Mouchy v zimě

Drobná nedorozumění mezi mužem a ženou jsou, myslím, záležitostí zcela běžnou. Vyplývají z přírodou daných – logických a potřebných – rozdílů. Souboru psychických odlišností něžného pohlaví říkávají muži posměšně „ženská logika“ a moudré ženy se tomu smějí, protože by neměnily ani za nic.

Nyní si ovšem při uvedených kategoriích zkuste představit spojení „mužské logiky“ s náturou a zvyky chlapa z jižní Evropy.

 Takže: v první fázi téměř vždycky vypadám jako tele z ciziny. Všechno následující mě zpravidla nesmírně baví.

 „Máš seznam, co mám koupit?“ zeptal se mě Jižan, protože se mu zdá mnohem hezčí říkat, že jede na nákup a staví se za kamarádem v hospodě než naopak.

 Podala jsem mu seznam. Luštil moji specifickou alfabetu a odříkával. U spreje proti mouchám se od srdce zasmál: „Prokristapána, ty jsi trdlo, viď? Sprej proti mouchám!!! V  zimě budu kupovat sprej proti mouchám…“

Okamžitě jsem zaujala bojový postoj, neboť i kdybych nakrásně byla trdlo, nikdo mi to nebude hlásit tímto způsobem. A v případě otravných much navíc nespravedlivě.

„Tak hele. Je jich všude plno, já za to nemůžu, že tady máte divnou zimu. Dneska bylo šestnáct stupňů! Kup ho!“ Kupodivu (hlavně že bude klid na hospodu) se nerozčílil, že mám pro změnu něco proti řecké zimě. Jen se tak dětsky vzpurně zatvářil a odjel. O půlnoci se z nákupu vrátil.

„Proč jsi nekoupil něco na ty mouchy?“ dotázala jsem se mírně, když rukama lehce postiženýma vypitou whisky vykládal v kuchyni tašky.

Usmál se na mě jako trpělivá babička na dítě, které si usmyslelo jít v srpnu na lyže: „Ach jo… V zimě, jo? Ty si taky myslíš, že je tady pořád léto, viď, ty jeden blázínku? Je konec listopadu… Dej už s tím pokoj, ano?“

Výjimečně jsem nic nenamítala, protože některé odplaty prostě nechávám vyšší moci. Uklidila jsem nákup a šli jsme spát.

Ráno mě vzbudil řev.

„Gamoto! Zas…ý mouchy!“

Ačkoli násilně vzbuzená, tetelila jsem se radostí. Cha. Na tenhle okamžik jsem se těšila od půlnoci. Na to, až se sladce protáhnu pod peřinou a mazlivě řeknu: „Ale jdi ty, jaký mouchy?! Teď v zimě?!“

Ještě nebyl natolik vzhůru, aby pochopil moji veselou jízlivost.

„Tady všude! Lezou mi po hlavě, lechtají a bzučí!!!“

Otevřela jsem oči a účastně volala: „Ach, ten debilní hmyz! Musí se jim to vysvětlit! Proč jim prostě nezkusíš říct, kolikátého dneska je, že jsou blázínci, ať jdou někam chcípnout, když je konec listopadu?!“

„Já tě praštím…“

„Proč mě, já ti u hlavy nebzučím, to ony si myslí, že je tady pořád léto, trdla.“

„Ticho! Jsem rozespalý!“

„Mouchy, ticho! Je rozespalý!“

„K čertu… takhle po ránu s těmi tvými… rychlými reakcemi!“ (Jaká lichotka!) „Áááá… já chudák… Vzal jsem si domů tyrana!“

„Sprej proti tyranům je možná v Řecku společensky přípustné kupovat i v zimě, ne? Zkus to.“

„Já tě…“

Raději jsem prchla vařit kávu, nejistá v odhadu, kolik trpělivosti má mouchami vzbuzený a zároveň ženskou provokovaný Jižan. Moje středoevropská už by tady někde končila.

Popíjeli jsme kávu a věrné mouchy se přestěhovaly z ložnice do obýváku. Jedna z nich se snažila usadit se Jižanovi na nose, což ho notně znervózňovalo. Nadechla jsem se, že něco vtipného řeknu.

„Prosím…“ pravil utrápeně. „Už ne…“

V tu chvíli koukal tak hezky, že jsem neměla to srdce dál ho zlobit.

Sprej nekoupil, protože je velmi tvrdohlavý. Něco se ale přece jen změnilo. Protože nechtěl slyšet nic o spreji, přestal nadávat na mouchy. Tak tu s nimi pěkně žijeme a děláme, že je nevidíme, protože tu vůbec v zimě nemají být. Když jsem v předposlední listopadový den věšela prádlo, obletoval mě bělásek, čmelák a pár včel (o mouchách mlčím). Na další den hlásili osmnáct stupňů.

Sprej proti létajícímu hmyzu se objevil v domě sám od sebe třetího prosince. Jižan jen tak mimochodem pravil, že „to je jen proto, aby měl ode mě pokoj“. A nezapomněl dodat, že „teď nám tady bude ten sprej zbytečně strašit až do jara“. Stihla jsem říct, že já si totéž myslím o řeckých mouchách a od té doby se v domě staly mouchy zase tabu-tématem.

==================