Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Kalli radí poprvé

Rate this post

“Vrátit to cizímu spratkovi?” 

 Milá teto Kalli, 

chtěla bych se tě zeptat, zda si myslíš, že bych měla zasahovat do hry mého syna a jeho vrstevníků. Můj syn je velmi hodné dítě. Nikdy nikoho nebouchá a až do svých třech let nic svým vrstevníkům nebral. Naopak ostatní děti berou jemu a on se v tu chvíli nebrání. Přijde však za mnou a pláče a chce pomoci. Poslední měsíce si někdy chce “vylít” zlost na mě, na mámě a zkouší, co to udělá, když mě bouchne. Můžeš, prosím, poradit, jak se zachovat, když ho někdo schválně strká nebo mu jinak ubližuje. Mám do toho zasahovat? Já ani muž ho nikdy netrestáme tělesně ani jinak, žádné bouchání se u nás nevede. Vždy mě to strašně bolí, když mu nějaké dítě ublíží. 

díky za odpověď , D.                                                                           3.1.2013

 

 

Milá D,

 

     Tvoje otázka je důležitá a hodně obsáhlá. Co se týká výchovy dětí, tak nejsou jednoduché odpovědi, protože každé dítě a každá situace od nás vyžaduje reakci vhodnou, abych tak řekla na míru šitou, a ne nějakou šablonu. V takové chvíli je třeba se zastavit a uvědomit si, o co nám hlavně jde… O fyzické bezpečí dítěte? O to, aby neutrpělo nějaké citové trauma? O to, aby zapadlo do společnosti svých vrstevníků a mělo kamarády? Nebo o to, aby si nějaký cizí spratek k nám nedovoloval násilnosti?

 

     Často hodnotíme chování dětí jako hrubé nebo násilné, přestože ony to tak nevnímají. Je dobré vědět, že když malé dítě chce navázat kontakt, tak to spíš udělá pomocí pohybu, než slov. Zvlášť v období, kdy ještě nemluví příliš dobře, je mnohem přirozenější do druhého strčit nebo ho praštit lopatičkou po hlavě, než se ho zeptat, jestli si chce hrát. Když  budete pozorovat koťátka nebo štěňátka při hře, tak uvidíte, že se mnohem víc okusují, tahají a perou, než aby se navzájem hladily a olizovaly. To jim dělají jejich maminky. A tak to má být.

 Mrňousci  používají všechnu svoji sílu, protože není přiliš nebezpečná a je přibližně stejná u všech. A jak rostou, tak rostou i jejich možnosti, jak se vzájemně pošťuchovat a soutěžit v síle a obratnosti. Zvlášť kluci jsou v tom náramně vynalézaví. Štěstí pro nás, maminky, že už u toho nejsme a nemusíme se tím trápit…  Takže, na otázku „Myslíš, že bych měla zasahovat do hry mého syna a jeho vrstevníků?“  říkám, že jestli chceš, aby se později cítil rovnocenný se spolužáky ve škole a v pubertě neměl pocity méněcennosti, tak ho nech, ať se naučí se s tím vyrovnat sám. Nezasahuj do hry, pokud to opravdu jsou vrstevníci a pokud po něm nejdou nožem… J

 

     Když za tebou přijde a chce pomoci, tak se pokus porozumět celé situaci a pak mu ji jednoduchým způsobem vysvětlit. Když do něj někdo strčí a dívá se na něj a směje se (ne posměšně ale jen tak, s dětskou radostí) a tvoje poupátko přiběhne celé rozrušené, tak mu řekni, že si ten chlapeček asi chce hrát hru „na strkanou“ a ať si sám rozhodne, jestli se jí chce účastnit, nebo ne. Může mu třeba sám nabídnout jinou hru místo strkání, (popř. až se přestanou strkat.) Důležitá je tvoje reakce. To je stejné, jako když dítě upadne. Když se zhrozíš, že si natloukl koleno, tak se lekne a bude plakat. Když to pofoukáš a řekneš, že to nic není, tak o tom už za chvilku ani neví.  Takže se nepohoršuj nad tím, že některé děti bouchají a strkají, možná mají starší sourozence a prošly si výcvikem. Možná, že mají i rodiče, kteří na sebe křičí a strkají do sebe. Pak je pro ně takové chování přirozené a není to nic proti tvému dítěti, tak to neber osobně a tím pomůžeš i synkovi, aby to nebral jako osobni tragedii.

     Pokud se doma snaží na tebe vylít zlost a bouchá tě, zaměř se na to, proč to asi v tu chvíli dělá. Potřebuje vyventilovat zklamání, že si s ním nehráli kluci na pískovišti? Chce upoutat tvoji pozornost?  Chce vidět, jak budeš reagovat? Nebo se na tebe kvůli něčemu zlobí? Pokud jde pouze o tvou reakci na uhození, tak mu můžeš říct, že si v tu chvíli nechceš hrát hru “na bouchání“, popř. si ji můžete na chvíli zahrát. Poznáš snadno, jestli má v úmyslu se s tebou kočkovat nebo ti způsobit bolest. Můžeš mu pomoci poznat hranici, aby věděl, kdy jeho dotyk začíná být nepříjemný nebo bolestivý. Důležité je, abyste to vnímali stejně. Pokud to berete oba dva jako hru, je to v pořádku. Pokud to bereš jako něco, co není správné, tak by možná bylo dobré zapojit do hry tatínka. Aspoň občas. Tatínci takovým hrám rozumějí, protože to mají v krvi, a je to tak v pořádku.

    Pokud tě bouchá, protože se na tebe zlobí, tak se snaž pochopit, co se v něm děje. Je dobré popsat jeho pocit, např: „Vypadáš, že máš vztek. Zlobíš se na mě?“ Tak ho učíš orientovat se v tom, co se děje v jeho nitru a pomáháš rozvoji takzvané emoční inteligence, schopnosti rozumět pocitům vlastním i jiných lidí.

 

  Podle tvé věty „Vždy mě to strašně bolí, když mu nějaké dítě ublíží.“  by se dalo soudit, že se s pocity svého synka identifikuješ, že to prožíváš, jako bys byla na jeho místě. To by nebylo nijak užitečné ani jemu, ani tobě. Zvlášť, pokud jsi v dětství mívala pocit, že jsi odstrkovaná jinými dětmi.  

     Obecně, v situacích, jaké jsi popsala, je pro rodiče nejlepší se dívat na věci  s odstupem, tak, aby nepromítali do dětí své negativní zkušenosti a očekávání, svůj strach z odmítnutí a bolesti.

 

     A ještě poslední věc, na kterou chci upozornit: nepodceňujte a neodmítejte cizí „nevychované“ děti a jejich „nemožné zaostalé“ rodiče. Když sedíte na lavičce na dětském hřišti a myslíte na to, že „zlaté Čechy (Morava či Slovensko) proti tomuto Neandrtálovu“, dítě to vycítí a je zmatené. Na jednu stranu si touží s dětmi hrát, na druhou cítí vaše pohrdání a nesouhlas. Když už jste si zvolili žít a vychovávat dítě v Řecku, pomožte mu, aby se tu mohlo snáze aklimatizovat, vřadit se do společnosti. Často, jako cizinci, míváme skrytý pocit, že jsme výluční, jiní, lepší než ostatní rodiče. Nebo si myslíme, že jsou pro nás naše děti lepšími „parťáky“ než nějaká nafoukaná domorodkyně z vedlejší lavičky a tak si s ním hrajeme, aby nám nebylo smutno…

     Buďte hodně tolerantní. Čím více podpoříte své dítě, aby zapadlo do party svých vrstevníků, tím lepší podmínky vytvoříte i pro sebe. Dáte si tak šanci pro nová přátelství i vy.

 

     Takže,nejlepší bude, když příště budete brát malého rošťáka, který právě vysypal synáčkovi na hlavu plný kyblíček písku, ne jako nepřítele, ale jako pomocníka ve vaší snaze synka vychovat a vpravit ho do kolektivu dětí. Berte ho jako malého spoluhráče ve velké hře života. Něco to vaseho synka bude stát, sem tam nějakou modřinu, ale tak už to bývá…

 

Kalli

 

Vaše dotazy posílejte přímo na Kalli,adresa kalianth@yahoo.gr, je tím zajištěna vaše úplná anonymita. Pokud byste nesouhlasili s uveřejněním v příspěvcích, můžete to také do dopisu uvést.

