Kalli radí podvacáté

1
79
Kalli radí podvacáté
Ohodnoť tento článek

Dokud si nenajdu řecké přátele, budu brát, co je…

 Milá Kalli,

 

v Tvém posledním příspěvku mě zaujala tato pasáž:

 

Kdyby člověk zůstal ve svém rodišti, přátelil by se s lidmi, se kterými by měl podobné zájmy nebo názor na svět, nesnažil by se stýkat i s těmi, kteří se k němu nehodí. V cizině je to jinak. Dokud si někdo nenajde řecké přátele, „musí“ „brát, co je“. Často se i nutíme do vztahů, které považujeme za společenskou povinnost, aby nás neodsoudili lidé, na kterých nám třeba tolik nezáleží jako na osobnostech, ale kteří jsou v naších očích spojením s „českým živlem“.”

 

Moji mysl často okupuje myšlena, právě s tímto související. Pokusím se ji zformulovat a budu moc ráda za jakýkoliv Tvůj poznatek. V Řecku jsem byla přes své nejtežší začátky sama, bez jakéhokoliv kontaktu na jiného Čecha. Tenkrát bych dala cokoliv si s někým popovídat ve své rodné řeči, řešila jsem to opravdu častými návraty do ČR a komunikací s přáteli po internetu. Po několika letech jsem se naučila komunikativně jazyk i větší samostatnosti, poznala dostatek lidí kolem a s tím se vytratila i dřívější touha hledat české přátelé za každou cenu. Díky sociálním sítím si později našlo několik Češek z okolí mě, většinou zde byly kratší dobu, potřebovaly často pomoci s různými věcmi a já byla většinou ochotná, vzpomínajíc na své těžké začátky. Pár jich odešlo, pár přišlo, ale já držím celkem negativní pohled na většinu,se kterou jsem měla tu čest. Zneužívání, nespolehlivost, jednání ve vlastní prospěch apod. bylo častým společným jevem. Také se nenašla vlastně žádná, se kterou bych měla něco společného, krom narození v Česku a současného života v Řecku. S několika teď udržuji kontakt ze slušnosti, celkem se bráním poznávání dalších, protože už postrádám důvěru i chuť a s tím souvisí i můj dotaz, někdy opravdu nevím jak jednat s lidmi z naší vlasti, se kterými bych se ve své zemi nesetkávala a nechodila na kávu, pravděpodobně jim ani nikterak nepomáhala, které také bohužel považuji v mnoha směrech za zvláštní, rozdílné, některé případy také za silně nevzdělané až hloupé, bohužel i problémové  nebo s jiným stylem života a pohledem na svět a rozhovory s nimi únavné, vysilující a stagnující. Samozřejmě jim nic takového nedávam výrazně najevo, nechci se zapírat, když se mi ozvou, ani se jinak vymlouvat, ale nevím jak se k těmto setkáním, které mi vlastně nic nedávají, spíše berou (čas i energii) stavět. Často slýchávám, abych se neobklopovala lidmi, kteří za to nestojí a kteří mi spíše přidávají starosti, ale jak to v té naší malé společné komunitě udělat. Nechci být na nikoho zlá, pokud mi vyloženě neublížuje… Zároveň si říkám, jestli mi tenkrát na začátku, bez těchto lidí kolem, kteří mě někdy opravdu dokážou úplně “vysát” nebylo vlastně lépe… Od jedné starší cizinky jsem tady jednou slyšela, že společný jazyk z lidí neudělá přátelé a teprv s několika zkušenostmi jsem začala chápat, jak velkou pravdu měla. Mám se prostě naučit žít v téhle komunitě neopravdových přátelství? Je čeština a slušné vychování důvodem tyto vztahy udržovat, co si o tom myslíš? 

 

Děkuji,

s pozdravem

Věrná čtenářka

 

 

 

     Ahoj Věrná čtenářko! J Díky za zajímavý dotaz! Myslím, že rozpaky a rozmrzelost z toho, když máme být v kontaktu s lidmi, kteří nám moc nesedí, známe všichni…. Ale z čeho vlastně ty negativní pocity pramení? A co s tím?

     První odpověď, která v tu chvíli člověka napadne, je: “Život je krátký, čas rychle utíká a je škoda každé chvíle, kterou si neužijeme. Proč ztrácet čas a energii s problémovými lidmi? Zbav se jich a buď jenom s těmi, se kterými ti je dobře!!!”  Není to odpověď špatná, ale, jak už to tak u těch rychlých a “nasnadě” odpovědí  bývá, je trochu povrchní. Je v ní kus pravdy, ale ne celá….!

     Kdybychom se v životě omezili pouze na činnosti, které jsou nám příjemné, a na okruh lidí známých a oblíbených, tak se pravděpodobně nehneme od obrazovky a party spolužáků ze základky…J  Právě nové věci a lidé s potížemi, s odlišnými názory a pohledem na svět, jsou pro nás možností, jak se s nimi „srovnat“. A to ne pouze ve smyslu srovnání – hodnocení („O kolik jsem na tom lépe!“) ale ve smyslu srovnání – vyrovnání – uvedení do rovnováhy. Každá náročná životní situace a setkání s jiným člověkem, je podle mého názoru, příležitost k lepšímu poznání sebe sama.

     Podle toho, co píšeš, jsi zpočátku soucítila s čerstvě přistěhovalými Češkami a  byla jsi ochotná jim pomáhat. To je přirozené. Věřím, že soucit a tendence pomáhat slabším, je lidem vrozená, a především u dětí je to hodně dobře vidět. Pokud nedojde k nějaké negativní zkušenosti, kdy je člověk  za svoji pomoc ponížen či potrestán, kdy žárlí nebo se cítí zneužit, tak přirozeně jedná i v dospělosti jako „pomocník a ochránce“.

     Vezměme si malé dítě, které je hodně egocentrické, neboli hodně zaměřené samo na sebe. Proč vlastně ho baví pomáhat slabším a menším dětem nebo zvířatům? Proč často sleduje při různých činnostech své rodiče nebo babičku a dědu a chce se na všem podílet? Co získává tím, že někomu pomůže?

     Sebepotvrzení: Pomocí pomoci slabšímu kamarádovi si uvědomí snáze svoji sílu. Když vysvětlí spolužákovi něco, čemu nerozumí, uvědomí si své znalosti. Když doběhne pro něco babičce, uvědomí si svoji mrštnost a rychlost. Když pomůže obléct menší sestřičku, uvědomí si svoje schopnosti a samostatnost. Všechny  kvality, jako je tělesná síla, bystrost, zralost, velkorysost, soucitnost, štědrost a mnoho dalších, si uvědomujeme právě tím, že nám je ukáže ten, kdo je zatím nemá v takové míře, ten, kdo potřebuje naši pomoc.

     Komunikace: Pomocí pomoci druhým se dítě zviditelní a dá najevo svůj pozitivní záměr („Vidíš, jaký jsem šikovný? Jaká jsem hodná?“).  Pomáháním rovněž vytváříme kontakt a vazbu. Podílíme se na něčem společně a to dává příjemný pocit sounáležitosti (že jsme členi stejné rodiny, party, sportovního oddílu nebo národa).

     Osobní vývoj: Pomocí pomoci dospělým se dítě naučí mnoha činnostem a porozumí mnoha věcem. Ale i dospělý člověk je často motivován k tomu, aby vyzkoušel něco nového, aby získal nové informace, nebo vymyslel jinou strategii, pokud si přeje poskytnout někomu účinnou pomoc.

     Pocit tvůrce: Pomocí pomoci získáváme pocit, že můžeme změnit běh událostí. Když např. dítě vypiplá malé koťátko, které by jinak nepřežilo, ví, že dokázalo něco mimořádného, že ovlivnilo osud jiné bytosti, že jí dalo šanci žít a časem přivést na svět další koťátka. To je božsky krásný pocit!:-) Podobně se cítí trenér, který rozpozná talent v mladém sportovci a pomůže mu stát se tím, čím by se bez trenérovy pomoci (zkušeností, důvěry a vize) sám stát nedokázal. Tento pocit tvoření a propojení s osudy jiných lidí dává našemu životu smysl.

     Jak je vidět, pomáháním druhým pomáháme sami sobě, způsobujeme si radost, dobíjíme si „baterky“, vnímáme se plněji. Člověk, který se rozhodne nepomáhat ostatním, se vzdá významného zdroje vlastní radosti a uspokojení.

     Proč se může pomáhající cítit negativně a vysílen? Protože, ačkoliv je pomáhání samo o sobě dobré, platí v něm určitá pravidla, která je radno dodržovat:

       Svobodná volba (Nikdy nikomu nepomáhej, když se ti nechce. Pokud máš vnitřní konflikt, protože věříš, že musíš pomoct, ale přitom nemáš čas, energii nebo náladu, tehdy ti pomoc radost nepřinese. Naopak, budeš přetížená a navíc budeš mít vztek, protože budeš potlačovat vlastní pocity a snažit se tvářit příjemně. Pomáhat není povinnost, je to příležitost!!)

       Respekt k druhému (Nikdy nepomáhej někomu, kdo si o pomoc nepožádá. Často máme pocit, že jsme se zapřeli, abychom druhému pomohli, a očekáváme od něj uznání, ale on věří, že jsme to udělali svévolně. Může nás nakonec i kritizovat, že mu zasahujeme do jeho záležitostí. Takové zklamání tě samozřejmě roztrpčí a vysílí.)

 

       Rovnováha (Zamysli se nad tím, zda je něco, co by pro tebe tvá nová kamarádka mohla udělat. Přesto, že je míň zkušená, mladší atd.,  jistě by se dalo najít něco, s čím by mohla i ona být pro tebe cenná. Požádej ji o nějakou pomoc. Pokud uvidíš, že zájem je pouze jednostranný, že nereaguje na tvoje žádosti, pak zmírni nebo zastav svoji podporu. Stává se ale, že někdy si stěžujeme na vypočítavost jiných lidí, ale současně jim nedáme žádnou šanci, jak nám být nějakým způsobem užiteční.

 

       Nastavení hranic (To, že někomu pomůžeš jednou, neznamená, že mu musíš pomáhat pořád. Nastav si hranice a pokud se nejedná o členy rodiny, které si pustíš k tělu blíž, ostatním pomáhej jenom do té míry, do které tě to těší. Pak také nebudeš mít potřebu, aby ti byli vděční, protože „potěšení bude na tvé straně!“)

 

     Připadá mi, že příčinou tvého „vysátí“ nebyla ani tak úroveň dívek, kterým jsi pomáhala, ani  pomoc jako taková (Když píšu slovo pomoc, mám na mysli jakoukoliv podporu, i to najít si čas si s někým popovídat. Prostě jakýkoliv kontakt, který je druhému prospěšný). Příčinou je spíš potlačení tvých pocitů, kdy jsi se nutila do kontaktu, který ti nebyl příjemný. Tady je důležité mít dostatek sebelásky a sebedůvěry, který umožní říct druhým: „Ne, bohužel nemůžu!“ nebo „Dneska se mi nechce, promiň!“. Sebedůvěra znamená, že důvěřuješ sama sobě, že jsi dobrý člověk, i když někdy řekneš „Ne!!“  A je naprosto v pořádku, když si budeš vybírat lidi, se kterými se chceš přátelit. Můžeš někomu pomoct a přitom se ním nekamarádit. Říct mu, „Tohle pro tebe udělám, ale na kafe se mnou nepočítej!“ Máš právo být sama sebou! A nech ostatní, ať jsou, jací jsou. Pokud sami nebudou chtít, stejně je nepředěláš! Navíc, kdo ví, třeba je někdo jiný bude chtít právě takové, jací jsou…! J

     Nejdůležitější je, abychom si byli vědomi vlastních pocitů, abychom naslouchali sami sobě a upřímně si přiznali, když se nám něco nelíbí. A pak, bez kritiky nebo napadání, dali najevo naše potřeby i těm druhým. Po letech zkušeností a tisících příběhů, o které se se mnou podělili mí klienti, jsem dospěla k závěru, že negativita, kterou cítíme, převážně pramení z našich nevědomých negativních pocitů, mnohem méně z jiných lidí nebo situací.

     Zamýšlím se nad tím, že píšeš, že většina Češek na tebe udělala negativní dojem. Někdo by mohl odvodit závěr, že Češky, jako takové, jsou nespolehlivé, problémové, hloupé, nesamostatné atd. Ale to úplně tak statisticky nesedí, nemůžou takové být skoro všechny! Myslím, že ten zakopaný pes je někde jinde. Možná je v tom, že se právě přistěhovaly do nového, neznámého prostředí. Co se stane ve chvíli, kdy někdo, třeba i úspěšný a s vysokým sebevědomím, odejde ze svého rodiště a objeví se v cizí zemi, kde se nedomluví a neví si rady s úplně obyčejnými věcmi? Když se nevyzná v základních potravinách a místo tvrdého tvarohu si přinese domu .

1 komentář

  1. TENTO ČLÁNEK MÁ DOKONČENÍ V NÁSLEDUJÍCÍM PŘÍSPĚVKU, KOMENTOVAT MŮZETE TAM. DÍKY A ZDRAVÍME VĚRNÉ ČTENÁŘE.

Napsat komentář: admin Zrušit odpověď

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno