Dvojjazyčná výchova – pokračování

Je Vám trapné mluvit na děti svým jazykem?

Taky občas zoufáte nad tím, jak se chovat, když vyrazíte se svým bilingvním dítkem do společnosti? Jak na vaše bilingvní dítě mluvit, když jste se známými, u lékaře, v parku, ve škole? Česky, cizím jazykem, oběma? Podle metody OPOL byste na ně prý měli mluvit pouze tím „vaším“ jazykem, a ne na střídačku nebo jazykem cizím. Ale to samozřejmě není vždycky jednoduché …

Mluvit, či nemluvit na vaše bilingvní dítě na veřejnosti česky?

Já jsem nad tímto poprvé trochu přemýšlela ještě před narozením mých dětí. Bydlela jsem tehdy v takovém malém anglickém městečku a často jsem potkávala jednu Polku s chlapečkem. Všimla jsem si, že ona na něj mluví polsky, ale on jí odpovídá jedině anglicky. Ta jejich plynulá dvojjazyčná konverzace mi tenkrát přišla legrační a nechápala jsem, proč ten malý Poláček na maminku nemluví polsky. To jsem ještě netušila, že to opravdu není tak jednoduché.

Důvodů, proč na vaše bilingvní dítě nechcete na veřejnosti mluvit česky, nebo proč s vámi ono nechce mluvit česky, je několik. Možná jich vymyslíte víc, mě napadají tři hlavní:

1. Syndrom „jedné nohy“

Prvním důvodem, proč jste se možná rozhodli na vaše bilingvní dítě nemluvit na veřejnosti česky, je to, že na vás všichni koukají, jakobyste měli jen jednu nohu. No a vám je z toho trapně. Nechcete vyčuhovat, být středem pozornosti, tak se radši uchýlíte k cizímu jazyku a nikdo si vás nebude všímat.

2. Mami, teď nebudeme mluvit česky, jo, až doma

Dalším důvodem může být ostych vašich dětí. Jakmile dorostou do věku, kdy si začnou uvědomovat, že se liší, raději se rozhodnou mluvit většinovým jazykem, a to z úplně stejného důvodu jako vy v bodě číslo 1. Děti chtějí zapadnout a nechtějí se odlišovat, nelíbí se jim, když po nich cizí lidé pokukují.

3. Respekt vůči ostatním

Velmi pádným důvodem, proč komunikovat na veřejnosti ve většinovém jazyce, je úcta k ostatním lidem. Když totiž mluvíte na své dvojjazyčné dítě na veřejnosti česky (nebo jakýmkoli druhým, menšinovým, jazykem), přirozeně vynecháváte z konverzace ty, kteří česky nemluví. To mohou být kamarádi, sousedi, rodina, lékař, učitel, atd. atd. A jste z toho nesví, protože si uvědomujete, že je to tak nějak špatně … Ale vnímají to vůbec takto ostatní?

Jak to bylo u nás a proč já na své děti na veřejnosti česky mluvím

Tak u nás to bylo po narození našeho syna asi tak, že jsem se hned na začátku rozhodla, že mou naprostou prioritou bude naučit ho česky. A jelikož, jak všichni víme, čeština není zrovna jazyk jednoduchý, rozhodla jsem se dodržovat metodu jedna osoba jeden jazyk na sto procent. Dost jsem nad tím přemýšlela (což je co říct, protože většinou skáču do všeho po hlavě :-)) a největší problémy mi ze začátku činil asi bod číslo 3. Řešila jsem to tak, jako jsme to řešili doma (o tom si můžete podrobněji přečíst v mém článku „Co udělat s tatínkem aneb role druhého rodiče při bilingvní výchově“). Tudíž pokud to bylo nutné, tak jsem vše říkala nadvakrát. Nevadilo mi to a nikomu to kupodivu nepřipadalo divné.

Obrňte se proti „čumilům“ vědomím, že máte tak chytré dvojjazyčné dítě

Když jsem chodila se synem (a později s oběma dětmi) třeba do parku, vždycky jsme mluvili pouze česky. Často jsme tam potkávali jednu francouzskou maminku s její dcerkou a ony zase štěbetaly ve francouzštině a nikomu to nevadilo. Ano, někteří lidé trochu divně koukali, ale proti tomu se prostě musíte obrnit. Mým brnění bylo to, že jsem si řekla, že je pro mě mnohem důležitější, aby můj syn mluvil česky, než to, co si o nás myslí ostatní. Oni si vlastně určitě nemyslí nic špatného, jen je zajímáte, zvlášť když nemůžou přijít na to, jakýmže jazykem to mluvíte. To se nám stávalo (a stává dodnes) dost často. Ona je to docela dobrá záminka k rozpoutání konverzace: „Už dobu vás s malým poslouchám a nemohu přijít na to, jakým jazykem s vašim chlapečkem mluvíte.“ Tak toto byl dost častý scénář. Ale ještě častější bylo, že rozhovor začaly jejich děti. Většinou se kolem nás nějakou dobu ochomýtaly a nakonec už to nevydržely a musely se zeptat, bez okolků a narovinu: „Coste mu to řekla?“ nebo „Vy mluvíte francouzsky?“ A už jsme se jich nezbavili Naštěstí to mé děti braly stejně jako já a nebylo jim trapné, že se o ně někdo takhle zajímá. I když někdy je trochu štvalo, že si maminka tak dlouho povídá, když by je měla jít houpat na houpačce …

A co ve školce, ve škole a vůbec mezi vrstevníky vašich dětí?

Když začaly mé děti chodit do školy, pokračovali jsme ve stejném systému, tedy mluvit mezi sebou jedině česky. Tady v Británii jsou na vícejazyčné rodiny tak zvyklí, že nikdo ani nemrknul. Jen noví spolužáci po nás ze začátku pokukovali, ale brzy si všichni zvykli. Platilo v podstatě to samé jako ve zmiňovaném parku. Spolužáci nás se zájmem pozorovali a pak se nás zeptali, o čem že si to povídáme. A takhle je to všude, nikdy jsme se nesetkali s jakýmikoli negativními reakcemi.

Mami, proč mluvíš anglicky?

Nevím, jak se mi podařilo, že mé děti se mi nevzepřely a jeden den mi prostě neřekly, že už se mnou budou česky mluvit jen doma. Myslím si, že je to tím, že jsem vytrvala a nedala se ničím zviklat. Nedávno jsem sice při jedné příležitosti trošku polevila, ale jak se ukázalo, dělala jsem to vlastně hlavně kvůli sobě. Začali jsme spolu se synem chodit na ping pong a já na něj mezi ostatními přítomnými začala mluvit anglicky – prostě zmiňovaný bod číslo 3, ale taky jsem si myslela, že jelikož jsme obklopeni tolika lidmi, bude možná Curtisovi v jeho 12 letech trapně. Ha, jeho reakce na můj anglický pokus byla: „Prosím Tě, mami, proč na mě mluvíš anglicky?“ Tak to mě dostal, udělalo mi to fakt strašnou radost! Není, co dodat …

A co vy? Jak to zvládáte na veřejnosti? Mluvíte česky, nebo se vám do toho nechce? Máte jiné zkušenosti než my? Zanechte nám o tom komentář.