A jak trávíte Vánoce vy?

Nesčetněkrát jsem v Čechách nadávala na Vánoce. Přesněji řečeno na „předvánoce“. Na nervy se sháněním dárků, haldy lidí, zažité nutkání uklízet, fronty, reklamy a masové šílenství. Samotné svátky ale nakonec vždycky voněly něčím, čeho se v jiné dny nadýchnout nedá. Možná proto jsem odtud všechny předešlé Vánoce prchala do Čech. Byl to instinkt, který jsem teď potlačila tou provokatérskou výzvou „Jestli mě chceš, tak si pro mě přijeď“. Před svátky. Taková hloupost. No, tak jsem tady.

„Jedu zítra do Soluně, chceš jet se mnou?“ zeptal se Jižan.

„Chci. Koupíme nějaké ozdoby na stromeček, nic tu nemáš,“ zaradovala jsem se.

„My budeme zdobit stromeček?“ vyděsil mě podivným dotazem.

Soluň byla nádherně předvánoční a nic nenapovídalo tomu, že půjde zároveň o moje poslední Vánoce v této zemi. A to platí i pro případ, že bych se tu celoročně ubydlela na důchod. Na svátky vždycky pojedu jinam. Už jen proto, že o celodenní kouzelné smršti pohádek tu nemají ani potuchy.

Úplně prvním zádrhelem bylo oddělení hypermarketu k prasknutí nacpané umělohmotnými blýskavými a zářivými ozdobami, ze kterých jsem měla vybrat něco vkusného. Zastesklo se mi po kulatém křehkém skle, které se musí brát do ruky jako svátost a věšet opatrně mezi jehličí tak, aby z něj nezůstala jen maličká kovová objímka s pružnými tykadélky.

Ale nakonec jsme přece jen nakoupili. Víceméně tím způsobem, že Jižan, nervózní z mojí bezradnosti, prostě nacpal do košíku nějaké koule a nějaké řetězy, mezi ně vrznul čerstvé lososové řezy, rozdvojku a dva bochníky sýra, a odtáhl mě k pokladně.

„Kde sebereme strom?“ zajímal se cestou do vsi.

Loni jeden dostal od tehdejšího přítele své dcery. Viděla jsem ho po Vánocích. Tedy ten strom, přítel už se mezitím dočkal náhradníka. Ten smrk překonával moji představu o slově „ztepilý“ a zřejmě na důkaz velké lásky byl o dost vyšší než strop. Stál tedy úhlopříčně a vypadal jako když toužebně kouká z okna. Ta vzpomínka mě vyděsila.

„Hele, mám nápad. Nic uříznutého. Můžeš sehnat malý stromek v květníku? Pak ho zasadíme na zahradu. A bude užitečný dvakrát. My to tak občas v Čechách děláme.“

Jižanovi se kupodivu nápad zalíbil, i přes ten dodatek o Čechách.

„Tak jo. Zajedu k Lakisovi do zahradnictví a objednám stromeček v květníku.“

Odpoledne jsme s velkou slávou ozdobili roh balkónu světelným řetězem taženým přes korunu slivoně zpět k zábradlí a končícím mezi stonky vinné révy, kterými byly obtočené sloupky.

„Ty letos dokonce zdobíš dům?“ zajímala se sestra, když si přišla natrhat pár mladých vinných listů, které ještě zmateně vypučely v teplém pozdním podzimu. „Udělám ještě dolmades, když máš čerstvé lupení.“

Dotaz na zdobení domu svědčil o tom, že na rozdíl od Jižana většina vesnice těmto svátkům nějaký význam přikládala. Nutno ovšem dodat, že Jižan byl jediný, kdo světelný řetěz ponechal slivoni i po svátcích a zřejmě na celý zbytek jejího života.

Druhý den odjel do práce s tím, že cestou domluví stromeček. Pustila jsem se do zvelebování domácnosti za hlučného doprovodu hudební stanice MAD Greek. Tudíž jsem zřejmě přeslechla troubení na dvoře a neslyšela ani zvonek u dveří. Ostatně, nebyla jsem na hlas zdejšího zvonku zvyklá. Za poslední dva roky ho použil jen elektrikář, který chtěl odpojit proud kvůli nezaplacené faktuře, a podomní prodavačka potřeb na vyšívání, která už při prvním pohledu na mě pochopila, že zvonila zbytečně. Teď už ovšem někdo hlasitě bušil.

Otevřela jsem. Za dveřmi stál vysoký a rozložitý smrk v květníku velikosti lavóru. Za ním se ozývali dva chlapi, kteří tvrdili, že je to můj vánoční stromeček a že už je zaplacený. Poděkovala jsem a požádala, jestli by mi ten kus lesa nepomohli dostat do obýváku. Pomohli. Dveře z obýváku na balkón byly naštěstí dvoukřídlé.

„Větší tam neměli?“ rýpla jsem večer do Jižana, když se spokojeně usadil na pohovce ve stínu smrku. „Ještě pár centimetrů a museli bychom slavit na terase.“

Nahnul se dopředu, aby na mě přes větve viděl. „Hele. Tobě se pořád něco nelíbí.“

Vůně jehličí nás ukolébala u televize a něžně převedla do Štědrého dne, o kterém jsem ovšem věděla jen já. Téhle zemi zbýval do oslav ještě jeden den.

Ráno po kávě Jižan vyskočil, upozornil mě, že zdobení stromu je ženská práce, a odběhl do své cukrářské výrobny v místě bývalé garáže. Pustila jsem si na počítači Tři oříšky pro Popelku a šla rozbalit ozdoby.

Do jedovatého dotazu zlé sestry „Chtěla bys jet s námi, Popelko?“ zazvonil telefon. Ne můj. Jižanův. Málokdy nechávaný bez dozoru.

A zvonil a zvonil. Přiblížila jsem se. Číslo na displeji bylo pražské. Měla jsem velmi pádný důvod mít alergii na pražská čísla. Za nekonečnou dobu telefon zmlkl a dodal zprávu. Příliš silné pokušení. Důvěřuj, ale prověřuj, říkalo se u nás doma. Bez přílišných výčitek za svoji slabost jsem si přečetla zprávu, že je v hlasové schránce vzkaz. A po malinkém boji se svou velikou hrdostí jsem si poslechla vzkaz v řečtině. „Miláčku, chci ti jen popřát nádherné Vánoce. Líbám.“

Neodolala jsem a rukama rozklepanýma vztekem vyťukala zprávu: „Vyřídím. Ty budeš mít Vánoce dvojnásob bezva, protože se ti podařilo je zkazit mně.“

Během dvou minut přišla odpověď: „Promiň, říkal, že jsi odešla a už budeš pryč celou zimu. Ale opravdu jsem jen chtěla popřát.“

Ještě jsem odepsala. Naposled. „Ano, MILÁČKU. Jděte do prdele OBA. LÍBÁM.“

Pak jsem sbalila telefon a šla s ním hodit do garážové cukrářské výrobny po zpoceném příležitostném cukráři. S přídavným komentářem: „Strom si ozdob sám, já se jdu ožrat k tvé sestře jejím likérem z granátovým jablek. Což nebude problém.“

Když mu došlo, o co jde, vystřídal během pár minut několik neúspěšných pokusů o zmírnění situace. Použil pláč, lež, lítost, vztek, tendenci svést vše na zlou pražskou lhářku a erotomanku, a nakonec i argument, že v Řecku se to tak nebere a o co mi jde, když ona je tak daleko a navíc natolik ošklivá, že já, taková krasavice, přece nemůžu mít mindráky.

Žalovala jsem sestře. Vydatně mě zalila likérem a nakonec nade mnou pokrčila rameny: „To fakt ještě ve svém věku věříš na nějakou lásku a věrnost?“

„To fakt ne,“ řekla jsem. „Ale na úctu asi nikdy věřit nepřestanu. Asi taky blbost.“

Zvedla jsem se a odpotácela se do domku, kde obýváku vládl vztekle ozdobený smrk.

„No vidíš, že může stromeček zdobit i chlap. A to dokonce i mentálně retardovaný,“ pravila jsem vítězoslavně a zařídila si tak velmi tiché Vánoce. Druhý den jsem protelefonovala kartu prosbami své přítelkyni Lence, že kdybych tu ještě někdy chtěla trávit svátky, ať mě nechá prohlásit za nesvéprávnou.

Pak šlo všechno dost rychle. Silvestrovský program vyhrálo přes můj odpor kasino nad taneční zábavou, asi proto, abych měla jednou provždy jasno, kde už nikdy příchod nového roku trávit nebudu. Brzy následující Jižanovy narozeniny měly podobu lidového soudu za předsednictví modrookého strýčka.

A pár dní nato jsem z dusné atmosféry zavolala do svěžího pobřežního vánku kamarádovi z Čech, který se před lety v letovisku usídlil: „Prosím. Prosím, přijeď pro mě. Nebo ho zabiju a půjdu sedět. Zcela vážně.“

Přijel. Pevný bod, zvyklý být nablízku všem husičkám, které si myslely, že to se svým jižanem nějak zvládnou. Dali jsme si trochu prejtu se zelím, hodně Jacka Danielse, střelenou noční procházku po toho času opuštěných přímořských houpačkách a kolotočích, dalšího Jacka a nekonečný bláznivý tanec v rytmu Kabátů. Bylo mi fajn jako už dlouho ne.

„Jestli na toho člověka ještě někdy promluvím, vezmi fošnu a zab mě,“ požádala jsem k ránu a sladce usnula.

Kdyby mě vzal za slovo, už by bylo po mě.