Kalli radí podvanácté

26
956

Jak si tady zvyknout?

Milá Kalli, 

chtěla bych se tě zeptat, jak se mám vyrovnat s rozdíly mezi českou mentalitou a řeckou mentalitou. S tím, že v Řecku neznají systém. Bydlím na vesnici a vše se tu řeší jaksi posedlácku. Autobusy nejezdí na čas, pošta nechodí přesně. Něco potřebuji zařídit a každý mi řekne něco jiného, pak jedu do města a ztratím den, protože to je vše jinak (mám na mysli různé úřady a tak). Když jsem se sem přistěhovala, tak se mi zdálo vše jako pohádka. Všichni byli milí a přátelští. Po několika letech začínám vnímat ty rozdíly. Jak se nemám pořád trápit a rozčilovat nad rozdíly. Jsem tu teď 5 let. Jak to mám udělat, abych si zvykla? Máš nějakou radu? 

Děkuji moc za tvůj čas.    R.


Milá R.

     Díky za dotaz, který, jak se zdá, vyjadřuje pocity mnoha žen, které se přistěhovaly do Řecka. Nejde si nevšimnout kontrastu mezi nadšením, se kterým dívky mluví  a píší  (např. na těchto stránkách) o svojí  touze následovat svého milého do jeho rodiště, a skeptickými, skoro až nevraživými reakcemi v komentářích žen, které už tuto volbu kdysi udělaly.

     Kam se podělo všechno to nadšení? Jak je možné, že se něco zdá být krásným snem a pak se z toho vyvine noční můra? Do jaké míry za to může okolí a jiná mentalita Řeků? Je vůbec možné si zvyknout? To jsou důležité otázky, pokud si člověk opravdu přeje najít nějaké řešení, aby se cítil lépe.

      Takže, začněme malým pátráním po ztraceném nadšení. Je to, zdá se, jev velmi rozšířený ve všech vztazích, po několika prvních letech trvání. Souvisí se změnami, které s sebou nese odeznění fáze zamilovanosti. Vědci, ve shodě s básníky, mluví o zamilovanosti jako o „opojení“ . A skutečně, při bližším pohledu na to, co se děje v lidském těle, zjistíme, že zamilovanému člověku v krvi koluje omamný koktejl hormonů, který způsobuje, že dočasně cítíme, jako bychom byli s milovanou osobou jedno. Je naší druhou polovinou. Dočasně se zhroutí hranice našeho ega a cítíme, že pouze v blízkosti našeho milovaného se cítíme celí. Když je vzdálený, nejen že nám chybí jeho přítomnost, ale máme najednou pocit, že jsme neúplní a představa života v této „neúplnosti“  nás vůbec netěší. Pocit jednoty také snižuje schopnost kritického uvažování, takže nám všechno na našem milovaném připadá dokonalé a věříme tomu, že to tak bude navždy. Navíc, zamilování způsobuje zvýšení obsahu dopaminu, který s sebou nese zásobu energie, rozhodnosti a nadšení.  A výsledkem všech těchto změn je přesně to, co matička příroda plánovala, a sice abychom se rozhoupali k osudnému kroku založit rodinu a vytvořit podmínky pro nový život.

     Ve všech vztazích, i tam, kde lidé nezmění prostředí, aby mohli následovat svého partnera, po prvních letech společného života dochází k postupném „návratu do normálu“, kdy se obnoví schopnost objektivně hodnotit a především se znovu upevní hranice ega. Začneme opět vnímat sebe jako samostatnou bytost, která má své názory, své potřeby a své priority. Už si dovedeme představit, že bychom mohli být sami za sebe, a pokud vznikají časté partnerské konflikty, začínáme o tom i uvažovat. Je to takové rozcestí:  jedním směrem vede cesta k rozvodu, druhým směřuje k vědomému budování  vzahu , kdy oba vědí, že by mohli žít každý na vlastní pěst, ale rozhodnou se žít v lásce spolu.

     Navíc, k tomuto biologickému vysvětlení můžeme přičíst psychologický pohled na to, co se děje v podvědomí žen ohledně představy života po boku vysněného muže.

