Život přistěhovalce

7
273

není lehký

Nedávno nám zde Kali přispěla svojí radou k životě v cizině. https://www.cesivrecku.cz/kalli-radi-po-sestnacte/

Dotaz M., rada Kali a následná diskuse ve mě vyvolala vzpomínku na mé začátky. Níže tedy přidávám článek z mé knížky Příběhy z olivového ostrova. Jak jste prožívali různé fáze vy a v jaké se teď právě nacházíte? Podělte se s námi o své zážitky a dojmy v komentářích pod článkem.

Život přistěhovalce
Nedávno jsem se dočetla, že prý jedna psycholožka rozdělila život přistěhovalce v cizí zemi na pět etap: Nadšení, stesk, agresivita, sblížení a integrace. Toto rozdělení mě inspirovalo k úvaze, jak jsem tyto fáze prožívala já.
Nadšení v cizí zemi a z cizí země. Tenhle pocit jsem zažívala ve všech zemích, ve kterých jsem se kdy ocitla. Od malička mě přitahovaly dálky a vůně ciziny. Když mě rodiče jako malou posílali ještě v dobách komunismu do Východního Německa na prázdniny, abych se naučila německy, těšívala jsem se. Na to, jak to tam bude jiné než doma. Na to, jak se tam mluví cizí řečí, kterou jsem tenkrát ještě moc nezvládala, ale vždycky na konci pobytu si byla jistá, že rozumím víc než na začátku. Na jiné vůně a jiné pachy, na jinak vypadající a oblékající se lidi. Na jiné obchody a na jiné ulice. Tohle nadšení ve mně dodnes přetrvává.
Když jsem poprvé přijela na Korfu jako turistická průvodkyně, byla jsem ohromená a nadšená krásou tohoto ostrova. Zde jsem nakonec potkala muže svého života, kterého jsem si vzala za manžela a rozhodla se zde usadit a založit rodinu. Fáze nadšení trvala docela dlouho. Léto je tady krásné, ale ještě radši tu mám zimu. Ta první byla o to pestřejší, že jsem byla čerstvě provdaná. Cítila jsem se na jednu stranu hrozně dospěle a na druhou stranu jako dítě závislé na svém rodiči. V zimě tu pro mne nebyla práce, neuměla jsem ještě řecky a neměla tady skoro žádné své přátele.
Nejsem člověk, kterému by se nějak výrazně stýskalo, ať už jsem kdekoliv. Spíš se pořád na něco těším. Až se uvidím s rodiči, až pojedu zase do Prahy, až se potkám s kamarády a pak zase až se vrátím zpět na Korfu. Tenkrát to ale bylo jiné. Začalo mi docházet, že tady tak trochu skončila moje svoboda. Tohle už je nevratné. Jsem v pasti. Navždy. Pomalu se tedy fáze nadšení začala prolínat s fází stesku.
Co když se nikdy nenaučím řecky? Co když se mi tady líbit nebude? Co když si tu nenajdu žádné kamarády? A co když najednou budu chtít odjet?
Ze začátku jsem jezdila všude s Adonisem. Nakupovat, obstarávat a zařizovat různé věci i do nemocnice za pacienty. Jenže Adonis se vždycky někde na motorce zastavil a začal se s někým vybavovat, což mohlo trvat až půl hodiny, a já jsem nerozuměla ani slovo. Takže jsem seděla za ním a nebetyčně se nudila. Brzy jsem tedy začala raději podnikat věci na vlastní pěst. Chodila jsem na procházky kolem moře, často jsem si s sebou brala knížku a sedla si na náměstí do kavárny, četla si a pozorovala lidi okolo sebe. Pořád jsem byla sama a nevěděla jsem, jak se tady s někým seznámit. Začala jsem chodit na kurzy francouzštiny a říkala si, že tam se určitě potkám s nějakými Řekyněmi, po kurzu půjdeme na kafe a bude to. Jenže všechny Řekyně po kurzu spěchaly domů vařit, popřípadě na pedikúru, manikúru nebo ke kadeřníkovi… Začala jsem chodit plavat do místního bazénu, ale tam jsem potkávala jen samé vytrénované muže s malými plavkami a velkými bicepsy, nebo prastaré babičky ve špinavých šatnách.
A nejvíc se mi stýskalo, když jsem se kvůli nějaké zbytečnosti pohádala s Adonisem a pak seděla sama doma v neutěšeném prostředí našeho polorozbořeného bytu, za okny hustě pršelo a já jsem se choulila u naftových kamen a přepínala kanály na televizi, jíž jsem vůbec nerozuměla. Psávala jsem dlouhé dopisy domů a těšila se, že za týden nebo dva dostanu odpověď. Moje maminka už pro mě měla dlouho vyhrazené „psací pondělí“, takže jsem od ní dostávala dopisy se železnou pravidelností, za což jsem jí dodnes nesmírně vděčná. S rozšířením internetu mezi nejbližší rodinu a přátele mě pak ale fáze stesku začala pomalu opouštět…
Agresivita a sblížení. Tu agresivitu pociťuji někdy dodnes. Cizinec má totiž pořád tendence srovnávat s domovinou. Kolikrát už jsem tady zaslechla: „No, tak tohle by se v Čechách stát nemohlo…“ Nejenže mohlo, ale taky stává, a často v mnohem horším měřítku. Špatné zdravotnictví, školství, korupce, šílená politika a nenažraní politici. Ale my tady v cizině jako bychom si svůj domov idealizovali a viděli jej růžovými brýlemi. Ohrnuji nos nad místními úředníky, kteří mě dohánějí k agresivitě. Jenže pak si potřebuji vyřídit něco v Čechách a úředníkům, kteří mluví mojí řečí, vůbec nerozumím a začínám zuřit taky.
V nemocnicích se tu tísní desítky rodiček či pacientů spolu s desítkami opečovávajících příbuzných. Člověk nemá chvilku klidu. Zatímco v Čechách nás nepouštějí na návštěvu ke staré babičce po operaci, protože s sebou máme děti a ty tam nesmějí… „A ty kytky vyhoďte, ty do nemocnice nepatří…,“ slyšíme volat naštvanou sestru. (V duchu si říkám: „Tak tohle by se v Řecku stát nemohlo…“)
Agresivita se často projevuje i při setkání s místními obyvateli, kteří na nás, cizince, nejsou zvyklí a rozhodli se nám tak trošičku udělat ze života peklo. Na cizinecké policii nás nechávají potupně čekat na špinavé chodbě celé hodiny, zatímco si uvnitř dávají kafe a cigaretu. Napětí vrcholí a překračuje moji únosnou hranici, a tak bez vyzvání vcházím do dveří a s těžce potlačeným vztekem se ptám, co se bude dít. Podívá se na mě policajt v uniformě, zvědavě mě změří od hlavy až k patě, popotáhne z cigarety a zavolá na svého šéfa vedle, že je tu ta „xéni“ (cizinka), jestli může dál. Odvedle se ozve zaskuhrání: „Ochi tóra (teď ne),“ a policajt típne cigaretu do přeplněného popelníku, kývne hlavou jako ať neotravuju a zavře za mnou dveře. Chce se mi vraždit. Pomalu přenechávám veškeré vyřizování Adonisovi, ten se sice vzteká ještě víc než já, ale není xénos a dovede si svoji prosadit poměrně rychle.
U mě totiž nastává fáze sblížení. Konečně se dorozumívám slušně řecky a říkám si, že všecko byla jen otázka jazyka. Domlouvám se s několika Řekyněmi, které jsem potkala na dětském hřišti, že půjdeme na kafe. Řekyně ale chtějí na Liston, centrální promenádu s nejdražšími kavárnami, aby byly vidět. Mají totiž nové kožené sáčko a luxusní kozačky…. No dobrá, sblížení sice neproběhlo tak, jak by mělo, ale na hřišti se pořád ještě zdravíme a prohodíme spolu pár slov.
Několikrát pak ještě přijímám pozvání do ryze řecké společnosti, do kavárny nebo taverny. Naučím se pár řeckých písní, abych se mohla přidat k jejich zpěvu. Ale pomalu zjišťuji, že fáze sblížení není o tom, kolik budu nebo nebudu mít řeckých přátel, ale jestli se zde budu cítit dobře. A tak vzdávám své další kostrbaté pokusy o navázání hlubokého přátelství a začínám si užívat úsměvů a pozdravů na ulici, které sice neznamenají nic víc, než že mě tu lidé poznávají a rádi vidí, ale já je s radostí opětuji.
Jsem vděčná za své kamarádky z Čech a Slovenska, Irska, Francie, Ukrajiny, Německa či Holandska a přestávám skuhrat nad tím, jak se Řekyně zajímají jen o šminky a parfémy.
A zatímco se moje mezinárodní kamarádky chystají na Vánoce „domů“ do své vlasti, já si užívám neskutečných bouřek a dešťů na ostrově a těším se na naši štědrovečerní chobotnici tady na Korfu.
Pavla Smetanová www.ostrovanka.cz
 
