Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Utekla jsem

Rate this post

 vyprávění o tam a tady

 

Chtěla bych vás varovat.

 

Do Řecka jsem odešla před 17 lety a dnes se tam cítím už jen jak cizinka v zemi, která mi připomíná můj život.

 

Byla jsem zamilovaná moc. Do člověka, který byl pro mě exotický, dvorný, který mě každý den překvapoval něčím neznámým. Já, která jsem vyrostla na malém městě s mámou, s kterou jsem si nerozuměla a s tátou, který věčně chyběl, jsem měla v dosahu najednou naprosto jiný život, než jsem si kdy dovedla představit.

 

Stavros měl malý domek u moře ve vesnici daleko od města. Na dvorku chodily slepice a často jsem si nazouvala pěkné boty až v autě, protože jsem se musela brodit blátem. Rodina měla hodně oliv a hospodářství, o které se starali.

 

Když se do mne Stavros zamiloval, začala mu to rodina vyčítat. Začal hospodářství zanedbávat, byl do mě poblázněný. Jezdili jsme všude možně, děsně jsme si to užívali. Rozhodli jsme se vzít, když jsem zjistila, že jsem těhotná. V Čechách mě nic nedrželo, přátele jsem zanechala a říkala si, že si najdu jiné. Přátel je všude přece dost. Představa, že budu žít u moře a ve šťastné rodině, se mě držela jako klíště. Konečně vypadnu z místa, kde se koušu celý život.

 

Rodiče do mě hučeli po telefonu, to byl tenkrát jen telefon a dopisy. Nedělej to, vždyť je neznáš, kam se to dostaneš, mezi cizí lidi! Zůstaň tady a radši si dodělej nějakou školu, vdej se a měj děti s českým chlapem.

 

Vdávala jsem se v pravoslavném kostele a tenkrát jsem ještě nerozuměla ani všem těm tradicím, které se tehdy držely. Měla jsem krásné dlouhé bílé šaty, trochu nabrané v pase, protože mi bylo vidět vzdouvající bříško. V tak malé vesnici si každý viděl do talíře, každý se s každým bavil a pro rodinu to byla tedy docela hanba. Já jsem tomu tenkrát ještě nerozuměla, protože jsme uměla málo řecky.

 

Porodila jsem krásného chlapečka Dimitrise. Dimi byl od začátku velmi živý a hodně plakal. Byla jsme nevyspalá a nervozní. Na manžela jsem štěkala jak pes, teď si to zpětně vybavuji. Spiridula, mamka manžela, chodila do naší části domu bez klepání. Prý je to u nich tak zvykem odjakživa. Nemají, co skrývat. Ty můžeš taky, říkávala. Klidně k nám přijď a nech kluka u nás. Jo, to tak, vy byste mi ho ještě zkazili, myslela jsem si. S těmi vašimi stravovacími návyky. Kafe ráno a jíst až večer. Spiridula mi říkala, neboj se, já odchovala 3 děti! Odpočiň si! Jenže já byla jak v transu, nikoho jsme neposlouchala a zdálo se mi, že jsem úplně sama. Muž se mi raději vyhýbal a já jen visela na telefonu s kamarádkami, které do mě hučely, ať sbalím pět švestek a uteču. V hnojákově žít, to sis vybrala.

 

Jenomže telefony postupně ustávaly a já ztrácela kamarádky. Taky účty za telefon už muž odmítal platit. Nebylo to mezi námi vůbec dobré. Nenáviděla jsem všechno, bahno na dvoře, tchyni věčně za zadkem, rozbité silnice, vlhkost od moře, deště, komáry, olivy a olivy a olivy. Stavros raději pracoval, než aby s námi byl doma. No a peklo začalo, když jsme malého Dimiho zapsali do školky.

Ve školce neznali bačkůrky, chodilo se tam celý den v botách a na záchod děti museli přes hlínu do plesnivých betonových budek. Učitelky nechávaly děti vlčit na zahradě a kouřily opodál. To vůbec nebyla přece školka pro mého syna! Pak začal chodit syn do školy. Učitelé místo aby učili, tak děti verbovali do frontistíria, místo aby děti vzdělávali, vymýšleli nové a nové prázdniny.

 

Život běžel rychle. S manželem jsme se odcizili. Všechno mně vadilo. Rozhodla jsem se odejít.

 

Byla jsem překvapená, že to šlo docela lehko. S manželem jsme měli problémy už dlouho a byli jsme k smrti unavení z hádek. Horší to bylo s tchány. Když zjistili, že se chystám odjet nadobro, strašně brečeli a nadávali najednou. Tentokrát už jsem rozuměla každému slovu. Doslova bránili Dimiho tělem a nechtěli ho pustit. Odjížděla jsem naštvaně ze dvora na letiště, já jsem přece matka dítěte. Poslední obrázek, co si pamatuji, byl, jak jsem se otočila v odjíždějícím autě a tchyně v dálce brečela tchánovi na rameni.

 

Uf, myslela jsem si, nejhorší mám za sebou. Byla jsem psychicky na dně. V Čechách jsem zapsala Dimiho do školy, ředitelka byla milá. Jenže začala dřina. Dimi neuměl všechno tak, jak uměli jeho spolužáci. Připadalo mi, že jsme mimozemšťané. Všechno funguje, jak má, myslela jsem si. Na úřadech jsem nestála dlouho, nikdo tam nekouřil. Vše mělo svůj pěkný řád, na kterém jsem si vždy zakládala. Děti se ve škole přezouvaly, učitelé chodili přesně na minutu. Třídní schůzky začínaly přesně v 19:30. Tak co je sakra špatně?

 

Začala jsem se uzavírat do sebe. Nechápala jsem, co se děje. Dimi byl čím dál skleslejší. Tátovi do telefonu někdy ani neměl co říct, neměli žádné společné zážitky, telefony ustávaly. Telefony od babičky z Řecka byly utrpením, protože stále jen brečela. Večery jsem trávila prací, protože jsme si na sebe museli vydělat. Měla jsem celkem 3 různé práce v týdnu.

 

Od přírody jsem měla vždy silný pud sebezáchovy a tak když mi známá poradila, že můžu zajít do psychologické poradny a vypovídat se, udělala jsem to. Jenomže nezůstalo jen u vypovídání. Docházela jsem na pravidelné návštěvy na psychoterapii 2 roky. Od té doby se hodně změnilo, ale především uvnitř mé hlavy. Lépe jsem se poznala a vyřešila pár osobních boláků s mými rodiči a sourozencem. Získala jsem nadhled a bohužel také musím konstatovat, že s tím, co vím teď, bych asi na vše pohlížela jinak.

 

A jaké máme vztahy teď? Začala jsem jezdit do Řecka na dovolenou. Dimi tráví 4 týdny u tatínka a prarodičů. Za tu dobu jsme si leccos vyříkali. Se Spiridulou máme docela hezký vztah, zjistila jsem, že je to hodný a obětavý člověk, který umí odpouštět. V oblasti se rozmohla takzvaná agroturistika a tak i Stavros příjímá turisty na ubytování do svého vlastního domu. Seznámil se díky tomu se svobodnou maminkou, podržte se, také z Česka.

 

Až s odstupem času vidím, že Stavros je tolerantní a hodný člověk. Vůbec nechápu, co jsem to měla tenkrát za oči. Jak se mohlo vše tak pokazit. Dnes mi chybí ten voňavý vzduch, milý sousedé, co vás vždy pozdraví, procházky do olivových hájů, ta chuť lidí se soustředit na hezké věci, i když by mohli být smutní a dokonce i ten chaos, který jsem nahradila slovem spontánnost. Je opravdu pro život tak důležité, aby někdo chodil přesně na minutu, aby jste ve frontě stáli o 5 minut méně, aby jste měli spravenou silnici? Už si nejsem vůbec tak jistá. Říká se, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš, tak ani já nemohu vrátit to, co bylo.

 

Dnes pracuji v kanceláři pět dnů v týdnu, druhý pracovní poměr mám pak o večerech. A ve zbývajícím čase? Věnuji se Dimimu, snažím se, aby měl stále kontakt s prarodiči, tátou, aby měl k Řecku krásný vztah. Vždyť se tam narodil a má tam půlku rodiny.

 

Táňa

 

 

 

 

 

 

29 Comments

  • natalia
    Posted 7.3.2013 at 10:55

    krasne napsane, chapu tve pocity, neni to jednoduche zvykat si na jinou mentalitu a zivot, zvlast kdyz vychovavas deti tady v recku, vsichni se do vseho pletou, babicky, teticky…vim leze to na nervy :), to mne taky ale na druhou stranu si pak uvedomis ze to nedelaji ( samozrejmne krome vyjimek ) aby te nastvali, proste to tak citi, chteji pomahat, proste maji radi jinym zpusobem nez my….:) . Ziji pro rodinu a deti, vnoucata ….ja jsem to mela s tchyni podobne, porad do vseho ,, mudrovala,,, o vsem musela vedet atd…,od zacatku naseho vztahu s manzelem byla proti mne, ale kdyz jsem porodila nasi prvni dceru, stal se z ni jiny clovek, dokonce se mi za svoje chovani omluvila. Mame tri dcery, tchyne mi nikdy pomoc nedmitla a to ji bylo 86 let a dokazala se mi o prostredni dceru ( 2mesicni mimino ) jedno leto postarat , kdyz jsem musela do prace, byla schopna dat zivot sa svoje deti a vnoucata…ano obcas , kdyz mi porad do vseho mluvila jsem byla na ni protivna…pred 3 mesici zemrela ja si nikdy nedovedla predstavit ze mi bude tolik chybet……..

    Odpovědět
  • Petra
    Posted 7.3.2013 at 11:16

    Táňo, to je ohromně silný příběh! Určitě všichni ocení, že jsi se svěřila a předala ostatním zajímavý pohled na věc a ještě zajímavější rozuzlení.
    Změna země není lehkou otázkou a nikdo neví, jak to nakonec bude vnímat. Zda-li to bylo správně či ne.. Asi by si každý měl uvědomit, co od života očekává a hlavně poznat sám sebe a potom konat. Nehledě na to, že každý má svůj osobní příběh psaný s jinými zápletky..
    Přeji hodně štěstí a krásných dnů!

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 7.3.2013 at 12:04

    tano, moc diky za pohled z druhe strany!! my mame porad tendenci na recko nadavat, ale prave jen clovek, co se vrati, muze pak premyslet nad tim, co svym odchodem ztratil. preju ti, abys nasla misto, kde budes zase stastna.

    Odpovědět
  • Tereza
    Posted 7.3.2013 at 12:45

    Jsou lide, kteri jsou cely zivot nespokojeni, ale nikdy neudelaji ten krok… podle me je dobre, ze jsi ho udelala. Je velky rozdil kazdy den takhle zit a prijet jen na navstevu. Je to jako s turisty, oni nevidi ze zivot je uplne neco jineho nez dovolena a zavidi nam. Ver mi, ze Ti to chybi jen proto, ze mas spoustu jinych starosti i u nas a najednou vidis problemy, ktere jsi mela tenkrat zkreslene. Ver mi, ze kdyby ses mela znovu vratit do te stejne situace, nerozhodla by ses jinak. Mam kamaradku, ktera tady zije podobne… A pokud Ti chybi napr. olivy, myslim, ze je prave hezke prijet na dovolenou a dat si je k jidlu, nez je celou zimu v desti, blate sbirat… zit s lidmi ve vesnici, kterym je ctyricet, ale vypadaji na sedmdesat a ziji zprominutim jako cikani – tak to vypada u nas… vsude stoji prace napul, nic neni opatrovane, hezke… vse jen spinave, rozborene, plne odpadku. Kdyz se nekdo zeptat ti kanis tak mu opravdu nejde uprimne o to jak se mas, ale o to, aby co nejvic vyzvedel a cela vesnice o tobe mohla mluvit… jesteze tam jsme jen pracovne pres letni sezonu, protoze zit tam jako moje kamaradka a podobne jak popisujes ty, to by me asi jednoho dne nasli nekde obesenou nebo uz davno zpet v CR. Nemaji jinou mentalitu, maji uplne jinou mentalitu. Je hezke kdyz chce nekdo z rodiny pomoct, ale svoje dite si maji manzele podle me vychovavat podle svych pravidel a ty by mela rodina respektovat, coz tady opravdu nejde, pokud s tou rodinou zijes a nejlepe jeste sdilis spolecne prostory. Jednoho dne by ses probudila a zjistila, ze tvoje dite neni tvoje, ale jen recke. Udelala jsi dobre. Kdyby sis to nemyslela, tak ses uz davno vratila zpatky. Verim, ze nektere veci chybi, ale to jen proto, ze je NEMUSIS zazivat kazdy den. Jsi silna a ja te obdivuju, udelala jsi dobre.

    Odpovědět
  • Veru
    Posted 7.3.2013 at 13:55

    A proč si všichni pořád myslíte, že Česko je úžasné? Tam jsou jenom geniální tchýně, ideální partneří a fungující úřady? Jiná země, jiná kultura, jiné zvyky. Proč chcete pořád Řeky a Řecko měnit? V tom je ten kámen úrazu, není vůbec užitečné, se nad někoho pořád povyšovat, v Česku je to růžové atd. A kde vlastně ta hranice existuje, aby někdo mohl říct, tak je to správně. Pro Řeka je správná jedna věc a pro Čecha druhá věc.

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 7.3.2013 at 14:37

    Milα Tano, rada bych verila a moc bych tvemu synovi prala, aby si v novem domove v Cechach zvykl a byl stastny. I kdyz to asi pro nej vubec neni jednoduche.
    Delas dobre, ze jak pises: “snažím se, aby měl stále kontakt s prarodiči, tátou, aby měl k Řecku krásný vztah. Vždyť se tam narodil a má tam půlku rodiny.”
    Jeste bych k tomu pridala: “A hlavne proto, ze je Dimi napul Rek.” To je dulezite nezapomenout! Matky maji tendence identifikovat se se svymi detmi (“co jsem ja, to je i moje dite”), ale to je pro dite spis bremeno, nez nejaka vyhoda. Zvlast, pokud je konkretni dite kluk a pokud je prave v tom veku, kdy by mohl s tatou zacit delat ty chlapske zalezitosti, jako je rybareni, kuteni v dilne, oprava kola, splhani po stromech a skalach atd. atd.
    Nechci v zadnem pripade hodnotit tvoji volbu, jsem si jista, ze jsi udelala presne to, co jsi verila, ze je v danou chvili nejlepsi. Akorad si myslim, ze cim vic dokaze clovek rozevrit svoje srdce a podivat se na to z pohledu co je “nejlepsi pro vsechny”, tim mensi sanci nechava tomu, aby jednou sveho rozhodnuti litoval.
    Kazda volba prinasi sve klady i nevyhody. Kdyz se clovek zameri na klady, tak ma zivot prijemnejsi, at uz v Cechach nebo v Recku…
    Preju vsechno dobre!!

    Odpovědět
  • ILIAS
    Posted 7.3.2013 at 15:36

    MILA VERU, S CLOVEKEM, SE KTERYM JSEM VYRUSTAL A STRAVIL VE SKOLNICH LAVICICH 18 LET JSEM V ROCE 1995 V RECKU VELMI POMOHL. KDYZ U NAS SVUJ JEDNOLETY POBYT UKONCIL A DOPROVAZEL JSEM HO NA AUTOBUSOVE NADRAZI, TAK TESNE PRED ODJEZDEM SI ODPLIVNUL A MOU VLAST POKRTIL NADAVKAMA ZE SLOVNIKU VESNICKEHO BURANA. S TIMTO CLOVEKEM JSEM PO JEHO ODJEZDU NASE PRATELSTVI, KTERE NAS SPOJOVALO DESITKY LET UKONCIL. ZENA MEHO BRATRA, KTEROU JENOM SVAGROVOU NAZVAT NEMOHU, KDYZ VSTOUPILA NA RECKE UZEMI V ROCE 2007, TAK NAM PO DVOU DNECH ZACALA NADAVAT DO INDIE. ZADNA VESNICE, ZADNE OLIVY, ZADNE BLATO. LUXUSNI BYT V SOLUNI BEZ ZADNE TCHYNE. U NAS JE VSE NEJLEPSI, TO ZNELO Z JEJICH UST KAZDY DEN. PO ROCE ODJELA ZPET DO CR. VSE SI NECHAVA POSILAT Z RECKA. KDYZ SE JI ME SESTRY ZEPTAJI, KDYZ JE U VAS VSECHNO NEJLEPSI, TAK PROC CHCES VSE Z RECKA? ODPOVED OD NI NIKDY NEDOSTALY. JEDNU VEC MUZU POCHOPIT, TO ZE MA SVOU VLAST MOC RADA A ZE SE JI STYSKALO, ALE TU NENAVIST, TO PONIZOVANI VUCI NAM A TU JEJI NADRAZENOST NIKDY. PREJI VSEM HEZKY PODVECER…

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 7.3.2013 at 18:49

    nenavist skodi hlavne tem, kteri nenavidi.

    Odpovědět
  • Tereza
    Posted 7.3.2013 at 19:24

    To prave myslim vis, ze je tezke nekoho menit a ani to nejde. Ani Cecha ani Reka. A pokud jsou kazdy jiny a nejsou schopni kompromisu, coz ve svem okoli vidim u spousty paru (οna Ceska, on Rek), ona ochotna opustit svou zemi, pratele, rodinu, praci, vychovavat tam deti, naucit se jejich rec, prizpusobit se zvykum a tradicim atd. a on neni ochotny se naucit ani jedno slovo v jeji reci, a presto ze travi cely rok v Recku on s ni v CR dele nez 14 dni nebude ptz je tam snih… apod. tohle myslim, ze je nefer, protoze ony se zreknout vseho a ztrati vlastni identitu pro nekoho, kdo neni ochotny se vzdat niceho. Ale to je podle me uz zase chyba tech zen, ktere to nevidi nebo nechteji videt, vdaji se… a pak jsou nestastne.[5]

    Odpovědět
  • ioannis
    Posted 7.3.2013 at 21:02

    [4] moje deti maji taky jak reckou babicku tak ceskou.netvrdim ze ta ceska je rada nema ale recka by za ne polozila i zivot .a ty deti to citi uz od velmi utleho veku.moje tchyne sama prohlasila ze to co pro ne je ochotna udelat recka babicka ze ona by to neudelala.

    Odpovědět
  • Vera
    Posted 8.3.2013 at 8:11

    Tano, dobre, ze jsi se tak otevrela a sem napsala svuj pribeh. Jeden cas jsem byla take na vazkach, zda se nevratit do CR. Hlavne ten prvni rok, co se narodila dcerka, byl velmi narocny, s muzem jsme se porad hadali. Ale mozna i proto, ze jsem trochu starsi (dcerku jsem mela az ve 39 letech), si dulezita rozhodnuti dobre rozmyslim a situace se casem srovnala. Je treba si uvedomit, ze vsude je chleba o dvou kurkach a v Cechach by me zase stvali jine veci (napr. porad nacureni lide, spatne pocasi, celkova moralka spolecnosti-hlavne co se tyce rodiny).
    [10] No vidis, my to zase mame s prarodici obracene. Cesti prarodice by se pretrhli a rozdali a reckou babicku moje dcerka obtezuje, nechce ji vubec hlidat. Jsem stastna, pokud je ochotna ji mit u sebe na 2 hod. tydne. Dava prednost detem od svych dcer, jedno z nich vychovala od kolebky, protoze dcera hodne pracuje a i to druhe je tam pecene varene. Asi je to tim, ze nema dobry vztah se svym synem, mym muzem. Tchan, ktery byl zlaty clovek, bohuzel uz zemrel.

    Odpovědět
  • Tereza
    Posted 8.3.2013 at 12:00

    Tak to muze byt i v Cesku, ze jedna babicka muze mit o vnoucata vetsi zajem nez druha. Vse je hrozne individualni. Jde mi spis o to, ze ani v Cesku to nedela dobre, kdyz ziji generace spolu. Jen tady je trosku vetsi problem, ze tady spolu ziji nejen dve ruzne generace, ale i narodnosti, ktere jsou zvykle pristupovat ke vsemu jinak a kdyz zijete dohromady s celou manzelovou rodinou… co chcete menit, co chcete prosazovat, jde to vubec? Muz je vetsinou ovlivnen rodinou. Jak jde udelat si vlastni domacnost, zivot a pravidla u nekoho, kde uz tohle vse je davno zabehle. Je to tezke. Jen rikam, ze by mely respektovat, ze to dite je z casti ceske. Ani ja bych nechtela (kdybychom zili v Cesku), aby nase dite jednou bylo vychovavane jen jako ceske. [10]

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 8.3.2013 at 14:59

    [7] Přemýšlím nad slovem vlast a také nad slovem domov. Myslím, že má význam především pro lidi, kteří se ocitli mimo. Když je někdo doma, tak to ani moc nevnímá, je to to nejpřirozenější na světě. Když je mimo domov, tak mu začíná chybět a poprvé si to uvědomí. Když je nucen být mimo domov (třeba politický emigrant) a navíc se cítí jako cizinec, neboť je místními obyvately napadán nebo odstrkován, pak v sobě čím dál víc pěstuje pocit vlastenectví (ve smyslu “Já jsem TO a vy jste ONO.”)
    Já jsem měla v Praze hezké dětství a přesně půl života jsem strávila tam. Docela těžko jsem si zvykala na Corfu, přesto, že jsem Řekyně. Když se sama sebe zeptám, která je moje vlast, tak obě. Cítím se dobře jak v Čechách, tak i v Řecku, vždy mám pocit, že se “vracím”, ať už jedu na sever, nebo na jih.
    Ale, když se zeptám, kde jsem doma, tak vím, že tady na Corfu. Není to jenom o tom, že tu mám domácnost a práci… O víkendu jsme byli s manželem na pevnině a najednou volal soused, co má vedle nás krámek, že neviděl auto a zda jsme v pořádku. A to byla přesně ta chvíle, kdy jsem najednou cítila, že doma jsem tam, kde lidé vědí, že mě najdou… Tam patřím.
    [1] Milá Natali, podobně to bylo i s tvou tchýní, prostě k vám nějakým způsobem patřila, ať už byla jakákoliv, a teď najednou chybí. Ale když si pro ní udělá každý z vás malé místečko ve svém srdci, tak s váma bude pořád.

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 8.3.2013 at 15:21

    [10] Milý Ioanni(si), babičky,které milují své vnoučky jsou prostě poklad!
    Ze své praxe můžu říct, že pro potomky je nejlepší, když jsou jejich rodiče a prarodiče tvořiví a šťastní, když mají vlastní zájmy a užívají si svého života. Tak dávají dětem příklad, že si mohou také svobodně a v radosti žít, po svém způsobu. (Pra)rodiče, kteří za své děti “pokládají život”, jim nakládají na záda zátěž – pocit viny a smutku. Jak zlehka a vesele kráčet životem, když za něj někdo jiný tak draze zaplatil?
    Zcela obecně: Někdy trochu méně je vlastně více.

    Odpovědět
  • ILIAS
    Posted 8.3.2013 at 15:59

    [13] MILA KALLI, V PREDSKOLNIM VEKU JSEM NAVSTEVOVAL MATERSKOU SKOLKU. PAMATUJI SE NA KRASNE POHADKY, KTERE NAM CETLA, VYPRAVELA NASE PANI UCITELKA A JA SI V PRUBEHU VYPRAVENI POHADKY VZDY VYBIRAL SVE HRDINY. AT UZ TO BYL HODNY KRAL, PRINC, RYTIR, NEBO HLOUPY HONZA, KTERY JEN HLOUPY NEBYL. VSECHNY TYTO POHADKY MELY STEJNY KONEC. ZAZVONIL ZVONEC A POHADKY JE KONEC. MYM ZIVOTNIM A OPRAVDOVYM HRDINOU BYL ALE MUJ DEDA. NEBYL TO POHADKOVY DEDECEK. PRIBEHY, KTERE MI VYPRAVEL BYLY OPRAVDOVE A JEJICH KONEC BYVAL RUZNY. KDYZ V 91 LETECH UMIRAL, TAK SI MNE POVOLAL, ABY SE MI SVERIL S JEDNOU VECI. SYNKU CHYBOVAL JSEM. JE LEPE UMRIT JEDNOU, NEZ ABYSI UMIRAL KAZDYM DNEM PO DOBU TRICETI LET. SLIB MI, ZE AT SE STANE COKOLI, ZE NASI VLAST NIKDY NEOPUSTIS. SLIBUJI, DEDO. ———– MUJ DEDA VYDECHL NAPOSLED. NEPOCHYBUJTE PROSIM O ME IDENTITE. NEHLEDAM JI, PROTOZE JSEM JI NIKDY NEZTRATIL. MA PUPECNI SNURA BYLA ODJAKZIVA NAPOJENA A PROPOJENA S RECKEM A ZA TO VDECIM JEN MEMU DEDOVI.

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 8.3.2013 at 17:50

    [15] To je moc hezke, Iliasi. Muzu se zeptat, v jakem veku jste se pak dostali do Recka? Mate k Cesku jeste nejaky vtzah, at uz kladny nebo zaporny?

    Odpovědět
  • ILIAS
    Posted 8.3.2013 at 18:16

    [16MILA OSTROVANKO, NEMAM ABSOLUTNE NIC PROTI CESKE REPUBLICE A JEJIM OBYVATELUM. ALE PROTI VASIM MASMEDIIM, KTERE JENOM VASE NEJSOU A JSOU POD VLIVEM DYNASTII ROTSCHILDU A OBAVAM SE, ZE I VY JIM JDETE NA RUKU. V RECKU ZIJU 31 LET. TED MI DOVOLTE ODEJIT, PROTOZE MUSIM DO PRACE…

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 9.3.2013 at 18:06

    [17] nerada bych spamovala svymi komentari pod clankem, ktery je o necem jinem. samozrejme uznavam, ze kazdy clovek ma pravo na svuj nazor. pokud byste o tom vasem chtel diskutovat, rada si s vami popovidam na facebooku, ktery uz taky konecne mam pod jmenem pavla smetanova greek:)

    Odpovědět
  • Karel Strobl
    Posted 10.3.2013 at 11:14

    Je to hrozně silné čtení, dobře napsané. Je moc dobře, žes to napsala a každá žena toužící po životě v Řecku by si tvůj stručně, ale výstižně popsaný život měla přečíst. Přeji ti hodně štěstí a přemýšlej o tom hodit svůj život “na papír” trochu podrobněji. Vím, že by to nebylo nezajímavé čtení, v mnohém velmi poučné a objevné. Ještě jednou hodně štěstí K.

    Odpovědět
  • maruska z ceska,rekyne
    Posted 11.3.2013 at 14:46

    NADHERNEJ A VELICE SILNEJ EMOTIVNI ZAZITEK ! HODNE STESTI TANICKO I JA MAM DCERU TANICKU:DRRZIM PESTI

    Odpovědět
  • Marcela
    Posted 11.11.2016 at 20:38

    Nahodou jsem narazila na tento prispevek a jako by mi mluvil ted z duse..zazivam neco podobneho nyni. Mame rocniho syna a prave po porodu jsem se predevsim ja zmenila a vidim vse jinyma ocima. Hadky jsou na dennim poradku, me se moc styska, chtela bych zase domu do Cech. I u nas uz padlo slovo rozvod, ale vubec si neumim predstavit, jak by to dopadlo se synem, kdyby otec byl v Recku a matka se vratila zpatky do Cech…je to strasna situace. Je mi to moc lito, jak jsme dopadli.

    Odpovědět
  • Ladus kocajanidu
    Posted 14.11.2016 at 11:27

    Na všechno musí být člověk zralý a připravený!!

    Odpovědět
  • Hanka
    Posted 14.11.2016 at 11:34

    [21] Ahoj Marcelko, nevadilo by ti trošku rozvést svůj příběh? Stojím před těžkým rozhodnutím, a budu vděčná za vše, co mi pomůže se rozhodnout správně. Můj email kuchanka@seznam.cz, taktéž k FB. Díky

    Odpovědět
  • admin
    Posted 14.11.2016 at 12:20

    doporucujeme kdyztak napsat nasi kali na kalianth@yahoo.gr , ktera rada poradi…

    Odpovědět
  • Jana
    Posted 14.11.2016 at 17:51

    Marcelko, nic neuspechej. Ja to mela taky presne tak, po roce od narozeni…ted je malemu 5 a uz davno se to srovnalo…tenkrat byla unava, nervy, nemmit chvilku casu pro sebe a samozrejme to odnasel manzel a hadky byli skoro na dennim poradku. Hadky o nicem…kokikrat to bylo jen proste tak aby se neco deo….aspon mi to ted tak prijde…zkus to jeste promyslet..:-)

    Odpovědět
  • Magda
    Posted 14.11.2016 at 19:51

    [5] jediny normalni komentar…samy beceni a bla bla blaaaa

    Odpovědět
  • Nikolas
    Posted 15.11.2016 at 0:09

    Myslíš si Ladusko že ja byl připraveny na to abych přišel v česku o dům o všechno co jsem měl rád ..

    Odpovědět
  • Ladus
    Posted 15.11.2016 at 10:50

    [27] asi byl,když jsi se z toho ne….al a jedeš dál!

    Odpovědět
  • Marcela
    Posted 18.11.2016 at 20:28

    [25] Dekuji za odpoved. Prave ted, mam strach z toho, ze to casem bude horsi, kdyz uz ted me tady urcite veci stvou, vadi…co bude za par let? Se ptam sama sebe. Uz je synovi rok, nerekla bych, ze vse je zpusobeno hormonama, psychikou po porodu atd. Je to slozite.

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5