Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Kalli radí po 22./2.část

Rate this post

Fascinace strachem?

Co se týká fascinace při pohledu na drastické scény, myslím, že to je něco, co v sobě nosí, v menší či větší míře, každý. Jako můra fascinovaná světlem, jsme přitahováni pohledem na havarované auto, když jedeme okolo. Otáčíme hlavu se směsicí vzrušení, zvědavosti a strachu. Někteří zastaví a jdou se podívat víc zblízka. Nejen proto, aby pomohli. Často proto, aby nasáli elektrizující atmosféru té chvíle, která je jakýmsi způsobem osudová. Malá zastávka, kdy najednou člověk cítí tenkou hranici mezi životem a smrtí. Jsme zaplaveni hrůzou, zvláštním pocitem vznešenosti (řecky δέος) a nezvratnosti, a současně tichou a nenápadnou radostí, že se to nestalo nám.

     Intenzita těchto prožitků nás vytrhává z nudné každodennosti, najednou se cítíme víc živí, vnímáme srdce jak zrychleně buší a znovu si potvrzujeme svoji touhu žít. To je důvod, proč tolik lidí miluje horory, proč tolik lidí bedlivě zkoumá fotografie lidí zraněných ve válce. Obrazy strastí a hrůz přinášejí (často neuvědomělé) mrazivě příjemné pocity.

 

     I děti se rády se bojí, když jsou v bezpečí. Chtějí zažít to, co se zažít bojí. Milují hrůzostrašné příběhy s dobrým koncem. Navíc, když sledují kreslené filmy s násilnými scénami, mohou tak odreagovat svoji přirozenou agresivitu, která vzniká snahou „být hodný“. Čím více se snaží být dítě poslušné a potlačuje své spontánní reakce, tím více napětí se v něm hromadí. A protože ví, že nesmí nikomu ublížit, a také nechce ublížit, fantastické násilné scény uvolní jeho tenzi bez pocitů viny a bez následků.

     Takže bych doporučovala to brát víc nalehko. Netrápit se tím a nepředstavovat si, že to formuje osobnost dítěte negativním způsobem.

 

     Také to, že děti s živým zájmem pozorovaly stahování králíka, není nijak nepřirozené. Dospělí se rozhodli pro zabíječku či králíka na smetaně, dítě tedy necítí žádnou vinu za smrt zvířete. Naopak může cítit zvědavost, jak to tam pod tou králičí kůží vypadá. Děti nebývají sentimentální a žijí v přítomnosti. (To znamená, že si v tu chvíli nesednou, aby vzpomínaly na to, jaký byl králíček roztomilý, když se narodil.) A jsou zvědavé a zvídavé. Leonardo da Vinci nepitval zesnulé lidi ze zvrácenosti, ani Gerald Durrell nezkoumal vnitřek své mrtvé želvy se sadistickým potěšením. Fascinoval je život skrytý pod povrchem, chtěli pochopit životní funkce a pochody v těle, aby mohli pomáhat a léčit.

     Některé děti jsou ale citlivé a pohled na smrt zvířete by je mohl rozrušit a bolet. Je třeba pozorovat reakce dítěte, když se odvrací, odvést ho pryč.

 

     Co se týká pohádek, doporučila bych neměnit konce. Psychika dítěte funguje jinak než u dospělého, často věci, které nám připadají drastické, dítě vnímá symbolicky a pomáhají mu se uvolnit. A naopak, věci, které nám mohou připadat neškodné a poučné, můžou v dítěti způsobit zmatek a pocit nejistoty. Vlk symbolizuje zlo a pro dítě je v pořádku, když je „zlo“ zabito. Když je vyhnáno do lesa, může se vrátit.

     Nejlepším průvodcem a rádcem, která pohádka je vhodná, je samo dítě. Pokud ji opakovaně vyžaduje, pak ji potřebuje právě v té formě, kterou mu nabízíme. Pokud se rozpláče, nebo se mu pohádka nelíbí, nebo se zeptá, jestli to náhodou nebylo jinak, pak je jasné, že jeho potřeby nebyly uspokojeny. Tehdy se můžeš zeptat: Jak bys chtěl aby to dopadlo s tím zlým vlkem…? (Pokud má smysl pro humor, třeba navrhne, aby spolkl všechny knoflíky a udávil se… JJ)

 

     A ještě něco závěrem: Strach je reakce na hrozící nebezpečí a rozjíždí v nás celou řadu chemických procesů, které nás mají připravit na boj nebo na útěk. To znamená, že náš organismus je po nějakém úleku (ať už se něco děje nám, nebo někomu jinému) vybuzen a připraven k akci. Je vhodné tuto energii někam pozitivně nasměrovat a uvolnit. To, jakým způsobem se vzniklou energií naložíme, souvisí především s postoji, které přebíráme od rodičů.

Například: dítě je fascinované pohledem na bolest chlapce, který právě spadl ze stromu. Prvotní úlek se může na základě reakce rodičů rozvinout a vyjádřit jako:

       soucit a snaha pomoct,

       cynický či škodolibý postoj („Dobře mu tak, neměl tam lézt!“)

       nezájem („To se nás netýká“).

     V případě nezájmu může dojít k tomu, že se energie neuvolní a po nějakou dobu v dítěti zůstane ve formě určité nervozity.

 

     Milá S., tvůj dotaz byl velmi zajímavý a na téma fóbií a fascinace strachem by se dalo psát dlouhé hodiny. Doufám, že jsem aspoň částečně pomohla, a ráda se v komentářích k tématu vrátím, pokud bude ještě něco třeba vyjasnit. Přeji všehno dobré!!!

 

S láskou Kalli

3 Comments

  • ostrovanka
    Posted 22.1.2016 at 10:42

    ja bych konce pohadek nemenila. jeste dnes si zive pamatuju, jak jsem jako mala mela pocit zadostiucineni, ze vlka shodil myslivec dos tudny a on se tam utopil. znamenalo to pro me, ze zlo je odstraneno a karkulka uz se do lesa bat nemusi. kdyby jen dostal na zadek, byla bych uplne mrtva strachy, ze karkulku bude chtit sezrat zas:)

    Odpovědět
  • Jana
    Posted 28.1.2016 at 10:46

    Knoflíková fobie, to jsem ještě neslyšela. Zajímalo by mě, jestli tohle opravdu může vydržet do dospělosti nebo to časem odezní samo, až dítě začne samostatně uvažovat.

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 4.2.2016 at 18:14

    [2] Často to, bohužel, neodezní samo. Na internetu najdeš řadu svědectví dospělých lidí, kteří s touto fobií žijí a zápasí… Jeden zajímavý blog je např: http://koumpounofobie.pise.cz/6-komentare.html#243283
    Přesto věřím, že alespoň v některých případech, se něco dá dělat pomocí vhodné psychoterapie.

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5