Sdílejte
Předchozí článekŠalvěj
Další článekMáte blízké daleko?
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

7 KOMENTÁŘE

  1. taky se ve spoustě věcí schodujeme, ale já se pro to, abych řekla, jsem tady doma, musím zařadit do řecké společnosti, ale samozřejmě česká komunita je pro mě nenahraditelná

  2. Hodne podobne zazitky mam po par letech v Irsku.A stale uvazuju,vymenit jej za Recko,nebo se vratit do CR.. Nevim nevim…Stale vaham.Rada bych nejakou chytrou radu,ale nic me nenapada…KAzdopadne diky za clanky jako byl tenhle..Inspiruje to,pootere to zas o kosek vic oci.. 🙂

  3. Cetla jsem a je to presne jak z meho zivota a jak ctu o vetsine z nad. Chci se ale zeptat. Vysla tato knizka i v rectine. Dala bych ji precistanzelovi. Aby vedel co ho jeste ceka.:-D a hlavne aby pochopil. Dekuju

  4. dakujem za opisane pocity Pavlinko, som v Grecku len pol roka.. viem len trochu hovorit grecky, dorozumievam sa s priatelom len v hovorovej v anglictine… (niekedy je tazke opisat vsetky pocity…) milujem slobodu a preto som stastna, ze mozem zit tak trochu sen ktory som snivala uz roky… zit v teplej krajine, kde je more a vona dialav, ktore mi vzdy boli blizke.. Najviac mi vsak chyba niekto, kto by sa mohol so mnou rozpravat “po nasom” zil tu a mohli spolocne zdielat svoje zazitky, vzajomne si byt oporou. Uvidime, co si Boh pre nas este nachystal.. 🙂

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno