V Řecku je legrace, když se sejde dobrá parta

Jak po  příjezdu, ještě vystresovaní z práce a povinností reagují a po dvou dnech i po dvou hodinách.Jak je vidět jejich spokojenost. Po týdnu jsou to jiní lidé. Sluníčko, klid a zeleň okolo prospívá nejen jejich unaveným mozkovnám, tělu, ale i duším. Asi to nevnímají, ale já i Eva velmi intenzivně. Po příjezdu už jsme nesčetně krát slyšeli : „Vede odsud i jiná cesta? Protože zpátky už nejedu“ říkali dvě české „vyklepané“ turistky vezoucí každá rodinu v autě, včetně opojeného manžela a dětí. Další, který přijel vyklepaný novým vozem značky Jaguar-první slova : „Doufám, tu máte i pračku“. Další z Ostravy : „Dáte mi panáka, nebo radši dva?!“ Jiná : „ Potřebuju ihned žehličku a prkno, hned teď!“ Další: „ Doufám, že bazény máte vyhřívané!“ / podotýkám, že ve stínu je a bylo 39st. C / Poslední: „ Myčka nevím co je, ale máte tu kastroly?!“ No a pak vjedou do areálu, vstoupí do vily, porozhlédnou se po ní, ubytují se, přijdou na uvítací přípitek do baru nad mořským útesem. Z vil je krásný pohled na moře i osamocený, neobydlený ostrov. Na bazén. A z bazénu přes jeho hranu ještě lepší výhled. Ale z baru, který je těsně u moře 11 metrů nad útesem, dojde dech. Stejně jako mě když se vracím z Čech sem, do mého druhého domova, pokaždé… Za dva dny jsou to jiní lidé. Brzy zjistí, že to co očekávali-tedy něco negativního na co jsou zvyklí, předpokládají, je očekávatelné – se nekoná. Nebesky krásně, pohoda a totální relax. Ano, v Řecku občas nefunguje net, na zdejším ostrově je to i se signálem telefonu zajímavé, ale toť vše. Ráno a večer vše funguje. A navíc, většina sezdá, že je to tak lepší. Po týdnu chodí do zdejšího privátního baru úplně jiní lidé. Usměvaví, vyslunění, nabití, odpočatí. A myslím a doufám i spokojení. Zaměstnanci i podnikatelé. A někteří se mnou mohou absolvovat výstup v ranních hodinách na nejvyšší horu Agios Ilias, po kterém následuje návštěva taverny v nejvýše položené vsi. Kde kozí sýr je nezapomenutelná mňamka. A domácí růžové víno delikatesní. Pominu-li výhled kolem dokola ostrova při svítání či západu, proplétání mezi stády ovcí a koz a středně těžký trek. Ostatně pravděpodobně potkáme i dědu Iliase, který chová na vrcholku hory kozy a 2x týdně je chodí zaopatřit. Je mu jen 83 let. Nikdy nebyl u doktora a opírá se o tenkou hůlku s krásným, točeným madlem z kozí rohoviny. Já mu smím i tykat.

Má rád Čechy, domácí víno a nenávidí Němce. Pamatuje hodně a rozhovor s ním je vždy nevšední zážitek. Krásný, šedivý, typicky vesnický řecký stařík s krásně zakroucenými šedivými vousy. Jmenuje se Ilias. Ilio je řecky slunce. Takže jak si-Sluníčkový. Každý kdo s ním promluví a pozná ho, ví, že to tak je. Svému jménu dělá čest. Je to fajn chlap i když trochu v letech.

Ale tady se chlapi dožívají i sta let, takže mu vždycky, když se potkáme-jednou za měsíc-říkám ahoj kluku… a on mě : „ Ahoj mladej camfoure“, i když mám 2 metry a padesátka se neúprosně blíží..

Každému přeji dojít k tomu, že být šťastný není o tom hromadit majetek, ale žít z mála a poznávat lidi jako je Ilias.