     Jako holčičky jsme vyrostly s vírou v mýtus romantické lásky, že se jednoho dne objeví krásný a bohatý princ, který bude jako stvořený jen a jen pro nás, a jehož životním posláním bude plnit nám naše přání a učinit nás šťastnými. Tento princ nás odvede z rodiny, kde občas prožíváme různé ústrky, kde nás nedoceňují a kde se musíme přizpůsobovat a poslouchat. V novém království se staneme uznávanou a všemi obdivovanou osobou a budeme se podílet s manželem-králem na panování. (A žili šťastně a vládli spolu moudře a spravedlivě… J). Nepíši to ironicky. Je faktem, že do určité míry máme v podvědomí tento obraz, a dokud si ho nepřiznáme, nebudeme moci překonat podvědomý pocit, že nás náš princ (a život vůbec) tak trochu podvedli.

     Je zajímavé, že muži, kteří se přistěhovali do Řecka, přestože také zápasí se stejnými problémy a třeba se i rozčilují nad přístupem Řeků, působí celkově smířeněji a snadněji se s problémy vyrovnávají. Není to tím, že by měli větší přizpůsobivost, naopak, ženy se většinou rychleji a snadněji naučí mluvit a psát řecky. Je to spíš o tom, že muži nemají  tendence brát rozdílný přístup osobně  a také se nesnaží své okolí za každou cenu  měnit.

     Takže, pokud jsme se odstěhovaly do Řecka (nebo kamkoliv jinam, na partnerovo rodiště nebo místo působení) s pocitem, že tam začne konečně ten svobodný, pohádkový život plný uznání, nevyhnutelně dojdeme ke zklamání. A tak prvním krokem je si uvědomit, že život v manželství obecně není pohádka se šťastným koncem hned po svatbě, ale spíš seriál, ve kterém jsme spoluautorem každého dílu a kde je mnoho verzí toho, jak to může dopadnout.

     Jak si poradit s rozčarováním? První reakcí lidí, když se něco nedaří, je hledat, kdo za to může. Bohužel, už od raného mládí jsme se s tím setkali všichni… Když už je něco špatně, přináší nám úlevu alespoň  vědomí, že my za to nemůžeme. Někdo jiný nese odpovědnost. (A tajně doufáme, že přijde chvilka, kdy si to „od-nese“, nebo aspoň přizná svoji vinu). Jenže, tuto tendenci máme všichni, a tak to prostě nemůže fungovat. Pokud se každý zaměřuje pouze na obhajobu svého postoje (svých názorů, chování, očekávání, zvyků…) a na kritiku postoje toho druhého, nikdy se nepřeneseme od soupeření o to, kdo má pravdu, ke skutečné spolupráci. Je dobré brát věci tak jak jsou. Všude, v každé zemi, v každé rodině, v každém člověku jsou krásné i nepříjemné prvky současně. Když se zaměříme na ty krásné, budeme se cítit dobře a budeme se radovat ze své volby. Když se zaměříme na ty nepříjemné, budeme se cítit mizerně a budeme litovat své volby. V každém případě je dobré si být vědom toho, že to byla má volba a že pokud život potvrdí, že je nevyhovující, že mi brání v mém rozvoji a omezuje mě mnohem víc, než mě uspokojuje, že mám právo ji změnit!

Pár rad pro snadnější aklimatizaci v novém prostředí

–  Vycházej z toho, že věci jsou tak, jak jsou, a že není tvým úkolem nikoho měnit.

–  Nepřenášej své pocity ze vztahu s partnerem na celé okolí (když jste spolu zadobře, je Řecko báječné, když

   se pohádáte, je to ta nejnemožnější země na světě)

–  Zaměř se na pozitivní a příjemné stránky svého života. Když ti něco nevyhovuje, zkus najít a navrhnout

   praktičtější řešení, aniž bys zdůrazňovala, že se to dosud dělalo špatně. Snaž se vyhnout pocitu nadřazenosti,

   věci se dají dělat mnoha způsoby a v podstatě nejde o to, dokázat, kdo má pravdu, ale žít v pohodě.

