Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Češka v Řecku II.

Rate this post

představujeme další Češku, která v Řecku využila svých možností.

Irini Koronaki (28) se narodila v Brně české mamince a řeckému tatínkovi. Posledních sedm let žije na Krétě a i přes počáteční úskalí si zde našla svůj domov. Chtěli jsme se o Irini dozvědět něco víc, proto jsme ji poprosili, zda by nám odpověděla na pár otázek. Tady je máte:

 

Jak dlouho už žiješ v Řecku a co tě sem přivedlo?
V Řecku žiji od r.2006 – ty brďo – už pres  sedm let!!! To se ani nezdá. Jako řecké dítě v ČR jsem byla vychovávaná tak, že samozřejmě nejlepší možný ženich do budoucna je Řek… No.. a když jsem si ho před těmi sedmi lety našla a odešla za ním do Řecka, tak (hlavně tatínek) moc nadšený nebyl… proč? 🙂
 
Řecky už jsi asi trošku uměla z domova, jak dlouho ti trvalo se domluvit dobře?
 
Doma jsme sice řecky mluvili, to je fakt, ale žádná sláva to nebyla. S tátou dodnes mluvíme jen česky, takže jediný kdo se mnou mluvil řecky byli “jaja s papusem”, občas do toho přímíchali nějakou čechořečtinu, takže výrazy typu ” teplakia” u nás byly na denním pořádku – a hodně jsem se pak divila, že to slovo vlastně neexistuje 🙂
Jenže jak to teď vidím i z té druhé strany ( jako češka v GR), tento kontakt s jazykem nestačí..
 
Moje štěstí bylo, že jsem byla díky tátovi odkojena řeckou hudbou a byla jsem strasně zvědavá, co se v těch řeckých písničkách zpívá. Pamatuji si,že mi bylo asi 12let a já si foneticky přepisovala písničky Sfakianakise, a moje jaja mi je pak překládala. To mi pomohlo v učení jazyka hodně.
Po gymnáziu jsem se vydala studovat novořečtinu na VŠ, kterou jsem ale kvůli manželovi nedodělala ( a svojí volby nelituji). To mi velmi pomohlo s gramatikou, pochopením a správným používáním řečtiny.
Ovšem nejlíp jsem se samozřejmě řecky naučila až tady v Řecku. Pamatuju si, že ze začátku jsem koukala na zprávy a byla jsem jelen z toho, co se tam říká.
Dnes už rozumím všemu.
 
Předpokládám, že na Krétě už jsi byla asi víckrát, než ses rozhodla tam přestěhovat, takže jsi leccos věděla, ale přesto- jaké byly tvé první dojmy z tvého nového domova?

Než jsem se sem přistěhovala, tak jsem tu byla asi třikrát, ale i tak to byla brutální změna. Krétské léto toho moc společného se zimou nemá. Já byla navíc rovnou těhotná a byl to pro mě tak velký šok, který, abych byla upřímná, překonávám až tak poslední čtyři roky. Jsem obrovsky společenský člověk a najednou jsem byla hozena do prostředí pro mě naprosto cizího, žádná kamarádka, rodina, nikdo, na koho bych se mohla obrátit, manžel tehdy začínal podnikat a pracoval doslova od rána do rána. Vyústilo to v deprese, které trvaly zhruba dva roky. Ošklivé období, nechci na to moc vypomínat. A hlavně s odstupem času vím, že zbytečné..
V současné době Krétu miluji. Jsou tu samozřejmě i nadále věci (a hlavně lidi), co mi tu chybi, ale stejně tak i tady jsou lidi, co by mi chyběli v ČR. Žiju už život, kde prostě není možné mít vše na jednom místě.
 
Jak tě přijala rodina manžela?
 
Rodina manžela – to je kapitola sama o sobě. Já si troufám říct, že až na tchýni, mě přijali velice dobře. S tchánem mám skvělé vztahy.
Tchýně je bohužel trošku zvláštní (viz diskuse na téma tchýně v Kali poradně) – má 3 tři syny a ani jeden s ní pořádně nemluví… Problém je spíš, že bydlíme přímo vedle ní, ale vzhledem k tomu, že můj muž s tchýni nemá klasické vztahy matka-syn, tak jsme si to vyřešili po svém. S dětmi se stýká, děti chodí k ní, my si žijem svůj vlastní život – je to lepší, než se denodenně hádat. Ji to sice baví, a řekla bych, že je to její náplní života ( je tu pohádaná s celou ulicí), ale my si tím nehodláme kazit rodinné štěstí.
Na druhou stranu, nevím jestli je to krétský sport, ale málokdy potkám rodinu, která by nebyla dohádaná – sice se na smrt milují, ale dokáží se pohádat do krve kvůli hovadinám, a nemluví spolu třeba x-let. To je ten temperament asi.
 
Co bys označila jako nejzásadnější rozdíly mezi českou a řeckou mentalitou. Na co si my, Češi, v Řecku nikdy nezvykneme?
 
Nevím, jestli jsem ta správná osoba, co by mohla posuzovat rozdíly mezi řekou a českou mentalitou, jelikož i u mě se tyto mentality mlátí, ale tady v Řecku celkově pociťuji větší klid, míň stresu. Všichni si tykají ( což pro mě ze začátku byl velmi tvrdý oříšek). Tady se řekne, že něco bude zítra a je to až za týden ( už 14dní čekám na zboží, co mělo být do 3dnů) – a prostě to nikdo neřeší. V ČR vás žačnou urgovat ještě dřív než je smluvená doba dodání. Nicméně, co je správně a co špatně, to nemůžu soudit. Tady se člověk musí obrnit trpělivostí, a když se mu to povede a nebude po všech očekávat vše okamžitě, tak si to , že není kam spěchat, ve finále podle mě i užije
 
Obecně si myslím je pro Čechy v Řecku problém, že se tu Řekové na návštěvách nezouvají. Nemám jednu českou nebo slovenskou kamarádku, která by z tohoto zlozvyku nebyla zoufalá! My Češi prostě nevíme, jak jim to slušně říct, aby se neurazili. ( I když zrovna včera jsem tu měla kamarádku svojí dcery, poprosila jsem ji, aby si zula botičky… no…. a byla to CHYBA!!!! Raději bych zpětně půl hodiny vytírala, než 4h větrala :D)
 
 
A víš, co zase vadí Řekům nejvíce na nás?
 
Asi to že po nich chceme, aby se u nás doma vyzouvali? 😀 Je to těžké říct, já myslím, že Češi jsou víceméně národ přizpůsobivý
 
 
Máš tři děti, což v dnešní době není vůbec běžné. Kolik jim je a jak to všechno zvládáš? Pomáhá ti někdo?
 
Ano, máme 6ti letou Sofinku, 2,5letou Elenku a 5ti měsíčního Filípka. Původně byly v plánu děti jen 2, Filípek byl takové překvapení, ale i přesto, že to přišlo tak nečekanně a troufám si říct, že v nejmíň vhodnou dobu, tak se cítím obrovsky šťastná, že ho máme.No…a to by byla ta hezká stránka věci….
 
Druhá strana je taková, že je to OPRAVDU náročné a my nemáme žádnou standardní pomoc odnikud, a k tomu všemu práce nás obou je dost časově náročná. Takže jsme to vyřešili pomocí ‘z venku’ – chodí mi 5x týdně pomáhat paní –  kamarádka, Češka, o které je mi hloupé říkat, že je to naše ‘chůva’ , protože se stala regulérním členem naší rodiny. Má to u nás veselé, ale s ní se naše děti mají úžasně, nestrádají a já jsem klidná, že jsou v dobrých rukou.
Navíc máme kanceláře přímo pod naším domečkem, takže kdykoliv jsem potřeba, jdu nahoru ( kojit apod.)
 
Učíš je česky? Mají kontakt s tvojí rodinou v Čechách?
 
Na naše děti samozřejmě česky mluvím. Čeština je můj rodný jazyk a nepřipadá mi přirozené na své děti mluvit jazykem, ve kterém se já sama nepohybuji tolik přirozeně jako v českém jazyku. U nejstarší dcery to byl ze začátku trošku problém ze strany manžela, který měl strach, že bude naše Sofinka mluvit česky a ne řecky. Já si ovšem stála tvrdě za svým a on časem pochopil, že to tak vůbec není, ba naopak s nástupem do školky samozřejmě u Sofinky začala více převládat řečtina – je to jazyk se kterým si hraje s dětma, baví se s tatínkem, je to jazyk jejího okolí. Ale tyto první roky byly pro Sofinku rozhodující.
Pro každé dítě je to dar mít 2 (a někdy i více) mateřských jazyků. Jiní kvůli tomu,aby se naučili cizí jazyk, chodí do jazykovek.
 
Díky dětem se dokonce naučil česky i manžel.

Dvojjazyčnost hlavně nepovažuji za problém, nebo obtíž v našem rodinném kruhu. Děti přemýšlí ve dvou jazycích, a není pro ně problém nám cokoliv sdělit ve dvou jazycích, např.nejdřív mně česky a hned tatínkovi v řečtině.
Dá se na to zvyknout, je to pro nás naprosto přirozené a nepřijde mi na tom nic divného, jak to třeba může působit na okolí zvenku.

Chtělo to ovšem HODNĚ trpělivosti a vysvětlování, jelikož děti jsou mazaný, a jakmile mě Sofinka viděla, že mluvím řecky, zkoušela to na mě. Což jsem utla tím, že jsem řekla, že rozumím řecky jen když mluví řecky tatínek (dědeček, strejda, teta….), ale JÍ rozumím JEN česky. Dětská nevinná dušička tomu samozřejmě věří, a od té doby mluvíme jen česky. Stejnou taktiku teď aplikuji i když si děti hrají mezi sebou (určitě jim tím musím lézt hrozně na nervy), ale pořád jim připomínám, aby se mezi sebou bavily česky.  Jelikož kromě mě a naší „kamarádky-chůvy“ nemají s češtinou bohužel tady v Řecku žádný jiný kontakt.

 
Češek (nebo Slovenek), které na své děti mluví rodným jazykem je tu málo, bohužel. Svým kamarádkám to vyčítám (musím být šíleně otravná), další kamarádky litují toho,že to nedělaly a prostě si „ zjednodušily“ život tím,že se doma mluvilo řecky. Κmá dceru, která šla studovat do ČR a bohužel musela na kurz češtiny, od další kamrádky děti díky špatné výslovnosti maminky mají zmatek mezi „Θ“ a „Φ“ , jelikož kamarádka vše vyslovuje jako „Φ“.
Kéž bych tímto mohla říct všem budoucím maminkám češkám, žijících v cizím prostředí, nevzdávejte to, JDE TO a opravdu to není nic těžkého. CHCe to jen trpělivost z vaší strany, ale ta odměna za vaši trpělivost je pro vaše děti OBROVSKÁ!!!!
 
Do ČR jezdíme 2x do roka, většinou na měsíc, letos jsme tam byli dokonce 3měsíce,kvůli porodu Filípka. Jsem vděčná že naše děti mluví česky, není pro ně problém jít na hřiště a skamarádit se s dětma, chodíme na výlety s dětma mých kamarádek a děti nepociťují žádnou jazykovou bariéru.
A hlavně jsem vděčná, že se děti domluví se svou babičkou (mojí úžasnou českou maminkou) a se svojí tetou (moje sestra z druhého manželství maminky),
Sofinku jsem zapsala i do české školy a v dubnu jak pojedeme do ČR bude skládat zkoušky z jazyka, takže se kromě úkolů do řecké školy ještě učíme číst ze Slabikáře, psaní do Písanek atd. Zároveň si v rámci udržování jazyka dopisujeme s českou holčičkou žijící v Americe a Sofinku to velmi baví.
 
Jak ses dostala ke své profesi fotografky a jak  jsi to dokázala skloubit s rodinou?
 
 
Abych pravdu řekla, ani nevím. Jako slepý k houslím. 7let zpět kdybys mi řekla, že budu fotografka, tak bych se od srdce zasmála. Přišlo to nějak samo. Nejdřív jsem si fotila dcerku, a posílala fotky domů,  a pak… nějak.. nevím, kdy byl ten zlom, ale focení se mi stalo vášní. Až natolik, že jsem si otevřela podnikání. Jak ja říkám, moje práce je moje 4.dítě.
 
Samozřejmě, že skloubit to s rodinou je občas umění. Ufff. Chtělo to hodně času stráveného propagací mého jména, a ještě víc pochopení od mého manžela, který sice i dnes občas brblá, ale musím uznat že mě velmi podporuje a bez jeho pomoci bych rozhodně nebyla tam, kde jsem dnes. To brblání k tomu asi musí patřit, přecejen 5let jsem byla „ženou v domácnosti“ . Najednou dělím čas mezi 3děti, domácnost, manžela a svoji práci. A moje práce je celoroční, ne jen sezónní (samozřejmě v létě je práce víc, ale i v zimě se pěkně otáčím – to vidíš sama podle toho, jak dlouho čekáš na odpovědi na tyto otázky 🙂
Vrátila jsem se do práce 3týdny po porodu, a hned v tom samém týdnu jsem měla 2svatby a 3křtiny. Plně kojím, takže jsme ještě měli vzrůšo ohledně mlíčka. Ale díky úžasné pomoci, kterou v současné době máme, jsme vše zvládli na jedničku.
Lhala bych, kdybych řekla, že vše zvládám v pohodě. Občas se cítím tak,že teď už to nedám, teď mě opravdu někde klepne 😀 (zatím jsem to vždycky překonala) … Občas sedím v kanceláří do 1h do rána a využívám času, kdy děti spí, vstávám se Sofinkou v 7.30 do školy a mezitím v noci 2x kojím. Poprvé v životě usínám, jakmile se dotknu nohou postele… což je úžasné, měla jsem vždy problém se spaním 🙂
Nicméně, já tento styl života MILUJI, totálně mě to naplňuje a cítím se šťastná. Moc bych chtěla být žena, kterou naplňuje péče o domácnost, vaření, pečení… ale bohužel nejsem.  
 
Být fotografkou v době digitálních foťáků a ještě v cizí zemi není asi úplně jednoduché, jak se ti podařilo prorazit a získat si svoji klientelu?
 
V tomto bodě jsem měla obrovské štěstí. Dost jsem přemýšlela jak si tu v dnešní době rozjet reklamu, jak se dostat do podvědomí lidí.. Trh tady v Chanii je nabitý fotografy a najít dírku, do které se dá vetřít, chce opravdu dobrý nápad. Skoro 1/2roku jsem se věnovala jen propagaci, fotila vše, co mi mohlo přinést reklamu, vše, kde by moje práce mohla být viděna. Facebook mi byl samozřejmě velkým pomocníkem. Jsem členkou 2skupin maminek, chodím na jejich akce (i dnes), fotím je a to je pro mě ta nejlepší reklama – protože to je přesně ta skupina zákazníků, kterou potřebuji.
Druhá věc je, že jsem si spoustu příznovců získala svým přístupem. Dělám cokoliv, oč mě požádají , vždy se snažím jim vyjít vstříc a pokud něco není možné, tak se pokusím najít řešení. Spousta nevěst se mě ptá na můj názor i ohledně věcí, které vůbec nesouvisí s naším focením. Komunikuji se svými zákazníky na úrovni kamarád-kamarádka, a musím říct, že oni se díky tomu cítí skvěle. A to už je zase krůček k tomu, že oni to řeknou svým kamarádům apod. Letos se ke mě spoustu zákazníků vracelo, ať už sami, nebo prostřednictvím známých, který za mnou poslali. Což je úžasný pocit.

 Moje jméno už je v našem městě dost slyšet, což samozřejmě bylo trnem v oku některým jiným fotografům,takže i já jsem si prošla fází výhružek, telefonátů apod. Ale to k tomu pravděpodobně taky patří. Mám v branži i spoustu přátel, například s mojí grafičkou si telefonujeme do noci a vylíváme si srdíčka. Mám zkrátka fakt nádhernou práci.

 
Jak reaguje tvůj manžel na to, že jsi schopná pracovat. Pomáhá ti? Bere to jako samozřejmost nebo byl ze začátku spíš proti?

Jak jsem již zmiňovala, manžel občas brblá, což považuji vždy za signál k tomu, abych zvolnila a pár dní se věnovala trošku intenzivněji, to ti chlapi potřebují 🙂
Ale i když je to pro něj občas náročný, bez jeho pomoci bych to nezvládla. V začátcích byl on ten, který byl s dětma doma, abych mohla fotit, on mi pořídil vše potřebné vybavení do začátku, od světel, softboxů, přes objektiv a tiskárnu na cd…
On je ten, který občas vezme děti někam na výlet, abych si mohla na 2h odpočinout, nebo dohnat resty.

Ale na druhou stranu mi striktně zakázal míchat práci s rodinou, takže se můj počítač musel odstěhovat do kanceláře (kterou máme v přízemí), a když jsem doma, tak jsem jen maminka a manželka, max.jsem online na mobilu, když jsem potřeba. Ale to považuji za správné.
 
Teď náš čeká fáze č.2, chystám se příští sezónu fotit i mimo Krétu, tak doufám, že to zvládneme.
 
 
Jak jsi zapadla do života mezi Řeky? Mám pocit, že málokterá z nás Češek a Slovenek si najde přítelkyně mezi Řekyněmi. Jak to máš ty? A proč myslíš, že s tím máme takový problém?
 
Zapadnout mezi Řeky… no, já TEORETICKY zapadla, ale jak říkám , i když jsem poloviční Řekyně, mám řecké jméno a občas se díky tomu, jak jsem vyrostla a byla vychovaná, cítím víc jako Řekyně než Řekové v Řecku, budu pro Řeky stále „ TA ČEŠKA“. I kdybych se na hlavu stavěla. Tady na Krétě je trošičku intenzivnější nevraživost vůči cizincům. Ale samozřejmě že ne u všech.

Ze začátku jsem si myslela, že nikdy nedokážu mít kamarádky Řekyně, a vyhledávala jsem pouze Češky a Slovenky. Ale asi i to chce svůj čas. Za těch 7let jsem tu navázala pár opravdu silných přátelství, ale samozřejmě zažila i pár zklamání, ať už díky rozličným názorům, nebo díky tomu že jsem rodila děti jedno za druhým, a od kamarádek co děti neměly, nás začala dělit obrovská propast.


To, že jsme Češky v cizím prostředí očividně neznamená, že se musíme bavit za každou cenu. Někdy prostě něco na sílu nejde.
Nemyslím si,že by Řekyně měly nějaký konkrétní problém s námi, nebo my s nimi. Je to pravděpodobně dané rozdílnou kulturou, ve které jsme vyrostli. Řekyně, tady na Krétě, jsou ještě často dost staromodní – dobré hospodyňky, dobré manželky apod. Pokud teplota padne pod 20°C, nejdou s dětmi ven… to my, české matky které lítáme s dětmi po venku i ve sněhu, nejsme schopné moc pochopit.
 
Ale abych nikomu nekřivdila, ono i to se pomaličku mění. Mám okolo sebe kamarádky, Řekyně, které jsou prostě jako my.
Mám 2úžasné sousedky – Řekyně – které mají stejně staré děti jako já, což je prima, scházíme se nejen my, ale i naše děti si hrají mezi našemi domy, jezdí na kole, skákají panáka, dokonce jsem je naučila: Honzo vstávej, kolik je hodin? (v řečtině to zní opravdu vtipně).
 
Mám další skvělou kamarádku, která pochází z Athén, a nasměju se s ní tak, jako snad s nikým. O víkendech se scházíme i s našema rodinkama.
Přátelím se tu se skupinou místních holek, a pořádáme různé dobročinné akce, apod. A mimo to chodíme i na kafíčka, zrovna o víkendu pořádáme u jedné z nich vánoční dílničky pro naše děti.
Takže i přesto,že jsem fakt byla přesvědčená, že to nedokážu, přátelím se půl napůl jak s Češkama , tak i s Řekyněma, a všechny jsou to skvělý holky, bez ohledu na to,kde se narodily
 
Uvažovali jste někdy o odchodu do Čech? Pokud ano, tak co bylo největším motivem a proč jste se nakonec rozhodli zůstat?
 
 Kdybys mě poznala pár let dozadu, odjezd do ČR bylo to, čím jsem žila! Nepřála jsem si nic jinho na světě. Nedokázala jsem si nikdy představit, že bych tu vychovala své děti, že by tu mé děti někdy šly do školy.
Ale jak známe, člověk míní, život mění….
 
Pravděpodobně za to můžu děkovat svojí práci. Asi jsem potřebovala něco, v čem bych se mohla angažovat, něco, co by mě pohltilo a zaplnilo tu touhu po domově.
V současné době můj manžel jedná o otevření nového podnikání v ČR, a já jsem ta, která to brzdí. Už si nedovedu představit, že to,co jsem si tu vybudovala, bych opustila a začla někde opět od nuly.
I když jsem pár let zpět mluvila úplně jinak, to, že tu mám 3děti, manžela, dům a takto úžasnou práci, mě donutilo změnit názor. Česko  miluji, kéž bych tyto 2země mohla spojit nějak dohromady .
Každopádně, můj nový domov je tu, na Krétě.
 
 Co se ti na Krétě a na jejích lidech nejvíce líbí?

 Ehm, no.. mohla bych odpovídat klasicky – příroda, moře, podnebí, jídlo…. to se mi tu samozřejmě líbí, ale toto samotné člověka neudělá štastným v cizí zemi. Někdy se toho člověk přejí. Já stále toužím po českých lesích, a náměstí Svobody 🙂 Je tu pořád spousta věcí, které mi vadí ( neexistující chodníky , školství apod.). Ale ve finále, ono je to fakt JEDNO. Člověk může být šťastný i tam, kde není vše úplně dokonalé, stačí jen být obklopen správnými lidmi a dělat to, co nás naplňuje.
Kdyby ještě zlevnily letenky Praha- Chania, a mohla bych létat do ČR kdykoliv se mi zasteskne, tak už by mi nic nechybělo.

 
Přejeme ti hodně zdraví, šťastné děti a spoustu krásné práce, která tě bude bavit!!!!
 
 Děkuju moc.
 
Na fotky Irini Koronaki se můžete podívat na její FB stránce https://www.facebook.com/pavlasmetanova.greek?ref=tn_tnmn#!/irinikoronaki

15 Comments

  • Honza
    Posted 2.12.2013 at 10:03

    Ahoj,moc hezký ať se nádále daří Vám i Všem ostatním.Je to pro mě inspirace.

    Odpovědět
  • Wiktorska Kampouri Olga
    Posted 2.12.2013 at 10:21

    No Irenka to napsala moc hezky,ikdyz je fakt,ze kazdej mame jine nazory na GR.Irca je proste super hodnej clovek a snazi se videt a brat vse negativne 🙂 A je fakt,ze asi to pomaha (myslim tim na nervy a stres kterej obcas v Recku take prozivame.Ale to je tou mentalitou a jak maji reci na vse cas atd.Nemam k tomu co dodat jen to,ze kdyby tady v GR byli lide jako Irca,tak je vse jednoduzsi,ponevadz me osobne se tam uz nelibi 🙁 A to tam ziji jiz 17 skoro 18 let.Drzim pesti vsem,aby jim bylo dobre nezavazne na tom jestli to je GR ci jina zem.Myslim,ze je jedno kde zijem!Zalezi jen na tom jestli mame stesti na dobre lidi kolem sebe!!!! 🙂

    Odpovědět
  • Renata
    Posted 2.12.2013 at 10:23

    Smekám, moc hezké , já sama žiju už nějakou dobu v Řecku a podnikám tady takže si dovedu představit jak si to měla těžké, češka v Řecku a jestě chce podnikat o tom bych mohla napsat knihu co jsem ze začátku zažívala já, ale Řecko miluju takové jaké je se svými klady i zápory a souhlasím s tím že si nemyslím že by život byl tady lehčí než někde jinde, všechno má své pro a proti ale i mi se zdá že život se tady nežije tak hekticky a se stresem třeba jako v Česku.

    Odpovědět
  • veronika
    Posted 2.12.2013 at 12:55

    Irinka je uzasna!!!!!!! velka bojovnice!! hadne stesticka a zdravicka cele rodine!!!!!!

    Odpovědět
  • v.ntaraktsi
    Posted 2.12.2013 at 16:24

    Irini :-D…vo vela veciach sa s tebou stotožnumem,a aj som sa pobavila 🙂 na tvojom veselom štyle rozpravania…je v tom vela pravdy a sama by som to lepsie neopisala…..Pavly,pekny članok,dakujem

    Odpovědět
  • dancha Korfu
    Posted 2.12.2013 at 16:49

    Moc pěkné čtení, moc inspirativní, díky! Hodně štěstí!

    Odpovědět
  • dimitris vasiliadis
    Posted 2.12.2013 at 20:28

    pribech mlade holky ,ktera dokazala hodne .vedle poceti tri deti,podnikatelskeho uspechu ve velmi tezke umelecke profesi v cizim prostredi za pouhych 7 let je opravdu velky skok . bravo Iriny, at ti ten zivotni optimismus a schopnost se prizpusobovavat v jakychkoliv podminkach vydrzi cely zivot

    Odpovědět
  • Markéta
    Posted 3.12.2013 at 0:59

    SUPER!!! DRŽÍM PALCE – A S TOU DVOJJAZYČNOSTÍ VYTRVEJTE!!! DĚLÁTE TO MOC DOBŘE! Srdečně, Markéta

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 3.12.2013 at 10:19

    Irini, jsi skvela. nejen tim, cos dokazala, ale tim, jak jsi zacala pozitivne premyslet. Je to isnpirace pro nas vsechny, co zijeme daleko od domova a mame casto tendence si na neco stezovat. Preju ti, aby ti to nadseni a stesti vydrzelo!!

    Odpovědět
  • Kalliopi
    Posted 3.12.2013 at 21:42

    Pěkný příběh a moc hezké fotky!
    Mě se na Řecku líbí to, že tu lidé, pokud chtějí, můžou začít úplně jiný život. Když má někdo odvahu, talent a nadšení, tak může zkoušet nové volby, není odkázán jenom na to, co kdysi vystudoval. Jakoby tu pořád ještě víc platilo to, co je uvnitř v člověku, než jaký papír drží v ruce. A to je hezké a myslím, že v Evropě už asi vzácné..
    Hodně štěstí Irini!

    Odpovědět
  • Petra
    Posted 6.12.2013 at 21:42

    Moje nejdražší Irini,
    čtu si ten článek s notnou dávkou nostalgie. Ty jediná víš nejlépe proč. Prožily jsme si spolu velmi komplikované roky v Řecku, dávaly jsme si energii a sílu jít dál, snad nepřeháním, když řeknu, žes mi byla bližší, než by sestra mohla být… moc jsi mi pomohla. Žiju si svůj život, mnohdy nelehký, ale šťastný, zpátky ve své vlasti…. Tobě ze srdce přeji, ať Ti ten Tvůj optimismus vydrží a jsi šťastná, ať jsi už kdekoliv.

    Odpovědět
  • Peťa
    Posted 7.12.2013 at 0:56

    Co ve článku nepadlo, je to, že mimo matky, manželky a fotografky je Irini člověkem, který pomáhá, kde může – ať už jsou to různí lidé v jejím okolí a nebo různé charitativní akce a projekty…

    Odpovědět
  • Irini Koronaki
    Posted 10.12.2013 at 10:32

    Dekuji moc vsem za ohlasy na nas clanecek, dostala jsem tolik osobnich zprav od spousty lidi, moc vam vsem dekuji, jste uzasni!!! :*
    Petra: Mam Te moc rada, a vzdy budes jedna z tech, co tu budou chybet – ale vim,ze tam kde jsi, se mas lip, a tak jsem rada, ze jsi tam kde jsi, i kdyz tu po tobe navzdy zustane obrovska dira 🙁 Mam te rada!!!
    Peta: Peti, dekuji za zminku, spis by bylo fajn,kdyby toto bylo automaticke pro vsechny. Neni na tom nic k chvaleni, spis ti co se nestaraji o ostatni by se meli zamyslet… kdyz mame co jist a pit, a trochu tepleho obleceni, tak se mame fajn. Je spousta lidi, co nemaji ani zakladni veci. Je smutne, ze kolikrat nekteri lide kteri maji,nemuzou podat ani malou pomocnou ruku…. kdyby kazdy z nas dal 1e detskemu domovu na naftu, nemusela by byt detem v zime zima… apod. Ale bohuzel je spousta lidi,co si stale hrabou jen na svem dvorecku a ostatni je nezajimaji… 🙁

    Odpovědět
  • Kostas Charalambidis - táta
    Posted 10.12.2013 at 18:12

    Jsem na tebe moc pyšnej dcerunko moje!!!! Dobře víš, že je mě po Vás strašně moc smutno, ale po přečtení tohoto rozhovoru se mi podstatně ulevilo. Pusinky

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 11.12.2013 at 9:42

    [14] to je hezke:) zdravime tatinka!!!

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5