Děkujeme, vaši “cesivrecku”.

17 Comments

  • kytka
    Posted 6.1.2013 at 21:41

    mila kalli….pri citani tvojho prispevku som mala pocit,ze si velmi mudra a studovana osoba a naozaj si to krasne vysvetlila….zelam ti vela uspechov v tvojej dalsej praci..

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 6.1.2013 at 23:41

    kaliopko, to je uzasna odpoved a diky za ni. myslim, ze je to tema, ktere trapi nejednu z nas. tesim se na dalsi prispevky!!

    Odpovědět
  • Veru
    Posted 9.1.2013 at 8:27

    Moc hezky napsané, Kalli. Taky s tím sem tam bojuju. Nevím, jestli je to správně, ale říkávám dětem, nech ho je to prďola.
    Těším se na další příspěvky

    Odpovědět
  • Eva
    Posted 9.1.2013 at 9:02

    Moc hezky vysvětlené!!!

    Odpovědět
  • dancha
    Posted 9.1.2013 at 9:28

    Kalli, jaký máš názor na “ruční” trestání dětí? V CR se opakovaně otvírá diskuze na toto téma. Myslíš si, že vztáhnutí ruky na dítě je špatné? Teď proběhl soud s maminkou, která ztrestala dítě vařečkou. Co si o tom myslíš? Nechce to dítě později někomu také vracet? Jako řetězec? Díky

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 9.1.2013 at 14:22

    ja osobne se priklanim spis k motivaci, nez k trestum obecne. ale nekdy je to tezke. takze u nas by se daly spontanni pohlavky napocitat na prstech jedne ruky, nekdy jsou proste potreba.
    jinak se mi dobre osvedcila metoda cervenych a cernych puntiku…
    jak to delate s tresty vy?

    Odpovědět
  • Vera
    Posted 9.1.2013 at 14:44

    Zrovna řeším něco podobného s dcerkou ve školce (3,5 roku). Ta si mi často stěžuje, že ji mlátí nějaký chlapeček a nadává jí, že má “megala kai vromiarika matia”. Mně to přijde, že opakuje to, co vidí a slyší doma. Říkala jsem to i učitelce, protože dcerka kvůli tomu nechce chodit do školky. Ale ta jen odtušila: “To víte, děti.” Co s tím?

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 9.1.2013 at 14:59

    [5] Násilí plodí násilí. Když je dítě vyděšené, tak není schopno přemýšlet a porozumět. Pokud chtějí rodiče, aby dítě pochopilo, proč nesmí něco dělat, nesmí ho terorizovat. To platí pro tělesné, ale i duševní tresty (vyhrožování, zamykání v pokojíčku atd.) Rodiče by měli pěstovat svou duševní sílu, především trpělivost. Tělesnou sílu mají přirozeně mnohem větší než jejich malé dítě. Pokud ji budou používat, buď dítě zlomí, nebo vychovají dalšího teroristu.

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 9.1.2013 at 15:09

    [3] Je to fajn, protože tvé dítě v tu chvíli cítí, že při něm držíš, že mu fandíš. Ale co když se najednou samo na malou chvilku stane “prďolou”? Budeš mu v tu chvíli schopná s úsměvem říct: To jsem nevěděla, že jsi taky prďola? 🙂

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 9.1.2013 at 15:20

    [7] Milá Vero, vezmi dcerku před zrcadlo a spolu se podívejte na její krásná velká očiska. Řekni jí, že má oči úplně stejně krásné jako ty (nebo táta, babička, ty sama víš nejlíp, komu je podobná…) a že ten chlapeček asi neví, co povídá. Chlapečkovi ať řekne, že se na ní nemusí koukat, pokud se mu nelíbí, ale jestli ji ještě jednou praští, tak že mu to oplatí. Uvidíš, jak dcerka zareaguje. Pokud jí stoupne sebevědomí a přestane se ho bát, tak je vyhráno, ať už to dopadne jakkoliv.

    Odpovědět
  • Veru
    Posted 9.1.2013 at 22:43

    [9] 🙂 Budu muset!!!

    Odpovědět
  • Denis
    Posted 10.1.2013 at 20:04

    dobry vecer ,mam 2 letou dceru ,vzdy byla zive diteuz od mimina,ale ‘posledni dobohu uz si s ni nevim kolikrat rady.ne’poslechne,kdyz nekam jdeme na navstevu nic nenec ha na ‘pokoji,a ne’posedi,a to nejhorsi co udelala na posled uhodila dite na s’polecne oslave narozenin do h lavy.neverim ze to udelala naschval,ale vysvetlete to pak.proste nevim co na ni plati.vynadat,na hanbu,nebo na zadek.dekuji predem

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 11.1.2013 at 23:39

    [12] Milá Denis, čím živější je dítě, tím víc je potřeba mu vytvořit takové podmínky, aby se mohlo svobodně pohybovat. To znamená co nejvíc omezit zákazy, příkazy a napomínání, protože když dítě skoro v každé větě slyší “nesmíš..”, “pozor na…”, “nedělej..”, “nesahej” atd. tak tyto pokyny přestane vnímat. V praxi to znamená odstranit ubrusy, suvenýry a drahé skleničky dát do horních polic kam nedosáhne a schovat věci nebezpečné (ostré předměty, čistící prostředky atd). A pak jí nechat co nejvíc svobody. Před každou napomínací větou si rozmysli, jestli je opravdu nutná. Věnuj dcerce pozornost především, když je hodná. Často na děti mluvíme jen když něco provedou. A protože jsou chytré, tak zlobí, protože pak je jisté, že si jich maminka všimne.
    Ber jí hodně ven, ať se vyřádí a vyběhá, a bude pak klidnější. Pochval ji, vždy když vydrží soustředěná u nějaké hračky nebo u pohádky.
    Když jste na návštěvě, jedním očkem na ni koukej, ať si všimneš, jak k tomu došlo, že někoho uhodí. Třeba k tomu měla, ze svého pohledu, důvod. Pak jí můžeš říct např. “Vím, že jsi chtěla tu panenku, ale nebylo hezké uhodit chlapečka do hlavy!”
    Stanov pravidla hry. Domluv se s ní předem, co uděláš když… Můžeš třeba říct, “Vím, že jsi hodná, ale kdyby tě tvá ručička zase neposlouchala a mlátila ostatní děti, tak okamžitě odejdem!” A samozřejmě to udělat.
    Děti potřebují mít jasná pravidla a také vědět, co se stane když je poruší. Pak mají jistotu, protože cítí, že rodiče mají autoritu a poslední slovo. Současně si však mohou formovat osobnost tím, že se občas s rodiči střetnou a hranice překročí. To vše je důležité pro jejich rozvoj.
    Co se týká trestů (jako: nařezat, “na hanbu”, zákaz televize atd), jsou málokdy účinné a většinou vyjadřují spíš zoufalství rodičů než nějaký cílený výchovný prostředek. To, co opravdu funguje, je “logický důsledek”. To znamená, že postih má vždy souvislost s tím, co dítě provedlo, je předvídatelný a dítě se mu může vyhnout, když nebude jednat nesprávně. Je to ale na delší povídání a asi by stálo za to, rozebrat to trochu podrobněji v samostatném článku.

    Odpovědět
  • Denis
    Posted 30.1.2013 at 18:29

    strasne moc vam dekuji za od’poved.vetsina veci z toho co jste mi ‘poradila uzdelam,no uvidime .budeme se snazit aby jsme byly le’psi.nashledanou

    Odpovědět
  • Vera
    Posted 2.2.2013 at 16:02

    Kalli, ja ji to rikala, at mu take jednu vrzne, kdyz ji prasti. Ale ona mi na to rekla, ze nechce, ze je hodna holcicka… Kluk se ovsem uklidinil, uz si na jen nestezuje.

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 3.2.2013 at 21:54

    Tak prima, jestli se situace zlepšila! Nebylo by ale špatné, kdyby si srovnala v hlavičce, že zůstane hodná holčička i když by se bránila… Jdeš jí v tom, Vero, příkladem? 🙂

    Odpovědět
  • Vera
    Posted 5.2.2013 at 9:17

    Snazim se:-) Ja si toho moc libit nenecham…

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5