Bouda

10
356

Ukázka z konečně vydané knížky Jany Soukupové Jižan a blondýna

 

 
     Jednoho slunného jarního rána mě Jižan požádal o úklid terasy. Vzít hadici, smést nečistoty proudem vody a pěkně to nechat uschnout, žádná dřina. Nedávno ovšem zrovna na balkóně zřídila malá fenka Chrysa ležení svým čtyřem štěňatům, která si uhnala při výletu na náves. Stěhování štěňat sem tam a diskuse s ustaranou Chrysou mě zdržují. Rozhodla jsem se objednat Chryse a jejím dětem domeček.
     „Čím jsi byl, než sis zařídil ten svůj obchůdek?“
     „Víš přece, čím jsem byl. Stavěl jsem domy,“ odvětil Jižan trochu udiveně. Ale protože je ješitný a v okolí známý tím, že stavěl velmi hezké domy, přidal spoustu příkladů a historek.
     „Takže bys byl schopný postavit těm pejskům boudičku?“ zklamala jsem ho účelovostí původní otázky a jak se zdálo i lehce urazila.
     „Samozřejmě!“
     „Protože nemůže fenka bydlet v lidském bytě,“ začala jsem a potlačila chuť provokovat dodatkem což by v Čechách nebylo nenormální, „lítá si kde chce, a tudíž není divné, že má nečekaně děti. Bylo by milé, kdybych nemusela každý den čistit tvoji terasu od…“
     „Stačilo prostě říct, abych postavil boudu,“ utnul mě. „Ty se dnes celý den budeš starat o krám a večer bude bouda.“
     „Souhlas.“
     V průběhu dne v obchodě s přesladkými sladkostmi, ikonami a svatými suvenýry jsem podlehla lepkavě nevinnému přesvědčení, že přijedu do vsi a spatřím roztomilý zvířecí domek. Jsem nepoučitelná naivka. Jako bych nikdy neviděla ovčín Jižanova bratrance nebo sousedův kurník, jehož plechové záplaty při větších náporech větru prozpěvují celé obci jakési zajímavé kakofonie.
     Navečer jsem se těšila na nové psí bydleníčko. Zaparkovala jsem před vraty, neboť bych – poté, co se do nich minulý týden snažil vjet náklaďák s prkny na novou střechu – musela být řidič Rallye Šumava, abych se trefila mezi zdravé křídlo a to druhé, visící na zlomeném betonovém sloupku.
     „Ahoj,“ pozdravila jsem Jižanovu sestru do vedlejší zahrady. „Proč to proboha ta firma nešikovného řidiče nespraví?“
     „Nemůžou za to,“ pravila přesvědčivě. „To můj bratr má vědět, že takový velký auto tam nevjede.“
     Jsem v kolébce logiky, navíc cizinka v prťavé vesnici, takže není žádoucí si hrát na chytrou. Omezila jsem se tedy na jednoduché aha a raději stočila řeč jinam: „Už má hotovou boudičku?“
     Reakce Jižanovy sestry byla krajně podezřelá. Chvíli se dusila, pak šibalsky kývla a pravila: „Má. Krááásnou! Šikovný pan stavbyvedoucí!“
     O pár kroků dál jsem pochopila. Kousek od vzorně zastřiženého plotu z okrasných jehličnanů se v rohu radostně zeleného trávníku pyšně vypínala nevelká, avšak katastrofálně výrazná obluda očividně příbuzná s bratrancovým ovčínem a sousedčiným kurníkem. Použitý materiál neobsahoval snad jen molitan a plátno. Jinak všechno. Od dřevotřísky ze staré kuchyňské linky přes vlnitý plech až po polystyrén. Tvarem něco mezi krychlí, triedrem a komolým jehlanem, což mohou všichni matematici popírat jen proto, že to neviděli.
     Chvíli jsem se uklidňovala a pak vešla do domu, v hlavě poučení své babičky, že žena má být diplomat. Jižan odpočíval u televize a podle stavu okolí to dělal celý den, kromě cca dvaceti dvou a půl minuty. Víc mu totiž stavba boudičky zabrat nemohla.
     „Ahoj,“ pozdravila jsem a velmi opatrně (myslím, že diplomaticky) dodala: „Ta bouda… není moc hezká.“
     Vůbec ho to nerozhodilo. Usmál se a s patřičným nadhledem pravil: „Ale je praktická, víš?“
     „Ta bouda… JE HNUSNÁ!“ Mám dojem, že se mi trochu chtělo plakat.
     „No tak si to tak neber,“ uklidňoval mě mile. „Zasadím před ní dva tři růžové keře a nebude vůbec vidět!“
     „Ano,“ vzdala jsem se a šla vysvětlit pejskům, že se nemají té podivné věci bát, nýbrž v ní bydlet, neboť je praktická.
 
     Při prvním lijáku se ukázalo, že by bouda odváděla výbornou službu jako malá přehradní hráz se zásobníkem bahna. Vyplavené pejsky jsem rychle odnosila zpátky na balkón a přísahala jim, že už tam mohou strávit zbytek dětství.
     Na sázení růžových keřů zatím nebyl čas, ale boudička a okolí s nahromaděným zemědělským blátem ze sousedčiny slepičí zahrady se osvědčily jako výborná pěstírna ekologicky čistého kopřivového čaje skvělé chuti. Jižan měl pravdu. Přece jen je to stavba praktická.
 
Kniha je k dostání ve větších knihkupectvích nebo lze objednat například zde: http://www.kosmas.cz/knihy/175575/jizan-a-blondyna/
Jana Soukupová
 
Sdílejte
Předchozí článekNa dluh!
Další článekMikuláš
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

10 KOMENTÁŘE

  1. [2] myslim, ze ne. urcite se da objednat z cech do recka, ale to byva vetsinou dost drahe. nech si ji radeji poslat na ceskou adresu a at ti ji pak nekdo posle.:)

  2. V průběhu čtení mě napadlo: co takhle do boudičky to plátno a molitan přidat? Jistě by uvítaly malý psí gaučík. Ovšem výsledný stav je asi o mnoho praktičtější: ekologická pěstírna bylin a pejsci zpět na balkóně. Při “sprchování” si všichni užijí spoustu legrace. Mimochodem, ráda odkoupím něco sušených kopřiv, jsou dobré proti lámání nehtů.

  3. Jani , moc hezké ! Jsi moc vtipná písařka. Jako bych tu boudičku viděla před sebou. Ještě teď se směju. Bravo!

  4. Vtipný text!! Jestlipak Jižan umí číst česky? Nešiješ-li tak trošičku na něj taky boudu s tím popisem “něco mezi krychlí, triedrem a komolým jehlanem”? 😉 To jsem se moc nasmála nad tou větou!!! 🙂

  5. Díky moc a moc všem 🙂 ! … Mimi, lituji 🙁 – kopřivy asi zůstaly, ale já se vzdálila až do rodné vlasti… A pochybuji, že Jižan ve volném čase suší kopřivy :-))… Kalliopi, Jižan česky číst neumí (naštěstí:-). Ale trochu mě zneklidňují nabídky tamních čestinou i řečtinou vybavených přátel, že mu budou rádi ve volném čase chodit překládat :-O …

  6. Hahahaha, tak jen z tohoto příspěvku se válím smíchy, už si to jdu koupit, je to tak trefné, až je to spíš k pláči, než ke smíchu 😀

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno