Když se řekne Trizonia…

Rate this post

 Tak tam jste určitě ještě nebyli!!

Trizonia…Poprvé s myšlenkou jet na tento ostrov přišla má kamarádka. Když jsem slyšela jméno tohoto malého řeckého ostrova, znělo mi to bájně, třeba jako Atlantida. Hlavou se mi začaly honit myšlenky: jak asi vypadá ? jací tam žijí lidé ? jaká je tam příroda ? Zjistila jsem na internetu, že ostrov je necelé 2 km dlouhý a necelý 1 km široký. S kamarádkou jsme o tom pořád mluvily, a tak jsme se my 4 dobrodruzi (já a můj manžel a kamarádka s manželem) rozhodli, že na tento ostrov pojedeme na dovolenou.

Téměř rok jsme o tom mluvili, sehnali jsme si ubytování a v červnu jsme již měli letenky s odletem 2.9.2012. Letadlo letí do Patras, na letiště Araxos Airport, a odtamtud je to cca 70 km na Trizonii. První velký zážitek, který jsem si užívala, byl, že jsme po schůdkách vystoupili z letadla a šli přímo přes letištní plochu do příletové haly ! Letiště je maličké a tak asi nehrozí nebezpečí vyšší frekvence letadel. Nikdy nezapomenu na ten pocit svobody, nemuset jet tím mini autobusem a mačkat se s ostatními, ale prostě jít z letadla přes letiště rovnou do haly ! Bylo asi 8,15 místního času a slunce teprve začalo nenápadně naznačovat, že dnes bude pálit. Ze vzduchu bylo cítit něco zvláštního, svěžího, řeckého…  Na letiště pro nás přijel Kosta, majitel penzionu Drymna, kde jsme měli bydlet. Cestou jsme viděli spoustu polí se skleníky, prý to byly jahody. Jeli jsme přes nádherný most Rio – Antirio, což je most spojující poloostrov Peloponés a řeckou pevninu mezi městy Patras a Rio přes Korintský záliv. Most je úžasný !

A pak už hurá po řecké pevnině směrem do vesničky Glyfada, odkud jsme ji poprvé viděli… Ve vzdálenosti necelý kilometr před námi byla ta naše krásná, vysněná, záhadná Trizonia. Čekali jsme na lodní taxi, které nás mělo dovézt do cíle. Byli jsme jako u vytržení, bylo krásné počasí, i když dost foukalo, a kolem nás najednou byla úžasná exotická vůně, možná ji k nám vítr zavál z Trizonie. Připomínala mi cypřiš smíchaný s levandulí a vůní moře. Tato vůně nás pak provázela celých 14 dní. Jak ráda bych si tuto vůni zabalila do krabičky a odvezla s sebou domů ! Loď za chvíli připlula a my se plavili po moři směr Trizonia. Byla jsem neskutečně zvědavá, co uvidíme, a “náš” ostrov se začal blížit, po pravé straně jsme viděli kostelíček, malou pláž a přímo před sebou malý přístav, asi 4 taverny, malé “náměstíčko”. Jsme tu ! Nemohla jsem tomu věřit, vystupuju z lodi a stojím na Trizonii ! Naproti nám šly 2 velké krásné husy (nebo kachny ?), které si prostě chodili po ostrově, pořád spolu, nerozlučná dvojka. S úžasem jsme si prohlíželi ostrov a byli jsme nadšení. Vydali jsme se směrem k penzionu, z přístavu to bylo asi 5 minut cesty. Penzion byl nádherný a dokonale řešený: všichni měli své soukromí, nikdo si nekoukal z balkonu na balkon. S bušícím srdcem jsem otevřela dveře na balkon, a výhled byl dokonalý: malá něžná promenáda dole, přede mnou přístav s loděmi, v dálce výhled na Peloponés a když jsem se vyklonila z balkonu do leva, viděla jsem kousek řecké pevniny, a samozřejmě šumění moře bylo slyšet pořád. Chtěla bych si tento pohled zapamatovat do konce života, bylo to neuvěřitelně uklidňující !
No a pak jsme se již pustili do objevování ostrova. V příštích dnech jsme se vydali na “dlouhé” procházky po ostrově, procházeli jsme olivovníkovými háji, trhali jsme si fíky přímo ze stromu a pokaždé narazili na nějakou malou neznámou pláž, kde byla vždy křišťálově čistá voda. Pláže byly většinou oblázkové až kamenité, někde se třeba nedalo koupat, protože tam bylo dost mořských ježků nebo medůz (nežahavých), ale to nám vůbec nevadilo, měli jsme už vytipované své pláže, kam jsme chodili. Nejkrásnější z nich byla Red Beach, Červená pláž. Byla asi půl hodiny pěšky od místa, kde jsme bydleli. Byla poseta malými červenými kamínky, a byla prostě nádherná. Na začátku pláže stál veliký strom a pod ním položený kmen – lavička, takže kdo chtěl být ve stínu, měl i tuto možnost. Pár desítek metrů nad pláží byla vila, ve které bydlela naše psí kamarádka Maya (byli jsme poprvé na pláži a slyšeli štěkot. Přiběhl k nám krásný černý pejsek s obojkem, chvíli na nás štěkala, ale pak se nechala uplatit salámkem. Zjistili jsme, že se jmenuje Maya a několikrát nám na pláži dělala společnost). Jinak nikde nikdo, žádní lidé, prostě všude sami. Toulat se ostrovem, nasávat vůně, a když se nám zachtělo, zašli jsme na jídlo do některé z taveren v přístavu (byly tam asi 4 taverny, v září už opravdu moc turistů nebylo, ale přece jenom, nějací lidé tam samozřejmě byli, a proto jsme tomu říkali Václavák 🙂

V přístavu jsme dokonce zažili svatbu, bylo to poprvé, co jsem viděla řeckou svatbu. Mohlo tam být asi 200 lidí, a bylo to nádherné. Seděli jsme kousek od svatebčanů, ve vedlejší taverně. Na Trizonii je jen jeden obchod s potravinami, Mini Market, a je to opravdu mini, a tak jsme jezdili lodním taxi na pevninu (Glyfada-Hania) a tam jsme se procházeli po pobřeží, dali si pivo a gyros a šli nakoupit do super marketu (asi o metr větší než mini market, ale nám to vůbec nevadilo a vše jsme si užívali ). Na pevnině jsme také jednou zažili zemětřesení, tedy přesněji řečeno zem se pod námi “jen” zachvěla.  Denně jsme koukali na vysoké hory řecké pevniny, vždy když jsem se na ně zadívala, připadala jsem si tak strašně maličká, tak majestátně ty hory působily. Snažili jsme se zastavit čas a dá se říct, že se nám to v tu chvíli dařilo, prostě jsme si jen užívali krásy ostrova a nic nás nerušilo. Od místních jsme se dozvěděli, že na Trizonii je přes léto asi 200 lidí a na zimu tam zůstává jen asi 40 lidí, a také nám bylo řečeno, že jsme první Češi na Trizonii ! Prý tam byl nějaký Slovák, ale Češi ne. Na Trizonii také měl sídlo jachtařský klub Lizzies, pojmenovaný po jeho zakladatelce Liz, ale bohužel zemřela, a tak vilu koupili nějací Italové, jacht klub už ale neprovozují.
Poslední 2 dny dovolené pršelo a byly bouřky, ale zase, vůbec nám to nevadilo, když na pár hodin pršet přestalo, vyjeli jsme si na pevninu a pak večer posledním vodním taxi zpátky, blesky už křižovaly oblohu, to byl prostě neuvěřitelný pohled, vše bylo osvětlené jako ve dne, ale přitom bylo 10 hodin večer, a my jeli lodí po moři. Večer před odletem jsme ještě naposledy zašli na Choriatiki Salata a Feta furno a šli jsme se za vydatného deště rozloučit s mořem. Když jsme mu s kamarádkou říkaly, že se vrátíme, najednou divoce zašplouchalo…..(Právě čtu knihu od Richarda Pachmana Notre Dame a v té se píše, cituji: “Moře, voda, život ! Svět je velký, ale vlastně malý. Běž na břeh a dotkni se jediným prstem mořské hladiny. V tom okamžiku jsi ve spojení se všemi moři a oceány. Představ si, že to samé v té chvíli dělá tvůj bratr a vy se díky vodě můžete v jeden okamžik vzájemně dotknout. Není to krása ?” )

 

V neděli 16.9. jsme se vraceli do Prahy, a jak už to tak bývá, loučení bylo smutné, opět jsme si vytvořili nějaký citový vztah k místu, kde jsme byli a k lidem, které jsme poznali. Ale takový už život je a je to dobře, protože i když něco krásného končí, něco krásného nás v životě zase čeká…V mém srdci bude mít Trizonia pořád místo, protože to byl jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě.

Sandra

18 Comments

  1. Sabina

    Je zvláštní, že některá místa vás volají už zdálky a pak se ve vás zabydlí navždy. Sandro, to se tam asi budeš muset vrátit, ne? 🙂

  2. Sandra

    Sabino, souhlasím, ale čím to je, že nás ta místa volají, máš nějakou teorii ? :-)) snažím se na to léta marně přijít 🙂 ano, vím určitě, že se tam ještě vypravím, bylo to opravdu úžasné…

  3. ostrovanka

    skvele, vubec jsem o tomhle miste nemela tuseni.

  4. Gugu

    Muzu potvrdit, ze je to krasne misto, primo magicke…jezdim tam casto a casto tam vozim i svoje ceske navstevy..takze Vas Sandro musim sklamat, ale nebyli jste prvnimi Cechy na tomto ostrove…dokonce jsem tam byla se svymi Ceskymi kamarady ve stredu 18.9. :)) Takze jsme se jen o fous minuli :)…Jinak bych pridala, ze Trizonia jsou vlastne 3 ostrovy proto tri a zony..a ze jsou to jedine ostrovy v korintskem pruplavu…Bydlim v meste Nafpaktos a urcite se sem vratte, protoze tohle mestecko jste urcite zapomneli navstivit…zdravim Vas a preju brzsky navrat

  5. Sabina

    [2] No jasně , že mám. Prostě už jsme tam někdy pobývali :))) a líbilo se nám tam, ale už si to asi nepamatujeme :)))

  6. Kalliopi

    A cvrkali tam cvrčci? To se vybaví mně, když se řekne: “trizonia”…! 🙂

  7. Sabina

    proč zrovna cvrčci, Kalliopi ? :))))

  8. Sandra

    [5] Ano, ano, souhlasím Sabino 🙂

  9. Sandra

    [3] Ano, my předtím také ne, ale náhoda (náhoda ?) tomu chtěla a tak jsme se tam dostali. Pájo, moc ráda čtu Tvé knihy i blogy, byli jsme s přáteli několikrát i na Korfu (možná si pamatuješ Lucku Práškovou, pár let na Korfu žila, my tam pak přijeli za ní s její maminkou Janou na 3 týdenní dovču), Korfu je také úžasné a těch zážitků co jsme měli 🙂

  10. Sandra

    [4] Gugu, ale já vůbec nejsem zklamaná 🙂 asi jsme to špatně pochopili a Kosta myslel, že jsme jako první Češi na 14-ti denní dovolené v jeho penzionu :-)) Nafpaktosem jsme projížděli, při naší příští návštěvě určitě prozkoumáme blíž.

  11. gugu

    Ja to samozrejme s tim zklamanim nemyslela vazne…:)) A taky jsem to tak pochopila s tim, ze to rikal ten majitel, ze u nich nikdo z Cech jeste nebydlel…Je pravda,ze se na tuhle stranu Recka na dovolene moc nejezdi..takze je pro mne velkym prekvapenim,ze ctu takovyto clanek.. mam z toho velkou radost

  12. Karel Strobl

    Prima, moc hezké. Už jsme s Evou sjezdili v Řecku kde co, ale tady to neznám. Dobře, příště to bude o cestě na Drakolimni..

  13. Kalliopi

    [7] Trizoni je řecky cvrček. To je to, co cvrká v noci. A tzitziki (nebo tzitzikas) je cikáda, ta cvrká ve dne a vypadá jako velká moucha. A čím větší je vedro, tím víc cvrkají… 🙂

  14. Mato

    Ahojte ja sa volám MARTIN,som ten Slovák Z ostrova Trizonia.Žil som tam cca 5 rokov,a môžem povedať je to sen a sloboda v jednom.

  15. ostrovanka

    to je dokonale, mato!!! nechces nam o tom miste napsat neco vic?

  16. mato

    [16] Ahojte môžem vám povedať že ostrov trizonia mi dal všetko, hlavne slobodu.Začnem tým že mi veľmi pomohol v tom čase starosta Costa ktorý bol super chlap, jednoducho ako môj druhý otec.Bohužiaľ umrel asi tak pred pol rokom. Má troch super synov Jorgo, christos a Alebo.Bola to moja druhá rodina,a ostane navždy.V rýchlosti poznal som osobne aj pani Lizzies.Pracoval som ej u nej.Pamätám si raz keď povedala že je veľmi chorá. Dva mesiace nato zomrela v klube. Poďme na veselsiu tému. Na ostrove som žil asi tak tri roky. Predtým na Argose- pelopones dva roky.Všetky práce som tam robil. Naučili ma loviť aj chobotnice, proste krása.Na záver som veľmi rád že som sa mohol podeliť o svoje zážitky. Určite plánujem cestu tam kde to tak veľmi milujem…

  17. Sandra

    Ahojky, tak teď jsem si náhodou přečetla komentáře od Martina, a musím říct, svět je opravdu malý 🙂 Martine, je moc zajímavé, co jsi napsal, ráda bych si přečetla ještě něco víc. Kde jsi tam bydlel? A to jsi tam opravdu bydlel celé tři roky? Jak ses tam živil? Proč jsi odešel? Snad to nejsou příliš soukromé otázky, a kdyby ano, omlouvám se 🙂 Přeji vše dobré, Sandra

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *