď , D.
 
 
 
Milá D.
 
     Začnu úplně od začátku. Jak se asi vnímá miminko v bříšku matky? „Na počátku všeho je MÁMA! Máma je můj vesmír, máma je celý můj svět, máma a já jsme JEDNO…!“ A pak se najednou děťátko narodí a všechno je jinak. Už se mu neuspokojuje automaticky, přes pupeční šňůru, jeho potřeba jídla, ztratilo neustálý kontakt s maminkou, stabilní teplotu prostředí atd. atd. Najednou je v jiném světě a postupně si začne uvědomovat svoji identitu. Chvilku to trvá, ale ve věku tvého synka už je dávno smířeno s tím, že mezi ním a maminkou je rozdíl, že jsou to dvě odlišné bytosti, které mají jiné potřeby a jiné názory na věc. Navíc je ale na mamince závislé, tělesně i citově, ona je pořád „celý jeho svět“, něco jako božstvo, jenže teď už se nevnímá jako její součást, není v ní, ale vně. A tady se začíná formovat jeho osobnost. Začíná se vyhrazovat. „Když nejsem ONA, kdo tedy jsem?“ Jediná cesta, jak získat vlastní názor, je nesouhlasit s názorem autority. Jinak to nejde. Pokud by dítě bylo jenom a za všech okolností poslušné, nikdy by si nevytvořilo vlastní pohled na svět, vlastní osobnost, nešlo by vlastní cestou. Byla by to jen kopie rodičů. Ale to, naštěstí, není možné, neboť lidská bytost je daleko víc, než jen geneticky předané charakteristiky od rodičů a vycepované, společenské chování. Každá lidská bytost má i svou duši a v ní si nese potřebu být sama sebou a najít si své specifické poslání.
 
     Některé věci je důležité, aby se dítě naučilo od maminky, na některé je lepší, když si přijde samo… Dítě, které se vyseká na tříkolce, získá cenné zkušenosti, za které zaplatí relativně malou cenu. Naučí se ale, jak bezpečně jezdit na kole a bude mnohem opatrnější ohledně vysoké rychlosti, až jednou bude jezdit na motorce. Pro maminky je to většinou „můj malý chlapeček“, ale neškodilo by občas si ho představit, jaký bude za 5 nebo 10 let. Dřív nebo později bude chtít zakusit rozkoš z rychlosti, ale když to začne dělat až v pubertě, bude mu chybět zkušenost, bude se chtít předvádět před kamarády a bude si chtít dokázat to, co by si býval mohl dokázat už ve 4 letech. Cena ale může být mnohem vyšší… 
     Není vhodné říct dítěti: „Spadneš!“ nebo „Neubrzdíš to!“, protože to může vytvořit jakési naprogramování neúspěchu. Lepši je říct něco ve smyslu: „To je ale velký kopec! To chce silné ruce (popř. nohy – podle toho jakým způsobem se konkrétní tříkolka brzdí) na brždění!“ Takto dítěti připomenete, že je potřeba, aby neztratilo kontrolu, a současně mu dáte najevo, že mu fandíte a důvěřujete. Některé maminky jsou hodně úzkostné a vědí to o sobě. Pokud řeknou dítěti: „Mám o tebe strach, aby sis neublížil, ale jestli myslíš, že to zvládneš, tak to zkus.“, tak povedou dítě k opatrnosti, aniž na něj přenesou svůj strach. Pokud si dítě troufne, pak můžou oba vychutnat triumf vítězství, neboť i maminka překonala svůj strach a dítě to ocení. Pokud se dítě nechá odradit, tak aspoň máminu poznámku nevnímá jako zákaz nebo osobní zpochybnění, ale spíš jako varování. Matky, které málokdy přikazují nebo zakazují v nepříliš podstatných záležitostech, když pak rezolutně řeknou: „To nedělej, to je moc nebezpečné!“, většinou bývají svými dětmi okamžitě respektovány.
 
   To, že chodí do školky v pyžámku, není nikterak nebezpečné, a tak není potřeba se tím příliš trápit. Někdy pomůže, když si toho všimnou jiné děti a zasmějí se tomu, a pak se naše poupátko radši oblékne do trička. Také by asi bylo ochotnější se převléknout, kdybys mu nepřipravovala jedno tričko, ale nechala ho si vybrat ze dvou, maximálně tří triček.
 
     Co k tématu – malý tyran? Dítě, aby se mohlo cítit v bezpečí a současně svobodné, potřebuje jasná pravidla. Je třeba, aby dospělí stanovili hranice. Když dítě přikazuje rodičům, co mají dělat, a oni ho poslouchají, odepírají mu možnost být dítětem. Takové dítě se sice může cítit důležité a silné, ale současně je i velmi zranitelné. Nemá žádná „ochranná křídla“, pod která by se mohlo schoulit, protože jeho rodiče jsou slabší než ono samo. Je to draze zaplacená nadvláda a nemyslím, že bych kdy slyšela o nějakém šťastném tyranovi.
     Když má dítě jasné hranice a zná důsledky toho, co se stane, když je překročí, tak má svobodnou volbu. Někdy poslechne a užívá si toho, že je „hodný chlapeček“ nebo „hodná holčička“, jindy neposlechne a užívá si toho, že se rozhoduje samo za sebe a nese následky své volby. To jsou všechno důležité zážitky pro jeho vývoj a formují jeho sebedůvěru a sebeúctu.
 
    Jestli můžu něco poradit, tak neraďtě příliš svým dětem, co mají nebo nemají dělat. Často, i když vědí, že rodiče mají pravdu, nemůžou poslechnout, protože mají potřebu udělat to po svém. A tak se stává, že někdy sami dotlačíme své děti do jednání, které by nikdy nevolily, kdybychom jim neradili, co mají dělat. Vzpomeňte si, jak je nepříjemné, když vám někdo řekne ať uděláte to, co se zrovna chystáte udělat. Nemáte chuť s tím praštit a radši udělat pravý opak?
     Radujte se z úspěchu svého dítěte i v případě, že udělalo něco, co jste mu nedoporučili. Tak pozná, že vám jde o jeho rozvoj a bezpečí a ne o to, abyste měli za každou cenu pravdu. Když mu dovolíte, aby taky mělo právo na svoji pravdu, bude spíš respektovat i tu vaší.
 
     Důvěřujte svým dětem, že budou podobně moudré jako vy, jen co nasbírají trochu vlastní zkušenosti. Stejně se od vás naučily všechno to nejdůležitější: Ne, co o světě říkáte, ale to, jací jste. A jablko nepadá daleko od stromu…
 
Dotazy můžete posílat na kalianth@yahoo.gr

6 Comments

  • ostrovanka
    Posted 15.5.2013 at 12:05

    moc hezky receno, kalli. ja sama vzpominam, jak jsem trpela, kdyz deti lezly na stromy, vsude splhaly, kdyz jsem je hledala, musela jsem se divat vzdycky nahoru, protoze na zemi nebyly nikdy. je fakt, ze janysek je asi 5x sesivany, protoze se nektere veci ucil tou “hard way”. ale jinak si myslim, ze pokud nejde o zivot, musi clovek fakt trosku popustit uzdu. jsem zvedava, jak mi to pujde, az budou deti v puberte…

    Odpovědět
  • Michaela
    Posted 15.5.2013 at 13:27

    ja mam 4 letou holcicku a myslim,ze vsechny deti si musi projit tady tim obdobim,mame to velmi podobne,je pravda,ze jakmile jsem zacala pozorovat,ze zacina protestovat s oblecenim(cca ve 2letech),tak ji davam na vyber ze dvou veci a jedno z toho si vzit musi,zatim to funguje,totez s botama apod,co se tyce spani rozhodne se nehodi spat az si ona usmysli,protoze to bysme sli do postele klidne o pulnoci a pak by rano byl dost velky problem ji budit v 7 do skolky,mam to vyzkouseno a nez mit pak rano brecici,dupajici,vztekajici se dite,ktere nedostanu z postele,tak radej vecer cca pul hodiny pred spanim ji zacnu rikat at se pomalu pripravi,ze si ma dohrat a za chvilku,ze jdem do postylky,kdyz se stane,ze proste nema naladu a vztekne sei presto,tak jde premyslet do kouta nez se vyvzteka a pak se prijde omluvit,kdyz v koute nezustane,ma dalsi den trest…naprikald nema televizi,nevim jak to nejlepe napsat,nejsem odbornik,ani jako matka nemam moc zkusenosti,ale ja benevolentni vychovu neuznavam,nekde jsem cetla nejaky pribeh jak byla matka v mhd s malym ditetem,ktere kopalo pana naproti do nohy a spinilo mu kalhoty a ona se ani neomluvila,ani nedomluvila diteti,kdyz se to stalo po nekolikate,tak ten pan rika,ze by mu mela neco rict a ona na nej stekla,ze ona sve dite neomezuje,pak jak byla zastavka,vystupoval nejaky teenager a nalepil te pani zvykacku na celo a ona zacala jecet co si to dovoluje atd a kluk ji na to rika…mila pani me rodice doma take neomezovali.Takze asi tak,myslim,ze musi byt stanoveny urcite hranice,jinak si s nama deti budou delat co chteji,kamaradka ma dve deti a tak jim ustupovali,ze decka ani neposlouchaji,ani neji,musi jim varit co si zrovna naporuci,jednomu neni ani 10 let a uz mamince nadava atd.
    Nic se nema prehanet,ale pokud necham dite delat si co chce,tak si na to zvykne a cim bude starsi,tim hur se bude zvladat,myslim,ze i prestoze mam urcite zasady z kterych neslevuji,tak ma dcera hodne volnosti a kolikrat myslim,ze bych mela byt mnohem prisnejsi,ale kazde dite je jine a na kazde asi i plati neco jineho a nam nezbyva nez doufat,ze z nej vyroste slusny clovek.

    Odpovědět
  • Janča
    Posted 15.5.2013 at 18:57

    Moc hezky napsané. Troufám si říci, že v odpovědi tety Kalli se poznávám a snažím se věci takto řešit…oblečení si syn vybírá sám už poměrne dlouho, jen mu vždy připomenu, že je zima a potřebuje tedy i svetr nebo je naopak příliš horko a musí si tedy vzít něco lehčího a menšími radami ho posunu tam, kam chci, ale jestli to bude triko se spidermanem nebo s Pepkem námořníkem, to opravdu nechám na něm…Když jezdí na kole, tak mu vždy připomenu, ať nezapomíná také brzdit, že kolo nebrzdí samo a on je pan řidič, velký chlap a musí řídit jako chlap, když mi venku při přecházení cesty nechce dát ručičku s tím, že je velký, tak mu řeknu, že ale já se bojím jít přes silnici sama a potřebuji, abys mě držel za ruku a drží mě tak pevně, s tím, že mě ochrání 🙂 Máme 3 a půl roku a já zjišťuji, že skutečně spoustu věcí dokáže udělat sám i bez mých komentářů, jak se to má dělat správně, někdy mě i sám překvapí řešením, se kterým přijde…Ano, také má samozřejmě doma svůj řád, ale jestli venku bude chtít jezdit na kole nebo jít raději ke kamarádovi nebo jít ven s pejskem, tak na tom si nezakládám a můžu i já jemu ustoupit a udělat to, co si přeje on (v rámci reálných možností). Totéž se spaním, přes týden musí brzy, protože chodí do školky, ale vždy mu připomenu, že o víkendu může zůstat vzhůru trochu déle, protože do školky nepůjde a uděláme si doma párty 🙂 A tak jde spát bez většího odmlouvání, protože má motivaci…Ale samozřejmě jsou věci, se kterými si ani já nevím rady, když dělá nějakou kravinku a neposlechne mě ani po třetím upozornění, následuje počítání do tří, když nezabere, jde se do kouta na trest…většinou počítání naštěstí zabere 🙂

    Odpovědět
  • kytkaa
    Posted 22.5.2013 at 12:30

    kally milujem tvoje odpovede,vzdy ma prekvapis a ziskam novy postoj na vec……suhlasim s tym,ze dietatu radsej dat vybrat z par triciek,proste nejakou hravejsou formou,ale dieta by som do skolky fakt radsej v tom pyzamku nebrala…viem si predstavit reakcie inych matiek a ucitelky….a mozno aj na dieta by to vytvorilo dojem,ze si moze robit co chce???

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 22.5.2013 at 22:31

    [4] Milá kytko, onehdá jsem si koupila bavlněnou noční košili s krátkým rukávkem a nosím ji výhradně na pláž. Myslím, že nikdo neví, že ji v krámě nevedli pod položkou “plážové šaty”. A taky bych řekla, že je to stejně každému jedno…
    Někdy nám dospělým nejde o podstatu věci, ale o to, jak nás vidějí jiní dospělí, nechceme, aby si o nás mysleli “něco…” Chápu, že řada jiných maminek nebo i učitelek koukají, jak koho “zdrbnout”. To, že necháš dítě jít do školky v pyžamku, z tebe nedělá špatnou matku. Pokud tedy to uděláš vědomě a ne proto, že jsi líná na něj dohlídnout a dítě se o sebe musí postarat samo.
    Pokud na to přijde řeč, můžeš jim vysvětlit důvod, proč dovoluješ svému dítěti volit, co si vezme na sebe a taky okusit dopad jeho volby. Pokud budou stejně otevřené novým pohledům a názorům jako ty, tak jim to může být užitečné. Pokud tě pomluví, tak si z toho nic nedělej. Prostě jednej tak, jak ty si myslíš, že je to nejlepší. Ono nakonec není ani tak důležité to tričko nebo pyžamko, jako je důležitá ta bytůstka v něm!:-)

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 22.5.2013 at 22:40

    [1] Svatá pravda! Ke ctnostem úspěšné matky jistě patří statečnost a optimismus, že všechno dobře dopadne, i kdyby ratolest “dopadla” ze stromu dolů… A také vynalézavost, jakou popisuje Janča. [3]
    Ovšem, výchovná metoda žvýkačky na čele je naprosto originální a inspirující! Díky Michaelo!! 🙂

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5