Má cesta na sever 2/2

6
81
Má cesta na sever 2/2
Ohodnoť tento článek

pokračování povídky od Moniky z Kréty 

 Cesta mne dovedla ke Spili, vesničce uprostřed hor a kolem to vypadá na hustou mlhu. Není to mlha, jen opar z horka, což zase napovídá, že nás dnes čeká vedro jak na rovníku. Díky klimatizaci je mi dobře a moc si nepřipouštím, co se děje vně okna, ale zkušenost mi říká, že horko bude asi skutečné a opravdové, jako má spodnička nalepená na mých nohách.

Spili je kouzelné místo, kde se můžete na chvíli zastavit při svých cestách křížem krážem za poznáváním Kréty a přestože o ní píší v různých průvodcích, což často vypovídá pouze o velké fantazii pisatele nikoli zajímavosti samotného místa, tak zde vám ta hodina, kterou zde strávíte, jistě zůstane v paměti jako příjemné pohlazení v horkém letním dni. Na první pohled malá vesnička, jakoby chráněná vysokou horou v její těsné blízkosti, ale lidé zde bydlící se o ní starají s láskou a citem a také  s jistou dávkou hrdosti, že to, co tu mají, hned tak jinde neuvidíte. Co to tedy je? Kdesi vysoko v horách pramení řeka, a její nikdy nekončící pramen pomalu stéká do údolí, kde lidé vytvořili žlaby a malé vodopády původně pro napájení zvěře a zásobování místních obyvatel vodou, ale dnes samozřejmě i pro lačné oko žíznivého turisty na cestě suchou a horkou Krétou. Není to nic vzácného, tedy pro nás středoevropany často sužované dešti a záplavami, ale zde kombinace vody, stínu stromů a šikovně řešenými kavárnami kolem tvoří malý zázrak, který se rovná ráji na zemi doplněnému ochutnávkou jogurtu s oříšky a medem a vaše unavené ratolesti se mohou radostně cachtat v ledové vodě. Nikomu to nevadí. Nikdo se nad tím nepozastaví. Dokonce najdete u žlabů železné sběračky na nabírání vody. Děti se tu skutečně vyřádí, zchladí a zmáčí a vše je dovoleno. Vím o čem mluvím. Sama se zde zastavuji vždy, když s rodinou projíždím a naposled tu mé neposedné děti nešikovně převrhly stůl plný zmrzlinových pohárů, jogurtů, limonád a mého frappe… majitel ani nemrkl a s úsměvem vše zametl. Díky. Příště se tu opět zastavíme.

Mají tu i novou dlažbu, dvoubarevnou, ale nenechte se mýlit. Byla jsem zde, když to tu pokládali. Vůbec to nejsou dlaždice, což vás může při běžném pohledu napadnout. Je to asfalt, na který ještě za tepla položili speciální železné sítě a zatlačili, následně vozovku obarvili a výsledek je vskutku zajímavý. Až tu zase příště pojedete, všimněte si toho.

A ještě jedna věc. Mají tu obchod se zeleninou a ovocem a v něm výborné melouny. Miluji melouny a jím je celé léto. Není to tu takový nedostupný sortiment, jak jsem byla ve svém dětství v Čechách zvyklá – „dej si jeden stroužek, broučku, ne víc, ať nám zbude i na zítra… a pecky plivej na zahradu“. Tady jich máme mnoho, dokonce velký přebytek. Pamatuji jeden horký letní večer, kdy jsem se znavená vracela z práce a na naší posekané zahradě bylo ledabyle rozházeno něco přes 20 melounů. Přeskákala jsem je. Manžel seděl na verandě ve společnosti ledového frappe a zahalen do cigaretového kouře konstatoval, že kolem projel Manolis nebo Kostas a odsypal nám pár melounů k ochutnání. No, termín odsypat melouny se mi dost líbil. Do té doby jsem znala jen – odsypat cukr, sůl či hrách – ale melouny? Dovedete si toho Kostase představit?

Ovšem melouny ve Spili jsou ty nejlahodnější a ty nejchřupavější, co jsem kdy jedla, jestli mi rozumíte. Tak si určitě jeden naložte. Chce to silné ruce a nejlépe velkou prázdnou ledničku. Nebo pozvěte sousedy a snězte ho na posezení. S kouskem sýra a ampulkou rakie je to úžasná lahůdka.. ale to už je zase úplně jiné vyprávění.

 

Vesnička Mixorouma. Po Spili vás čeká pár zatáček doleva a doprava a přes kopeček vjedete do další ještě menší vsi. Ani nestačíte přeřadit ze čtyřky na trojku a už ji máte za sebou. Můj syn se pokaždé, když tudy projíždíme, zeptá, zda jméno Mixorouma má něco společného s nudlemi..? Ono totiž řecké mixa, mixes se rovná v českým nudlím, tedy ne těm vařeným, jak jistě chápete. Mého dospívajícího syna to vždy zabaví na dalších několik kilometrů a zkoumá důvod tohoto označení pro místo, kterým právě projíždíme. Kdybych mu tisíckrát řekla, že to má naprosto jiný původ a že s nudlemi to vůbec nesouvisí, stejně si mele svou. Příště uslyším zase známé „hele, mamííí, to slovo Mixorouma…“

Pro mne tato ves s jednou hlavní silnicí znamená něco úplně jiného. Začalo to před mnoha lety, když jsem jezdívala ráno trasu jih – sever, tedy domov – hotely a cestou míjela auta, motorky a busy a jednou jsem si všimla cyklisty, který sjížděl ze serpentin od Rethymna. Měl obyčejné kolo, na sobě reflexní vestičku a na hlavě aerodynamickou helmu. Sluneční brýle mu stínily oči a tvář zdobil krétský knír. V mžiku, kdy jsme se míjeli, jsem letmo zahlédla jeho hubenou tvář a věk odhadla tak na 50 let. Odkud asi jel? A kam? Vracel se z práce? To vše mne napadlo, když už byl v mém zpětném zrcátku a mizel kdesi ve spletitých uličkách vesničky Mixorouma. Tehdy to byl jen někdo neznámý, celkem nevýznamný muž na kole, který mi zkřížil cestu při mé jízdě autem. Jenže.. za pár dní, to jsem už téměř zapomněla, jsem ho potkala znova. A po několika dnech zase. Vždy mezi devátou a devět čtyřicet pět. V úseku mezi benzínovou pumpou u odbočky na Rodákino a tímto místem. Nikde jinde. Ani v jiný čas.

Dnes je tomu již nejméně šest let, co ho potkávám. Řídím, přemýšlím o práci a najednou – je tu. Jede svou obvyklou trasu, ve svém obvyklém čase a mne napadne, ví vůbec o mně? Jak by mohl? Někdy mám nutkavou chuť přibrzdit a oslovit ho. Zeptat se ho na jméno a odkud jede a říci mu, že ho potkávám již mnoho let a že se stal takovým mým talismanem, maskotem, kterého když potkám, věřím, že budu mít báječný den.

 

Jsem tak v půlce cesty a přede mnou jsou už jen hory. Serpentiny jakoby vytesané vysoko do skal se klikatí, tu zmizí v zatáčce, aby se zase silnice objevila o kus dál. Míjím benzínovou pumpu, kavárnu s větrným mlýnem a odbočku vlevo na Koxare. Pokud odbočíte, po chvíli se před vámi nečekaně objeví úzká průrva a vjedete do tajemně krásné soutěsky, jedné z mála, která se dá projet autem. Stěny hor se jakoby zimou tisknou k sobě, na některých místech tvoří nad silnicí převis a při pohledu vlevo zíráte do propasti, která se tváří všelijak jen ne přívětivě. Z odpočívadla můžete opatrně sejít až na samé dno, kde pramení řeka Preveli a pokud máte kuráž, boty a chodíte stejně dobře po čtyřech jako po dvou, možná se vám podaří projít jejím korytem až k samému ústí, kde se vlévá už jako řeka do moře. Nikdy jsem to nešla. Vždy jsem si kousek popojela a potom u starého kamenného mostu na chvíli smočila nohy do ledové, ale průzračné vody, kde pokud máte štěstí zjistíte, že vám společnost dělají malé říční želvy, které teplotu vody vůbec neřeší.

 

Tak po dvou kilometrech vyjedete ze soutěsky ven a pak se můžete dát směrem na západ do místa jménem Plakias. Projíždíte úrodnou krajinou a uprostřed olivových hájů vás náhle přivítá překrásný, středně veliký záliv, mnoho malých i větších hotelů, pensionů, apartmánů, vonící pekárna, řada taveren, kterými plynule procházíte a samozřejmě malý rybářský přístav. To je Plakias. Pláž je částečně krytá stromy a někde uprostřed přetnutá mělkým potokem, jež ústí do průzračného moře. Zde je také nejlepší vstup do vody. Vše je až kýčovitě dokonalé, že vyhlížíte výběrčího vstupenek za vstup do ráje. Moře je čisté a průhledné až na dno. Plavete kus od břehu, pak se otočíte a hory se zdají tak blízko, až máte neodbytný pocit, že si co chvíli zchladí své ztuhlé paty ve slané vodě vedle vás.

Tento ráj na zemi zmizí jako lusknutím prstů ve stejném okamžiku, kdy se nad krajinou zvedne vítr. To, čemu se jinde říká příjemný vánek či letní větřík se zde hrozivě nazývá uragán, který s ohromnou silou proletí soutěskou z hor a nemajíc se kde zastavit, sklouzne nížinou a útokem vezme tu ubohou vesničku na pobřeží. Pokud jste někdy na Krétě zažili nepříjemně silný vítr, který vám bral ručník z písku, když nebyl zatížený čtyřmi balvany velikosti hrnce, tak vězte, že zde vám neuletí osuška z lehátka nýbrž osuška s lehátkem a pokud máte subtilní partnerku, tak i ta. V takovýto den budete litovat, že jste kdy našli odbočku na vesnici Koxare a že jste raději nezůstali na hlavní cestě a budete nenávidět vše, co kolem sebe uvidíte, až se písek usadí. Vítr tu hučí a fičí, víří prach a převrací vše, co se mu postaví do cesty a je menší než auto. To je pravdivá realita tohoto místa. I přes tento handicap sem lidé rádi jezdí, v hojném počtu i turisté z Čech.

Vybrat si Plakias jako cíl své dovolené a přitom chtít ji trávit aktivně a cestovat po památkách je trochu nešikovné, jelikož cesta k nejbližšímu archeologickému místu zabere minimálně hodinu či dvě, ale i více (palác Malia např.), ale chcete-li být jen ve vodě, u vody či na výletní loďce obrážet okolní pláže, jste na správném místě.

Ostatně jako u většiny našich rozhodnutí, míra spokojenosti je přímo úměrná správné volbě.

 

Dnes ovšem nejedu sem. Nenavštívím turisty oblíbený hotel Alianthos Garden ani rodinné apartmány Lofos. O tom až jindy. Dnes jedu na sever. Ráno za zády nechávám pobřeží Libyjského moře a o hodinu později mě již svou nekonečnou krásou vítá Krétské moře, jež oblévá severní pobřeží ostrova. Sjíždím pomalu k městu s pevností. Rethymno. Starobylé s benátskou historií, moderní zástavbou a zábavou pro každého. Tady začíná můj pracovní den. Mám za sebou 80 kilometrů, několik telefonátů během jízdy a věřím, že vše půjde podle programu. Čeká mě sedm koktejlů, 130 nových klientů a dalších 100 kilometrů než dorazím zpět domů. Je skoro deset a ručička teploměru ukazuje 35 stupňů. Jen na malý okamžik se zamyslím. Nezapomněla jsem na něco? Kolik koktejlů udělám, než si dám kafe – čtyři, pět? A bude dnes úspěšný den? A pak zatočím vlevo, vjedu na hotelové parkoviště, letmý pohled do zrcátka a jdu na to.

 Začíná další den a čas mě tlačí. Přijít pozdě je špatný začátek. Rukou si přejedu vlasy a přes skleněný vstup do recepce vidím klienty, kteří na mne již čekají. Nedočkaví, zvědaví či spěchající na pláž. Rodiny s dětmi, zvídaví důchodci, podnikatelé, jimž nepřestává drnčet mobilní telefon, zamilované páry, hrstka cestovatelů s poznámkovými bloky a podivíni v sandálech a ponožkách.

Přes otevřené okno hotelu slyším tlumený hlas: „Hele.. už je tady!“

Teploměr se nebezpečně blíží ke čtyřicítce a v přilepené uniformě se cítím jako potápěč.  Je stejně těsná. A stejně mokrá. Odfouknu si vlasy z čela a usměji se.

Máme den informačních schůzek…

 

Monika, Kréta

Sdílejte
Předchozí článekPozvánka na konstelační večer 27.6.
Další článekJak se staví český sen v Řecku
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

6 KOMENTÁŘE

  1. jo, jo. Tak to je. Nestačí mít jen oči otevřené, ale vnímat zdejší kraj, mrav a lidi i srdcem..potěší to nejen vás, ale i ostatní..

  2. Děkuji za krásný článek. Na Krétě jsem byla v roce 2005 na dovolené, právě v městečku Plakias. Nádherné místo. Jinak trávím každoročně dovolenou v severním Řecku – Vrasna – Strymonský záliv. Kréťané byli tenkrát zvědaví, kde se mi líbí více. Co jsem mohla odpovědět? Krásně je v Řecku všude. Protože jsem zde našla spoustu dobrých přátel, ke kterým se ráda vracím.
    Lenka z Ústí nad Labem

  3. Vypadá to, že jsi dorazila do cíle Moniko! Nepojedeš zase někam na východ nebo na západ? Hezky se to čte… 🙂

  4. Právě včera jsem si prohlížela fantastickou fotogalerii z Kréty ( http://www.recko.name) od uživatele “babka”, která mě doslova naplnila steskem. No a teď tohle…
    Četlo se to samo, představy těch kouzelně popisovaných míst se míhaly před očima, některá jsem zažila, některá ne. Ale popisovanou, doslova písečnou bouři, tu jsem zažila, prchali jsme, bičováni větrem a pískem, hledajíc nějaký úkryt aspoň pro děti. S kočárem si to pohrávalo jak s nafukovacím míčem, byl to trochu horror…
    Máš ten krásný ostrov pěkně pod kůží, je to poznat z každého slova a tvůj styl je velice čtivý, bylo to velice příjemné. Díky a pokračuj, prosím:-)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno