Co dělat, když se potřebuji rozpůlit.
Dnes je mi pětapadesát a můj syn žije v Čechách. Já zůstala v Řecku. Můj nejbližší tam a já tady, historie se opakuje. Když mi bylo pětadvacet, přišla jsem zamilovaná do Řecka. Začátky byly růžové, doby poté těžké a vzdálenost mezi mými rodiči a sourozenci velká. Přátele jsem ztrácela postupně, jakoby plíživě. Nejdříve jsme si s kamarády v Čechách psali dopisy, tenkrát skype neexistoval. Dopisy ustaly a sounáležitost mezi námi se vytratila. Ta vzdálenost se zdála nepřekonatelná. Kamarády nějak přežijete, ale co s rodinou? Nejdříve onemocněl taťka a já neměla peníze na to, abych jela domů. Na krku male dítě v Řecku a táta v nemocnici v Čechách. Nestihla jsem ho jen o měsíc. Našetřila jsem si peníze na cestu, ale bylo už pozdě. Nerozloučili jsme se.
Tenkrát manžel pracoval v jednom baru, podporoval mámu a sourozence a ze všeho jsme museli vyžít. Jojo, holka, takhle sis vybrala, tak se starej. Jenže co dělat, když se chcete rozpůlit? To přece nejde, být tam i tady, postarat se o všechny. A co já? Kde jsem já? Jak se mám postarat o nemocné rodiče a zároveň o malé dítě? Věnovat se rodině. Kdo mi řekne, co je správně a co už není? Těch otázek bylo plno. Srdce mě bolelo pokaždé, když jsme ukončily se sestrou telefonní hovor. Setkání jednou za rok byly tak intenzivní, pokoušela jsem se neztratit ani chvilku z návštěvy, která se konala buď v Řecku nebo v Čechách. Jednou my a podruhé oni. A čas plynul.
No a teď? Syn se oženil do Prahy a já už se nemám kam vrátit. Rodiče už nežijí a já mám v Řecku o dost staršího manžela, který bude potřebovat zanedlouho mojí pomoc. Kdybych měla někomu poradit, teď, po těch letech, tak stejně nevím.
Co bych tenkrát udělala jinak? Asi nic. Holt to tak asi mělo být.
Anna
Do komentářů pod článkem můžete psát vaše zkušenosti s odloučením. Máte někdo nějaké doporučení, jak to zvládnout? Podělte se, třeba to někomu pomůže.
smutny, ale krasny clanek…
smutne :(, ja jsem si vzala “chudeho” recka s bohatym srdcem a jsme spolu 23let, ale rodice a rodina z Cech mi vzdy chybi, muj manzel byl vzdy na me strane podporoval me
Něco podobného ted s přítelem řešíme taky nejsme v ted v Řecku ale naopak školu síně oba neznáme svedsko pro oba je to těžké ale jsme na to dva a podporujeme se
Mně se sice nikdy nestýskalo, ale loni mi onemocněla a zemřela sestra, která byla v Praze. Já jsem mezitím byla na Korfu a nemohla jsem jí, ani mým rodičům a jejím dětem, být nablízku v těch nejhorších chvílích. Tejdy jsem si uvědomila, že je to hrozně těžké. Jenže co dělat? Na Korfu mám rodinu, kterou miluji a nechci ani nemůžu opustit, a své blízké zase v Praze. Ale nejenom tam. Taky v Německu a v Anglii a ve Švýcarsku a všude možně, takže vlastně jsem zjistila, že člověk se nemůže rozkrájet a musí se s tím smířit. A snažit se, aby si užil každičký den. A s rodinou a přáteli zůstat alespoň v internetovém spojení. Jak úžasné oproti dobám před 15 a více lety!!!!
Jo presne tak to mam taky. Co ted? Jsem v Recku, ale v Cesku mam celou rodinu. Tady mam pritele, kterej je tak super, ze ho nedokazu opustit. Kdyz jsem doma, tak tam chci zustat, kdyz jsem tady, tak chci zustat tady. Kdo si zaslouzi moji pozornost vic? Rodina, co me vzdy podporovala? nebo pritel, ktery je pro me synonymem nezavisleho zivota? Proc na to neexistuji ucebnice?
Diky za clanek. Poucny, skutecny a citove autenticny. Jsem rad, ze tenhle web existuje a rad ctu pribehy lidi, kterych se tyka jeho nazev.. a Kalininy rady nevyjimaje.. 😉