–  Najdi si nějakou práci nebo činnost, co tě naplňuje a těší (alespoň na pár hodin týdně). Život není jenom

   manželství a mateřství, i když těsně po svatbě je to závazek „na plný úvazek“.

–  Pokus se najít přátele i mezi  „domorodci“. Někdy to nějakou dobu trvá, než tě k sobě pustí, ale dříve

   nebo později, když vytrváš a zůstaneš vstřícná, se karty obrátí.

–  Neočekávej a nevyžaduj od ostatních, aby ti rozuměli a aby ti byli ochotní pomáhat. Pokud ses provdala na 

   vesnici, pravděpodobně jsou tam lidé vychovávaní jinak, než jsi byla ty z města. Spíš je pozoruj, jak mezi sebou

   komunikují, jaká mají pravidla a měřítka pro to co je vhodné a co ne. Pak pro tebe bude jednodušší nebrat

   věci osobně.

–  Neber to všechno tak vážně. Nejlepší  a univerzální lék úplně na všechno je humor.

 

     A na závěr ještě jedna malá úvaha:  Je vůbec reálné, aby  „přistěhovalec“  zapadl do nového prostředí a nějakým způsobem ho proměnil? Já osobně věřím, že to jde, ale chce to čas a umění.  Jak na to? Dám malý příklad ze světa hudby, protože to já ráda. J Představ si, že bys šla do taverny, kde se hraje rebetiko a chtěla po muzikantech, aby zahráli polku. Asi by to nešlo, že… A teď si představ, že je chvilku pozoruješ, vezmeš si kytaru, naladíš podle nich a postupně se přidáš. Zezačátku tě možná ani moc nezaznamenají, ale čím víc, déle a jistěji budeš hrát, tím víc prostoru získáš a dočkáš se i nějakého sóla. Když zaboduješ, protože udržíš rytmus s ostatními a tvůj příspěvek s nimi bude v harmonii, uděláš radost sobě i jim. Takže se brzy dočkáš dalšího sóla. A pak přijde tvoje chvíle pro fůzi,  střihneš tam rebetiko-polkovou vsuvku a  pokud to nebude falešné a předáš pak zase sólo někomu dalšímu, tak si získáš svoje místečko v kapele. A hudba co budete hrát, bude ještě bohatší a krásnější.

 

    Věřím, že je období pro syntézy ve všech směrech. Když můžou být rokové opery, tak co brání tomu, aby zazněly harmonicky i jiná „pantremata“ (sňatky)? Hlavně to musí ladit! A k tomu je potřeba, abychom slyšeli dobře nejen sebe, ale i melodie těch druhých.

 

   Mějme se hezky!                           Vaše Kalli

Sdílejte
Předchozí článekProsba o vaše názory
Další článekAnketa o největší trapnost :)
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

26 KOMENTÁŘE

  1. No to je trefný dotaz, potýkám se s něčím podobným. A pořád nemůžu přijít z jaké strany na to mám jít…díky Kalli, nějaké rady určitě ještě dnes vyzkouším!!!!!

  2. České a slovenské holky se sem strašně touží provdat, protože našly konečně tu jedinou životní lásku. Bez Řecka a bez Kostase (Dimitrise, Vasilise, Janise, Panose –nehodící se škrtněte☺) nemohou žít. Po několika letech života zde si ale udělají nějakou růžovou představu o své bývalé vlasti a tak se mezi sebou s ostatními Češkami a Slovenkami baví už jen o tom, kde sehnat knedlíky v prášku, že český chleba je ten nejlepší, což by ještě pořád nebylo nic divného. Co mi ale zvláštní přijde, že když se sejdou, nadávají na všechno řecké, od nepřezouvání se doma, ve školkách a školách, po nedodržování (českých) tradic svými řeckými příbuznými, nadávání na tchýni, až po titulování svého manžela „ten můj debil“, „starej“, popřípadě „kretén“, skoro jako by se předháněly v tom, kdo má doma většího idiota.

  3. Já mám maďarskou kamarádku a taky se s ní bavím o tom, že nám chybí křenová hořčice! Co je na tom špatného? :((

  4. Devcata odesla jsem za manzelem do Recka v 1979. Tehdy nebyly slovniky. S preklady pomahali vsichni. Delala jsem si slovnicek pri kave se sousedkama, s rodinou. Chce to zapadnout do davu vevyvysovst se. Fakt je ze namoudrost starych zen na vesnici my ,,z evropy” nemame. Je kodex tradic, zvyku a ritualu. Ktere ani vas manzel netusi. Po 15-letech po rozvodu jsem ale objevila dalsi vlastnost reku. Nacionalismus a xenofobie. Jsou horsi nez Nemci k cizincum. Auslendr je cizinec a po obdobi blbych otazek jsem vse prodala a odesla. Ve Spanelsku se nikdo neptal proc nejdes domu. Betes nam praci.

  5. Kali,opravdu moc hezky jsi odpověděla.Já to přesně takhle praktikuji už 11 let a žijí ve spokojeném manželství,mám práci,která mě baví a naplňuje,kromě dětí mám čas i na svoje zájmy a jsem spokojená tam,kde žiju.Jsem Češka,Česko mám moc ráda,ale neidealizuji si ho.V Řecku jsem taky spokojená.Líbí se mi tu.Stejně jsou obě země členem EU,takže je jedno jestli tady nebo tam.Je to o tom,jestli vztah nebo manželství funguje dobře.Pokud ano,dá se i na tom “ostatnim” zapracovat.

  6. Jen tak pro srovnání – jiný pohled: Přistěhovala jsem se sem s českým manželem kvůli jeho práci, na dobu striktně ohraničenou (3 roky). Jestliže je ve článku popisováno nadšení a opojení, tak nic takového jsem nesdílela. Nevím, jestli proto, že jsem nebyla čerstvě zamilovaná do řeckého manžela a nebo jestli je to něčím jiným (třeba tím, že obecně nemám ráda změn). Byl to pro mě kulturní šok od začátku. Od banalit, jako že tu nejsou české zastávky autobusu s vyvěšeným jízdním řádem (ostatně zastávka ani nebyla nijak označená) přes to, že jsme 3 měsíce neměli Internet (první firma se na to vykašlala a řekli nám, že nás nenašli a že nám nic nezapojí, druhá to udělala po měsíci a půl, když známý 2x volal na ředitelství) po spoustu dalších věcí. To, že jsme u moře a je tu teplo, celkový dojem příliš nezachránilo. Teprve po prvním roce, který byl krizový, jsem začala objevovat i výhody, které tu jsou – třeba spousta dětských koutků atd. Náš pobyt se blíží ke konci. Z mého pohledu má Řecko svoje výhody i nevýhody, jako každá země. I když si nedělám o ČR iluze, tak jsem ráda, že se tam můžu vrátit a že nemusím v Řecku zůstat. Bude to pro mě do konce života srdeční záležitost, vzpomínky na marné čekání na Internet se stanou úsměvnými, ale na trvalý život – děkuji, ráda nechám jiným. Plně chápu ženy, které si tu nemůžou zvyknout. Obvykle jim ale nic jiného nezbývá. Vybraly si život v cizím prostředí, musejí tedy pracovat na tom, aby si zvykly a zapadly…

  7. Fakt se tu smeji nahlas nad prispevkem od Verka :DDDD Myslim ze jsi to presne vystihla :No, pro ty co jeste neumi pect cesky chleba doporucuji si zalozit kvasek a pect- je lepsi nez z obchodu 🙂
    Ad idealizovani- skvele jsi to trefila! Ja travim v cr 2x do roka mesic a jsem pokazde rada, ze se vracim do Gr, do sveho chaosu, kde se nemusim stresovat a lidi jsou nejak vic v pohode 🙂
    ale ty boty.. 😀 ty me budou stvat furt a o tchyni ani nemluvit :DDDD
    Lidi, chce to kliiiid. A pro neprizpusobivy lidi mam jednu radu- zustante radeji v Cr 🙂 GR nikdy nebude CR a naopak. Musime se prizpusobit MY JIM a ne oni NAM!!! :*

  8. Kali, moc krasne si vystihla kazdy moment zivota:k tomu bych chtel dodat jen to ,ze jsem se narodil v Cesku,zil jsem tam za komunismu pak jsem se odstehoval do Recka.Taky jsem tam stravil kus zivota a ted ziji v Nemecku.Musim potvrdit jen to co pises.Je to o tom se prizpusobit te zemi ,kde zijes ikdyz je to nekdy opravdu tezke.I v takove zemi jako je Nemecko.Tu vladne nehorazna byrokracie.Az bych to nazval omezovani os.svobody.Ale uz jsem tu 18 let a prekousnout clovek musi ledacos,takovy je holt zivot.V kazde zemi co jsem zil existovalo dobro a zlo jako v pohadce.A jak vime kazda pohadka ma stastny konec.Aspon s tim pocitem musime zit.

  9. [3] Jéje! Kremžská hořčice!! Komu by nechyběla?? Mít abstinenční syndrom na hořčici je v naprostém pořádku, hlavně když za něj není obviňován manžel…! 😉
    [4] Ano, zdá se, že s poklesem příjmů a zvýšením nezaměstnanosti úměrně roste i xenofobie. Bohužel se to děje v mnoha zemích, i v Řecku.

    [8] Jaké je klima vůči cizincům v Německu? Hodně Řeků tam před lety, i v poslední době, odešlo za prací. Zajímalo by mě, jestli se postoj Němců k Řekům v posledních letech nějak změnil. Jak to vidíš ty, Pavlosi? Ta byrokracie je stejná pro všechny, nebo jen pro některé skupiny lidí?
    Ano! Souhlasím s teorií šťastného konce! Každému účastníkovi pohádky, který by v něj nevěřil, hrozí že zkamení nebo se minimálně ztratí v začarovaném lese!! 🙂

    Díky všem za komentáře, je příjemné mít zpětnou vazbu.

  10. Je zajímavé, že pokud někomu řeknu, že bydlím u moře, tak reaguje: “Je to je skvělé, co bych za to dal, tady je to takový stereotyp, taky bych se stěhoval”. No a naopak, když se bavím s kamarádkami tady v Řecku, tak většina z nich by se stěhovala zpátky do CR hned. Člověk snad není spokojený nikdy. Pořád řešit nějaké kompromisy.

  11. zajimava diskuse,co se tady rozvinula….
    holkam,co se rozhodly nasledovat sveho vyvoleneho do jine zeme by melo byt jasne,ze nebudou zit jako v cz a musi byt otevrenejsi k ”jinemu zpusobu” zivota, jinym tradicim a zvykum….a kdyz se s tim neumis vyrovnat,mas smulu.bud si najdes cestu,jak to vsechno tolerovat nebo tam nemas co delat…casem si muzes v rodine vytvorit ceske tradice(v mem pripade treba vanocni vecer 24.12.,rybu a bramborovy salat),a hlavne pro deti mikulas,velikonocni zajic,apod., ale jak tady ”nahore” pisete,TY se musis prizpusobit JIM, ne naopak!
    ja osobne jsem narozena v cechach,pak jsem stravila nekolik let v nemecku, kde jsem se seznamila se svym manzelem(rek,tam narozeny)…a spolecne jsme se rozhodli jit do gr.mne osobne recko zajimalo uz kvuli reci a manzelovy historky o recku byly opravdu k zasmani,a vetsinou koncily vyrazy…alles putana,nebo- to je proste jak na Divokem Zapade,kazdy si dela co chce….a je to opravdu tak…kdyz tady neco takoveho zazijeme(urady,firmy,apod.)tak se tomu doma zasmejeme,rekneme si -no recko- a zije se dal.
    s cz to uz moc srovnavat neumim(uz 20 let pryc), ale kdyz se mne nekdo zepta,co je lepsi..nemecko,nebo recko,odpovim-to nemuzu srovnavat,kazdy stat ma svoje pro- a svoje proti- a ja jsem se rozhodla zit tam nebo tam…
    kdyz uz mluvim o nemecku nemuzu si odpustit komentovat nazor od Georgie…”jsou horsi nez nemci k cizincum”…tomu se muzu jen smat, protoze v soucasnosti uz by nemecko bez cizincu neexistovalo. ja zila v mestecku,kde jsou zastoupeny snad vsechny evropske narody a vsichni, at nemec nebo turek spolu vychazeli…samozrejme existuji vyjimky,tak jako v kazdem state…tak mela Georgia mozna smulu,ze narazila prave na nejakeho nemce,ktery byl nastvany,ze dane,ktere plati statu jdou do recka…
    dalsi bod-kremzska horcice….najdete ji v Lidlu, kdyz jsou Bavorske tydny..süsse Senf…jinak k cemu mame internet!?..najit rezept(i na kremzskou horcici) a sama udelat…
    zdravim z alex-poli!!

  12. A jak jste si zvykly na to, že třeba výdaje na děti nabývají obřích rozměrů. Děti Mám 10 a 15 a výdaje na frontistiria už brzy zvládat nebudeme. A podle učitelů, méně nadané děti (což je více než 2/3 ze třídy)bez frontistiria prostě neukončí ročník. K tomu všelijaké vyšetření u doktorů, placené z vlastní kapsy (a to máme pojištění). Jak se dá na toto zvyknout? Podmínky v CR jsou v tomto nesrovnatelné.

  13. Zdravím Vás všechny co se zůčastnujete této diskuse.Jsem Čech,Pardubák,vzal vzal jsem si řekyni-pondia,máme dceru,svůj byt,dům u moře,domů do Česka jezdíme každý rok,mám moc dobrýho tchána a tchýni,mohu říci,že snad lepší než moji rodiče.Jsem tu 25 let a moc se mi tu líbí.Zvykl jsem si tu.Miluji svoji rodnou vlast,vždy budu čechem a hlavně pro řeky.Myslím si po tolika letech,že je dobré se zeptat sám sebe.Co tu hledáš?Proč jsi sem přišel-a?Oni nás sem nezvali.Já jsem si zvykl na vše.I na to dobré co vzpomínáte i to špatné.Miluji tatarku,českou hořtici,český ocet,pardubické perníky atd.Miluji taky moře,slunce,melouny atd.Je pravda,že ted prožíváme těžké časy.Bylo tu fakt líp.Je tu docela bor..l.Ale všude je chleba o dvou kůrkách.My Češi Řeky nepředěláme.

  14. [14] A jak to tedy Evi děláš? Poraď. Prostě žádné frontistiria? A děti prospívají a učitelé to nekomentují? Mně se zdá, že ze strany učitelů je to tlak, protože oni si tím přivydělávají po škole a každý žák se tedy počítá. Jak to děláš?

  15. [15] Tak to je trochu jiný názor, díky za něj Zdeňku! Zajímalo by mě co v Řecku děláš. Máš nějakou práci mimo turismus? Díky za pozitivní názor!

  16. Ahoj Sabino.Pracuji zde 25 let u jedné firmy jako svářeč.Poslední 2 roky je to moc špatné.Dělám 2 dny v týdnu,žena je 5,5 roku bez práce a dcera 2,5 roku nic nemá.Ještě že máme svůj byt a rodiče manželky berou důchod ,sice ten nejnižší co tu je,ale berou.Takže nám pomáhají.Jinak by to bylo fakt asi na mašli.Bylo tu fakticky moc fajn před tou krizí.Žiju v Larise na kterou jsem si již zvykl.Každá země má klady a zápory.Ani Česko není ideál,ani USA a ani Řecko.Já jsem chtěl ještě napsat,že asi veliký můj plus je,že jsem se ženil v Česku s Řekyní co se tam narodila politickým emigrantům a mohli jsme se vystěhovat legálně.Moje pocity při příjezdu do Řecka v roce 1988 na vánoce byli hodně smíšené.Ale já a moje rodina jsme chtěli zkusit něco jiného a proto jsme se vystěhovali.Nelituji toho.

  17. [18] Tak to bravo Zdeňku! I přesto, že nemáš dost práce, bereš vše pozitivně. Larisa je docela velké město, ale i tak je to asi teď těžší. My jsme na ostrově a žijeme jen z turismu. Přeji celé vaší rodině vše dobré, ať se vám daří a máte se fajn! Hodně štěstí!

  18. Sabino,děkuji.Hele,myslím si,že my,co jsme se narodili jinde na zeměkouli,tak jsme ůplně jiní než Řeci.Děvčata co se vdala do Řecka za rodilé Řeky z Řecka,tak si myslím,že to mají těžší než já.Vidím to tady u nás v Larise.Myslím si,že nemají takovou svobodu a řekl bych,že jsou i dost omezována.Zažil jsem tu případy až mi jich bylo líto.Nevím proč sem šli.Co tu přišli hledat.Abych žil mimo svoji vlast a furt ji porovnával se zemí kde žiju,tak to snad nejde.Kdo chce s vlky žíti,musí s nimi víti.Mám v Česku všechny svoje příbuzné,strašně rád za nima jezdím,strašně rád je vítám u nás.Ale já jsem se rozhodl žít tady a tak žiju.Se vžím.7 roků jsme makali,jedli z jednoho talíře,bydleli spolu,šetřili,koupili 2 byty,pozemek,auto a pak jsem jel teprve se podívat domů,do Česka.Myslel jsem si,že mi to srdce utrhne.Naučil jsem se řeč,jíst jejich jídla,jejich tance atd.Mám je vcelku rád.Můžu říct,že jsem tu nepocítil rasismus na sobě.Myslím si,že záleží na mnoha okolnostech.Ale to je sai na dlouhou debatu.Také přeji Tvoji rodině jen to nej.

  19. —.Nevím proč sem šli.Co tu přišli hledat.Abych žil mimo svoji vlast a furt ji porovnával se zemí kde žiju,tak to snad nejde.Kdo chce s vlky žíti,musí s nimi víti.—

    Mily Zdenku,lepe se to snad neda vyjadrit…popsal jsi to presne tak, jak to je.p.

  20. [22] Ahoj,souhlasím s tebou i se Zdenkem i když jen do určité míry.Ono je to totiž strašně individuální,každý má nějaký ten svůj důvod proč do Řecka přišel,nebo z něho úspěšně odešel ,tak jako třeba já.Na začátku bylo zamilované opojení,léto,moře,všechno super.Bohužel po několika letech společného soužití,přišla tvrdá realita v podobě omezování osobní svobody,občas i nějaká ta facka…..,myslím,že je dobré si sama v sobě ujistit a hlavně přiznat ten pravý důvod proč jsem tady a zda mi to zato stojí.Život žijeme jenom jednou a partnera bohužel nezměním a ani jeho rodinu.Takže “apochoro” me to kefali psilá” a včas.Dnes jsem s dětmi doma v Čechách,hodně záleží na podpoře i finanční pomoci moji rodiny!Svého činu nelituji,jsem svobodná ,ale VOLNÁ….Byla to zkušenost,ale do stejné řeky bych už nikdy nevstoupila.A s těmi vlky,je to tak nějak pravda i když zvyknout se na to dá jen velmi těžko,jsme z jiného těsta.Hezký den.

  21. [22] A ty jsi se s vlky zzila?Muzes se s nami podelit o tvou osobni zkusenost,treba me by to strasne zajimalo.dik.

  22. Eriko,souhlasím s tebou,je to opravdu individuální.Je to každýho z nás jeho osobní problém,jeho věc.Pro Petronella2 – to je můj pohled na život tady,moje zkušenost.

  23. [23] Milá Eriko, pokud bys měla chuť a čas, napiš nám na náš e-mail sarah@cesivrecku.cz tvůj příběh. Velmi rádi ho uveřejníme. Třeba v něm najde inspiraci někdo, kdo to právě teď potřebuje. Prosím, poděl se s námi. Děkujeme za cesivrecku.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno