Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Má cesta na sever

Rate this post

 Letní povídka od Moniky , 1.část/2

Je čtvrtek ráno, osm hodin. Nevím, jak je venku, ale u nás doma jsem naměřila 28 stupňů.

Ještě připravím snídani, nakrmím všechna zvířátka… – tedy své dvě děti, naše nalezená koťata Nodise a Lucku, co se mi neustále pletou pod nohama a to především, když jsem na podpatku, fenku Rózu, která již dávno ztratila svou subtilnost a svou nadváhu se marně snaží skrýt pod dlouhými chlupy a fešáka kocoura Mike řečeného Kuliočka, jež nám byl darován a jako mnohá jiná mláďata byl vychován a odkojen naší psí dámou a jistě mu bylo vštěpováno, že je pes a snad proto téměř nikdy nemňouká, jelikož mu asi připadá divné, že mámin štěkot se tak málo podobá tomu jeho zvuku… – a vyrazím.

Dnes je den uvítacích schůzek.

 

V devět hodin již stoupám vysoko do hor, serpentinou ostře se zařezávající do skal a teploměr nezadržitelně šplhá k 32 stupňům. Pak že teplo nebude… V duchu uvažuji o tom, že už je asi opravdu čas srolovat zimní peřiny a možná i dát vyčistit koberec a pokud to takhle půjde dál – lehnout si na dlaždičky. Dřív jsem to považovala za trochu přitažené na vlasy – v horku se chladit ležíce na dlaždičkách – ale jednou mě na to přivedli sami klienti, když mi svěřili, že žádná klimatizace, žádné sprchování během noci, ale paní průvodkyně, lehneme si na zem a je to. Hned se zchladíme a je to i zdravé… spát na rovném. Jen kdo nás pak zvedne, to už je horší. A tak to teď předávám dál. Když si lidé stěžují na vedro, horko a komáry kolem, tak jim sáhodlouze nevysvětluji, že v této destinaci bývají vysoké teploty častým jevem, ani to, že pokud by tu byla zima, jak v Norsku, asi by se sem stěží jezdili koupat, ale prostě jim řeknu o dlaždičkách. Je to jednoduché, každý to pochopí. Lidé mají vůbec rádi jednoduchá řešení. A jednoduché věty.

 

To mi připomíná mého kolegu z jedné konkurenční cestovní kanceláře, se kterým si při odbavení na letišti navzájem vyprávíme nejlepší historky týdne.

Jednou mi popisoval pána, který neustále vstupoval do jeho výkladu na koktejlu různými chytrými dotazy a připomínkami, jež měl připravené ve svém malém sešitě a právě ve chvíli, kdy se kolega dostával do finále a probíral téma veledůležité – výlety, vyslovil triumfálně svou nejluxusnější otázku:

 „.. sem viděl na silnici ležet hada, černýho… asi takhle velkýho… co to mohlo být?“ Kolega byť vyčerpán, se ovládl, usmál a vyrovnaným hlasem odvětil cosi odpovídající situaci, ale jak se mi později svěřil, byla to dřina, jelikož hlavou mu bzučela odpověď: „to byla asi hadice!!“

Ano, kolikrát to chce hodně sebeovládání a taktiky, ale zase, kde jinde se tak pobavíte a ještě k tomu za peníze, že?

 

Je krásně, říkám si a projíždím nádhernou téměř pustou krajinou, sem tam vesnička, stádečka ovcí nebo nějaký ten náklaďák nebezpečně se naklánějící ze srázu. Úžasné. Mohla bych jezdit hodiny a dny, poslouchat hudbu a pozorovat okolí. Jen kdyby se mi ta ruka na dveřích auta tak nebezpečně nepřipalovala…

Zapínám klimatizaci. Letos trochu dřív než obvykle, ale co z toho. Já ten benzín neplatím. Naštěstí. Právě to totiž vypadá – v kombinaci serpentiny, plný plyn a klimatizace – že nádrž má někde díru a benzín vytéká kamsi na asfalt za mnou, jak rychle se ručička posunuje směrem doleva.Dnešní předpověď je 41 stupňů. Uvidíme. Každopádně už teď, když se vykloním z okna, tak se mi začínají lepit řasy. A co teprve stehna…

Ono se vůbec kolikrát dějí pod tou naší zateplenou uniformou věci. Navenek vypadáme profesionálně, čistě a upraveně… ale to jen pokud stojíme právě pod klimatizací a vlasy nám čechrá vítr, což je asi tak častý jev, jako zvýšení platu. Oblečení typu – bílá nevyžehlitelná košile, těsná sukně s podšívkou, vesta s nezbytnou podšívkou, šáteček, nejoblíbenější variantou je kolem zpoceného krku a vrchol všeho tmavomodré sako s podšívkou. Účelem a cílem těchto uniforem je, abychom všichni vypadali stejně, stevardkami počínaje, prodejci a delegáty konče. To je jistě věc chvályhodná a prokazuje dobrou znalost psychologie zákazníka, ale lepší je volit zimní oblečení do Finska a odlehčenou variantu do přímořských oblastí.Jsem si jistá, že i letuška proklíná návrháře, který materiál a styl oblečení vymýšlel – bez debat na nějaké rakouské sjezdovce – pokaždé, když se shýbá v úzké uličce pro občerstvení pasažérům a na zádech se jí roluje košile a límečky se jí ohýbají směrem dovnitř či ven, vždy však každý na jinou stranu. Jak se mi uniforma líbila v počátcích mé kariéry a jak jsem jí s láskou nosila pokaždé, když se povětřím strhla bouře, tak ji nyní z čistého srdce nenávidím. Po deváté hodině ráno se začínám potit a pak se už jen ve stále častějších intervalech osvěžuji deodoranty a navštěvuji toalety v každém hotelu, kterým procházím a neustále se chladím a myji a chladím a myji… Výsledek mého marného snažení je ovšem poznat, pokud stojíte po větru ve vzdálenosti menší  jednoho metru a po druhé hodině odpolední mi nechtějte potřást rukou, jelikož bychom se také nemuseli odlepit. Že přeháním? Ani zdaleka.. (S naprostou pravidelností se lepím k mapám, bločkům a jiným pracovním pomůckám stejnou silou jako moucha k mucholapce.)

Ach, dostat se mi tak do rukou člověk, který tuto kreaci vytvořil, nechala bych ho v ní na prudkém jižním slunci v pravé poledne vyprávět lidem o krásách Kréty a nejlépe hned infokoktejlů sedm či devět, jak obvykle děláme my. Mimochodem jedna má kolegyně dostala takovou vyrážku pod tou vrcholně nepraktickou uniformou, že několik týdnů trávila střídavými návštěvami místních lékařů a usilovným drbáním, což mělo za výsledek další a další mastičky na její zpocené tělo. No, ono s těmi alergiemi je to všelijak a my ženy na to trpíme, já jen vím, že tak jako po jaře přichází léto, tak jistojistě začátkem června mi má kolegyně s povzdechem řekne, že jí tam už zase tak děsně svědí, že s ní všichni čerti šijí a já vím, o čem mluví, jelikož jsem na tom podobně a snad nemusím vysvětlovat, že nemluvíme o svědění pod košilí, ale mnohem mnohem níže. Pánové odpustí…

 

Vzpomeňte si na má slova, až zase někdy uvidíte delegáta/tku elegantně se pohybující na tom ostrém poledním slunci  a zkuste si představit, co se asi pod tou slušivou uniformou či v těch těsných botkách děje a hned budete shovívavější a ve svých otázkách tolerantnější, a možná se smíříte i s tím, že čarovná pláž s růžovým pískem, o které vám vyprávěl známý, že nejlepší taverna kdesi v horách, jež navštívil kolega z práce a ten zaručeně nejkvalitnější olivový olej, co má sousedka ve spíži jsou mnohem více věcí pohledu a pocitu a nebudete nutit chudáka zpoceného delegáta, aby vám „alespoň tuhle informaci zjistil, když už ksakru  není schopen ničeho více..“

Pokračování příští týden…….

Monika, Kréta

5 Comments

  • ostrovanka
    Posted 17.6.2012 at 18:05

    :))) tak ted uz je ta uniforma nastesti o mnoho lepsi. a satecek uz taky neni. nejhorsi varianta byla cca pred 13 lety-takove ty modre stluste silonove saty az po zem a k nim ten silonovy satek. to byl narez…

    Odpovědět
  • Monísek
    Posted 17.6.2012 at 22:50

    Ahoj, zřejmě máš na mysli ty tmavě modré propínací šaty, lemované bílou, ve kterých jsme všechny vypadaly jako pokojské a mě kolikrát klienti pokárali za špatně uklizený pokoj? Tak k nim mám také jednu nádhernou příhodu a to když mé kolegyni z tohoto propoceného nalepeného skafandru ulétl knoflík, jak si na infokoktejlu sedala a dopadl pánovi, sedícímu v první řadě, na klín… ale o tom až jindy. Prima léto!

    Odpovědět
  • Jana
    Posted 18.6.2012 at 8:29

    Já nezpomenu na naši skvělou výbavu do Egypta, kde ženská část týmu vyfasovala překrásné zelenomodré sukně, jejichž délka opravdu neodpovídala zemi, ve které jsme se nacházely. Náš sexy tým byl egyptskými kolegy vždy netrpělive očekáván a sukně nám zajistila výraznou popularitu. Další výhodou tohoto skvělého modního kousku bylo to, že byla opravdu velmi úzká, takže pokud jsme se rozhodly nastoupit do autobusu, museli jsme držet stehna hodně blízko u sebe a velký krok směrem do autobusu musel být zvládnut jen pohybem lýtka 😀 Nekvalitní šev nám u tohoto nepřirozeného kroku garantoval to, že se jednoho dne asi dočkáme holého zadku ( což se například mně přihodilo asi 2x). Skvělý modní kousek mně ale také nabídla řecká uniforma, kde jsem dostala rádoby slušivou sportovní uniformu. Košile byla celkem v pořádku- bílomodrá kostička, šortky v tmavě modré barvě. Sed u šortek byl ušitý “proklatě vysoko”, takže při rychlejším pohybu mohl být každý krok bolestivý 😀 😀 Pokud by nám k tomu CK dodala kšandy, mohly jsme mít plnohodnotný slušivý bavorský kroj ! 😀

    Odpovědět
  • Sláďa
    Posted 20.6.2012 at 22:45

    Nádhera!!!! Po přečtení tohoto příspěvku se mi vybavily naprosto živé scénky z kanceláře nejmenované CK….. pár příspěvků si dovoluji napsat – ” hele, holky, taky jste takhle zpocený jao já???? já mám mokrý i spoďáry…. vidím, jak se válíme smíchy po našich pracovních stolech plných seznamů zítřejšího příletu a několika overbooku!!! Bože, jak mi to chybí!!!!! Cítím, jak mi tečou čůrky potu po všech částech mého těla, ale pozor!!!!!!!!!!!!! Delegátka vypadá elegantně, brutálně teplá sukně, bílá (většinou odporně zmačkaná košile, šáteček – největší okrasa uniformy, vestička a hlavně černé, uzavřené lodičky , neboť to požaduje “dress code”… FUUJ, nohy upocené, kdo v tom nebyl celý den, nepochopí, jaké oběti musí delegát dělat…… Ale, bylo nám fajn, i když jsme propotily uniformu zhruba 5x za den

    Odpovědět
  • Veru
    Posted 25.6.2012 at 0:15

    Moc pekne napsane. Uz se tesim na další. Ty uniformy vam vubec nezavidim, ale ta prace musi byt urcite zajimava

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5