Loučení

1
230

Z blogu dopisovatelky ….

Je celkem zajimave pozorovat, jak moc louceni prispiva k budovani nostalgickych emoci s osobami, ke kterym v normalni situaci zustava clovek uplne lhostejny.

Kolegyne se rozhodla odejit. Zamilovala se do Londyna, vylestenych vyloh a uklizenych ulic. Asi si tam i lehce nabrnkla potencialniho milence. Postavila si asi tak na tricet let vzdusnych zamku, zamilovala se do te predstavy a se svou naivitou cloveka, ktery nikdy neodesel od maminky, neplatil najem, nesel na nakup a nevaril nic krome tiramisu a dalsich dvou druhu dortu, se ted vrha do noveho dobrodruzstvi. A ja mam radost spolu s ni. Pekelne me totiz vytaci.

Tahle holka je kapitola sama pro sebe. Je pravda, ze se do Recka prestehovala az v sedmnacti. Z Rumunska. Takze jistou davku odvahy ji priznat musim, ale jinak je to presne ta osoba, ktera se nachazi na tom uplne druhem dalekem protipolu toho, co jsem ja.

Krkem mi leze jeji narcisticke sebefoceni v jakychkoliv polohach a nejlepe jen v plavkach. Jeji manipulativni schopnosti, nepokryty az chorobny egoismus, lenost, vychloubavost, snaha mit ze vseho prospech, hrabivost, nedochvilnost, a vubec vsechno to, co vam vadi na osobach, ktere vas podezrivavy sesty smysl oznaci za neduveryhodne.

Tak tahle kolegyne, ktera se mnou za cely ten pulrok mluvila tak jednou az dvakrat v jine situaci, nez pri predavani smeny, se pod vlivem emoci z brzskeho odchodu rozhodla, ze ji po mne bude hrozne smutno. Skoro s brekem mi navrhla, že mi upeče dort jako náhradu za absenci na našem vánočním večírku a asi tak pětkrát mi zopakovala, jak moc ji to mrzí. No neřekla jsem jí, že byla pozvána jen ze slušnosti. Koukala jsem na ni jak zjara. Co to doprcic je? Copak nema zadnou soudnost rozlisit skutecne emoce od tech vyexcitovany? Tech, ktere vlastne vznikly bez jakéhokoliv předcházejícícho reálného základu? Asi ne. Rozlučkový večírek pro své přátele pořádá skoro každý druhý den, stejně často, jako umisťuje na facebook srdcervoucí komentáře o balení, odcházení a stýskání.

Zajímalo by mě, jestli si sbalí i svého jorkšíra.

Došlo mi, že mezi těma všema prsatýma zmalovanýma bezstarostnýma sexy bohyněma, které jsou jejími kamarádkami, zahlídla skutečný život, realitu. Je to jako by se před ní rozestoupil les a ona stanula na okraji propasti, za kterou je všechno nejisté. A najednou se bojí a idealizuje si všechno kolem sebe. Nejspíš hlavně proto, že tohle je jeí poprvé.

No a do vší té nejistoty pak vstupuji já jako osoba, jako její pevný bod, který si tohle všechno prožil a prožívá. Já jako studnice vědomostí o odcházení a návratech. Kdyby jen věděla jak moc v tom plavu.

No a teď je z toho na měkko, z toho, že nebudu poblíž, aby si pokecala o jejích útrapách a vyslechla pár moudrostí zkušenějšího odpadlíka. Je sranda, jak prožívání stejné situace dokáže sblížit dva totálně nekompatibilní lidi.

Ale co, hlavně jak upeče ten dort…

—————————————————————–

Děkujeme za příspěvek. Také máte podobnou zkušenost? Změnil se vám někdy pohled na člověka až po rozloučení s ním? Můžete komentovat pod tímto příspěvkem dole.

Sdílejte
Předchozí článekRozuměli si i beze slov
Další článekJak bude vypadat život v Řecku za 10 let
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

1 komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno