Čeští turisté

jsou prostě někdy legrační

Je to už několik let, byl konec sezony, začátek října a na ostrově naneštěstí začalo poněkud dříve období dešťů. Unavená po náročném létě, šla jsem přivítat poslední skupinu na letiště, uvědomujíce si, že za týden bude po všem. Na letišti jsem si všimla dvou dam ve středním věku. Zaujaly mne stejným vzhledem a stejným oblečením. Identická dvojčata.Všechny návštěvníky jsem rozdělila do příslušných autobusů, odeslala do hotelů a běžela domů.

Asi za hodinu mi zvonil mobil. Zvedla jsem ho a po představení jsem najednou poslouchala bombardování slovy nějakého neznámého jazyka. V první chvíli jsem opravdu netušila, co se děje, až za chvilku mi došlo, že na mě mluví někdo ostravským nářečím.
“No, halo, okamžítě nas pošlítě domu, my zme uražéne a nebudém tu ani minútu.”

Po chvilce mi to došlo: identická dvojčata z Ostravy.

Náš rozhovor vypadal asi takto: /Ostravákům se omlouvám za neznalost jazyka/

já:-prosím? A copak se vám stalo?

Ident. dvoj.: – to něřeknéme, najditě nám okamžitě letadlo a my jedeme dom. Do Ostravy.

ja:-no, ale tady teď do ČR nic neletí, až za týden a to už je pak stejně vaše letadlo.

ID: to nam kecate, my tu vidime furt lětadla, co letajú dokola.

já: ano, ale ta letí třeba do Anglie nebo Německa, ale do Čech až za týden.

ID: tak nás posaďte na to do Anglie a my už si někde vystupíme…

já: /vysvětluji, že letadlo nemá zastávky a z Anglie by se do Ostravy pak těžko dostávaly/.
 

ID: tak nás zavezte na nadráži a my jedem dom vlakem.
 

já: /vysvětluji, že jsme na ostrově, kde vlaky neexistují/

ID:-no viditě ten podraz, tož to nam taky nikdo neřek.

Konverzace nemá smysl. Snažím se zjistit, proč vlastně chtějí odletět.

ID: -v restauraci nas urazili, něumime žadny jazyk, ne, ale to wajn jako vino, to sa eště dohodněm. Přydeme do restaurace, řykame čišnikovy wajn a on nam dava rum!!

-Tož my něchcem rum, my chcem ten wajn, řykame mu to znova a on zase nas chce opiť rumem. Krutime hlavu že ni a on nam chce zebrat kluč od pokoja. Nědam, vřyskam na něj. A tak sa nasral a poslal nas spať. A takto my sa uražeť něnechame, chceme dom….

Snažím se dát si nesouvislé informace dohromady: dvě pětačtyřicetiletá tlustá identická dvojčata si chtěla dát víno v restauraci, první je ten zvrhlý číšník chce opít rumem, když mu to nejde, chce, aby mu půjčila klíč od pokoje, přijde za nimi, až mu skončí šichta. Dvojčata se nechytají, posílá je tedy spát, se slibným mrknutím, že se objeví. Ne, tohle mi nějak nesedělo. I když, co člověk ví o zvrhlých řeckých číšnících?

Domlouvám se s dvojčaty, že brzy ráno přijedu a situace se společnými silami nějak vysvětlí.

-Pošlitě nam na pokoj pizzu a šampaňske, řekly po vzoru amerických seriálů ty dvě divné ženy.

Šla jsem spát, v noci se mi zdálo o rozzuřených dvojčatech.

Brzy ráno jsem vyrazila z domu. Venku padaly trakaře, počasí jako v únoru a to se dámy chtěly poprvé v životě vykoupat v moři. Ach jeje. Na recepci čekala jen jedna paní z dvojčat.

-Kde máte sestru?, zeptala jsem se opatrně.

-Bali. Naštvaně odpověděla ta paní.

Sešly jsme spolu do restaurace. Našla jsem
hlavního číšníka a ptala se, jestli si pamatuje na ty dvě dámy a zda-li ví, co se jim stalo.

Chvíli se na mě nechápavě díval a pak řekl:

-pamatuju, kdo by si nepamatoval. Utekly včera z restaurace. Objednaly si víno a číšník si potřeboval zapsat číslo jejich pokoje a tak se jich ptal: “what is your room number?”

První na něj ty dámy řvaly pořád wine wine, potom po nich chtěl číšník ukázat klíč od pokoje, aby si to číslo přečetl sám, ony ale se zoufale bránily a klíč nechtěly ukázat, tak si dal ruce pod hlavu a ptal se, kde spí a ony se sebraly a utekly.

Nahlas jsem se rozesmála. Room number byl rum a všechno ostatní už se vezlo s tím. Číšník poté, co pochopil, se začal dusit smíchy taky. Jen jedna část dvojčat se na mě dívala s vražedným pohledem. Když jsem jí situaci vysvětlila, rozzlobeně se na mě podívala a řekla:”Sem věděla, že se mně udělate debíla.” A začala cupitat po schodech nahoru.

Na letišti se mi obě sestry přišly omluvit, že byly poprvé mimo Porubu a že to s těmi jazyky nějak nezvládají. V letadle, když už všichni seděli a já s nimi, a čekali na odlet, začala najednou zmateně pobíhat letuška a přepočítávat pasažéry. Otočila jsem hlavu a bylo mi vše jasné. Dvojčata jako jediná neseděla. Stála v letadle jako v šalině a rukou se přidržovala stropu. Když se je letuška snažila usadit na jejich místa, řeklo jedno z nich:”Ale co už, šak my postojime, to neni taka dluha doba. A když nam zabrali mista, co zme měly po cestě sem, tak už to na stojaka vydržime.”

Pak už jsem jen zahlédla letuščin zkřivený úsměv. V klidu jsem zavřela oči. Tohle už se mě netýká.

Pavla Smetanová

www.ostrovanka.cz