Kdy je vícejazyčná výchova nejtěžší?

5
78
Kdy je vícejazyčná výchova nejtěžší?
Ohodnoť tento článek

1. etapa – od narození po školku

Jak mé děti vyrůstaly, jejich bilingvní vychovávání procházelo různými stádii. Je to vlastně stejné jako u výchovy obecně. V každém věku narážíme my, rodiče, na specifické problémy, které s každou etapou výchovy souvisejí. Když se nám narodí první dítě, nemáme moc ponětí o tom, jak těžká jejich výchova bude. Příbuzní a známí se nám samozřejmě snaží rodičovskou cestu usnadnit četnými radami, protože oni už si tím vším prošli, a tudíž vše ví líp než my, zelenáči. Něco se dozvíme z knih, časopisů a internetu. Ale na většinu si přijdeme časem sami. Od probdělých nocí, po teenagerovské nálady a dál. I bilingvní výchova podle mě probíhá v několika etapách, z nichž každá má své příznačné charakteristiky. Následující příspěvek jsem se rozhodla rozdělit na tři díly, ve kterých popíšu naše zkušenosti s třemi hlavními fázemi, které jsem vypozorovala při dvojjazyčné výchově svých dvou dětí. Jako vždy budu moc ráda, když na mé zkušenosti zareagujete svými vlastními a tím usnadníte bilingvní cestu jiným, kteří se na ni třeba teprve chystají, nebo kteří nevědí, jakým směrem se vydat.

1. etapa: od narození po školku

Možná jsem to měla nazvat od početí po školku, protože někteří lidé si myslí, že už v době těhotenství miminko „nasává“ okolní vlivy a dokáže vnímat věci, které se dějí ve vnějším světě. Osobně na to moc nedám, takže začnu u narození :-)

Když se nám narodil syn, byla naše rodinná situace následující: manžel Angličan, já Češka, žili jsme v Anglii, manžel pracoval, já se stala ženou v domácnosti, čili jsem s miminkem trávila mnohem více času než on. Jak jsem již psala v těchto dvou článcích „Jak se připravit na bilingvní výchovu, než se to narodí“ a „Bilingvní výchova dětí – jak začít„, dohodli jsme se se Stevem už předem, že budeme děti vychovávat jak v angličtině tak v češtině. Dodržovali pravidla metody OPOL a já mluvila na miminko zásadně pouze česky a on pouze anglicky – no, on vlastně jinou možnost neměl :-)

Samomluva na denním pořádku

Hned od narození našeho syna se ze mě stal člověk vážně trpící samomluvou. Stejně jako Petra, která poslala příspěvek do fóra (najdete jej zde), jsem i já neustále vše komentovala. Věřila jsem totiž (a dosud věřím), že čím víc a čím častěji budu do toho mého prcka „hustit“, tím víc v něm zůstane. Nemůžu říct, že jsem od přírody upovídaný člověk, spíš zastávám názor, čím míň slov, tím líp, ale samomluva mi přišla logická a nutná. Cokoli jsem dělala, vždy jsem to popisovala, i naprostý blbosti: „Maminka si dá ponožky, podívej jaký má maminka dneska, červený pruhovaný, a jaký máš dneska ty ponožky, atd. atd.“, prostě blbosti, ale podle mě při bilingvní výchově nezbytný blbosti :-) Uvědomovala jsem si, že děti se učí repeticí a tím, že něco slyší každý den, se to naučí reprodukovat. Pokud ode mne nic neuslyší, nic se nenaučí. A tak jsem Curtise každý den zasypávala těmi stejnými slovy. Začínala jsem jednoduchými slovy a větami, které jsem postupně, jak miminko rostlo, rozvíjela a doplňovala novými a složitějšími. Dost jsem nad tím přemýšlela a každou větu jsem vědomě formulovala tak, aby zahrnovala každodenně opakovaná slova ale zároveň i slova nová. Většině z vás to nejspíš zní dost divně a zřejmě nad tím vůbec takhle nepřemýšlíte a prostě na miminko mluvíte. To je samozřejmě naprosto v pořádku. Já myslím, že ten můj způsob byla asi tak trochu úchylka, z toho důvodu, že jsem studovala jazyky a ráda jsem se v nich pitvala.

Opakovat a napovídat

Takže hlavní strategie byla od začátku: Mluvit, mluvit, mluvit a opakovat, opakovat, opakovat, ale taky napovídat. Napovídáním mám na mysli to, co už jsem popisovala v článku „Co dělat, když vám děti neodpovídají česky…pár praktických rad„. Nikdy jsem nepraktikovala teorii nátlaku a nesnažila jsem se děti nutit, aby mi něco řekli česky, když bylo jasné, že si nemůžou vzpomenout. Nemyslím si, že je správné na děti dorážet a ptát se jich „A jak se to řekne česky, Honzíčku? Vždyť to přece víš. No tak, jak se to řekne česky?“ Podle mě takovéto chování děti jen vystresuje a odradí. Je třeba, aby se rodiče naučili své děti vnímat a věděli, co si myslí a jak jim v té či oné situaci je. Proto, když mé děti očividně nedokázaly najít to pravé české slovo, místo toho, abych je trápila, radši jsem jim vždycky napověděla. To vlastně funguje v každém stadiu bilingvní výchovy, ať jim jsou dva roky nebo dvanáct. A napověděla jsem jim například tím způsobem, že jsem jim dala na výběr. To jsem dělala hodně a nejenom, když si mé děti nemohly na něco vzpomenout. Tím, že jim dáte na výběr, jim vlastně neustále rozšiřujete slovní zásobu. A taky je to donutí vám odpovědět určitým slovem, a ne jenom ano/ne. Takže třeba místo toho, abych se jich zeptala „Chceš na snídani chleba s marmeládou?“, na což jim stačí jo/ne, jsem se jich zeptala „Chceš na snídani chleba s marmeládou, nebo s medem?“, a hned musí použít něco trošku složitějšího.

Budujte vztah, nejen jazykové základy

V tomto období bilingvní výchovy máte maximální a jedinečnou šanci své děti ovlivnit. A to nejen po stránce jazykové, ale i po všech ostatních. Ve věku mezi narozením až po dobu, kdy začnou navštěvovat školu v druhém-dominantním jazyce, musíte zapracovat. Podle mě je stejně tak jako jazykový rozvoj dítěte důležitý vztah, který si s vašimi dětmi v tomto období vybudujete. Pro to, abyste měli na jejich bilingvní výchovu i v jejich pozdějším věku alespoň trochu vliv, je nutné si s vašimi dětmi dokázat povídat. Pro mě osobně bylo vždycky moc důležité, aby mé děti byli i mými kamarády. Vím, že někteří z vás se mnou nebudou souhlasit, protože rodiče jsou rodiče, a ne kamarádi. Ale já s tímhle názorem nesouhlasím. Osobně jsme naše děti vždycky vychovávali tak, aby za námi dokázali s čímkoli přijít, s čímkoli se nám svěřit. Pokud kdy nastal jakýkoli problém, vyřešili jsme ho společně. Pokud budou vaše děti už od malička vědět, že vám mohou věřit a že si s vámi mohou o čemkoli promluvit, máte to v kapse a i jejich bilingvní výchova bude jednodušší. Pokud s vámi nedokážou mluvit (a teď nemyslím z důvodu jazykových), budete to mít s jejich bilingvní výchovou těžké.

Číst, číst, číst, naslouchat, naslouchat, naslouchat

Už je vám asi jasné, že nejdůležitější je v tomto období to, abyste děti maximálně vystavili menšinovému jazyku, v našem případě češtině. Kromě samomluvy to v naší rodině znamenalo každodenní čtení českých knížek. Už od narození jsem si s dětmi prohlížela leporela, ukazovala jim dookola ty samé obrázky, popisovala vše, co se na každé stránce dělo. Později, když přišlo na krátké pohádky, jsme si během čtení povídali a pokud jsme narazili na slovo, které jsem věděla, že nebudou znát, vždycky jsem jim ho rychle vysvětlila. Někdy jsme strávili čtením, opakováním říkámek ale taky zpíváním písniček třeba celé ráno a věřím, že hlavně díky našemu častému čtení jsou na tom mé děti s češtinou tak dobře. Knížek pro děti je v dnešní době v obchodech neuvěřitelně mnoho. Já osobně vždycky, když jsme v doma v České Třebové, utratím v tamním knihkupectví Paseka celé jmění. Moje heslo: „Na knížkách se nešetří!“

Další velice důležitou složkou bilingvní výchovy a vytvoření pozitivního vztahu s vašimi dětmi je naučit se jim naslouchat. Typická scéna v jisté čtvrti v Exeteru, města, poblíž kterého žijeme: maminka jde s malým dítětem po chodníku, u toho většinou kouří a má u ucha mobil, dítě ji tahá za rukáv a opakovaně a s postupně se zvyšující frevkvencí říká „mummy, mummy, mum, mum“. Maminka se nakonec otočí a řekne mu „shut up“ nebo „už toho nech, mám tě dost, kdo to má pořád poslouchat“. Hrůza a děs! Chceme-li, abychom z našich dětí vychovali slušné lidi, musíme se naučit jim naslouchat a komunikovat s nimi. A chceme-li z nich vychovat slušné bilingvní lidi, musíme se snažit o to víc. To jde ruku v ruce s tím, co už jsem zmiňovala v minulém odstavci o vytváření pozitiviního vztahu. Takže poslouchejte, co se vám děti snaží říct, ať už vám to připadá jakkoli banální. Protože když nebudete naslouchat jejich malinkým problémům teď, tak až budou větší, nejspíš za vámi nepřijdou s těmi velkými. A dáme-li to do souvislosti s bilingvní výchovou, tak když za vámi nepřijdou, najdou si nejspíš odpověď u svých anglických/německých nebo jakýchkoli jiných kamarádů a i jejich bilingvní rozvoj bude trpět.

Základy jsou položeny, ale to nejtěžší vás teprve čeká

První etapa bilingvní výchovy je podle mě nejdůležitějším krokem k úspěchu. Samozřejmě, že je možné z dětí vychovat bilingvní jedince, i pokud začnete později, ale budete k tomu muset podniknout relativně drastické kroky, jako například přestěhovat se do země menšinového jazyka. Můžu říct, že já jsem se svým dětem v předškolních letech víceméně obětovala a vyplatilo se to. Pokud se chystáte mít děti nebo už je máte a chcete je vychovávat bilingvně, určitě bych vám poradila začít hned, nic neodkládat. Už od narození na ně co nejvíc mluvte, poslouchejte, co vám říkají ony, diskutujte s nimi, komunikujte, odpovídejte, ptejte se, čtěte, čtěte, čtěte, ale hlavně, a na to jsem v celém článku zapomněla, užívejte si jeden druhého a hodně se spolu smějte! A jestli si myslíte, že ty první čtyři roky byly těžké, počkejte, až začnou chodit do školy a budou celý den obklopeny cizím-dominantním jazykem – to teprve budete muset začít opravdu pracovat na jejich češtině :-) Ale o tom zase příště…

Krátká příhoda na závěr : Návštěva babičky aneb maminka je jediná, která zná můj tajný jazyk

Krátká podivná příhoda, kterou si nedokážu vysvětlit: „Když bylo mému synovi dva a půl roku, narodila se nám dcera Šárka. Náš syn v té době ovládal češtinu i angličtinu na stejné úrovni (češtinu možná o malinko líp, protože jsme trávili většinu času spolu). Žádné jiné Čechy jsme v Anglii tehdy neznali, a tak jazyk slyšel jen ode mě, Krtečka, Boba a Bobka, Rákosníčka a podobně. Krátce po narození Šárky za námi přijela moje maminka. Bylo to ze začátku takové legrační, protože přestože jsme s Curtisem byli do té doby nejmíň pětkrát v Čechách, nedokázal pochopit, že babička taky mluví a rozumí česky. Babičku si samozřejmě pamatoval, ale kdykoli po ní něco chtěl, obrátil se na mě a česky mi řekl: „Mami, řekni babičce…..“. A já mu na to povídám, že babička přece umí česky, ať jí to řekne sám. Nejdřív jsem si myslela, že se snad stydí, ale ne, opravdu si myslel, že babička mu česky nerozumí. Trvalo mu dva dny, než se s ní rozpovídal.“ Dodnes nevím, jestli si myslel, že já jsem spolu s večerníčkovými postavami jediná, kdo s ním sdílí tajný jazyk, nebo co?

 

Jana Garnsworthy http://www.bilingvni-vychova.com/

 

Sdílejte
Předchozí článekKalli radí po šestnácté
Další článekKrásná práce, která mi dodává energii.
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

5 KOMENTÁŘE

  1. Kdyby tak člověk viděl do budoucnosti a mohl tak zaměřit i výuku jazyků. Třeba někdo bude žít v Řecku, tak je čeština zbytečná a naopak. Snažit se o všechno je vyčerpávající.

  2. [4] to je třeba náš případ a děti mluví plynule řecky i česky a celkem slušně i anglicky, jak to mají naposlouchané, tak ve škole jim to jde pak dobře.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno