Nemožnost reklamovat

aneb řecký cirkus

V dubnu jsme se vydali na nákupy. Po nekonečném shánění nějakých vhodných a cenově přijatelných sandálků pro desetiletého kluka, jsme pořídili sice pěkné, ale za 45 eur, které patřily spíše k těm levnějším. Paní prodavačka byla taková dost nesympatická dáma, ale jak uviděla náš zájem, tvář se jí trošku rozjasnila. Protože mé zkušenosti s nákupy v Řecku nejsou nejlepší, ptala jsem se jí, zda se boty dají vrátit v případě, že by se rozbily předčasně. Ujistila mě, že samozřejmě, je to prý výborná italská značka.

Samozřejmě, jako naschvál, po dvou měsících praskly sandálky pod chodidlem, přesně v místě, kde se bota ohýbá. Janisovi to skřípalo chodidlo a tak jsem, s hlubokým povzdychem, vzala účtenku, sandály a vyrazili jsme zpět do obchodu.

Paní prodavačka byla o poznání nesympatičtější, než posledně. Štítivě vzala botu do ruky a se zkřiveným výrazem v obličeji řekla: „Ale ty boty jsou onošené!“ „Ano, můj syn je nosí přesně dva měsíce, tady to máte na účtence,“ podávala jsem jí lístek z pokladny. „Ale jedny boty nemůže nosit pořád, tyhle jsou nošené,“ ona zas na to. Cítila jsem, jak mi stoupá adrenalin v krvi a v kapse se mi otvírá kudla, ale rozhodla jsem se zachovat klidnou rozvahu. „Neměla jsem v úmyslu mu kupovat vícero bot za čtyřicet pět eur na jedno léto, ani botky vystavit do vitríny. Koupila jsem mu jedny drahé a údajně kvalitní sandály na léto, aby je mohl nosit a aby mu vydržely,“ řekla jsem co neklidnějším tónem, jaký jsem v tu chvíli svedla.

Prodavačka mi boty vracela s tím, že reklamace je možná pouze v tom samém měsíci a pak už ne. Nechtěla jsem se nechat, proto jsem jí začala vyprávět o tom, že v rámci EU platí jisté zákony a ty jsou všude stejné. Podívala se na mě s pohrdáním a poznamenala, že neví, z jaké země jsem, ale tady žádné takové zákony neplatí a ať si jdu klidně k soudu. Připomněla jsem si nedávnou příhodu, kdy jsem si v Čechách koupila boty německé výroby a jak mi  po několika měsících bez problémů vrátili peníze, neboť uznali moji reklamaci, když se boty rozpadly, ale paní se znovu povýšenecky zatvářila a řekla, že je zajímavé, že Řecko je v EU několik desetiletí a Česko jen pár let, ale jak my, Češi, najednou známe zákony EU. „Popravdě mě to taky překvapuje, že v Řecku nikdo nikdy nic neví,“ řekla jsem už dost naštvaně a snažila se dál, celkem neúspěšně bojovat. Nakonec prodavačka slíbila, že se zeptá u dodavatele a zavolá mi, jak pořídila.

Chtěla jsem se trošku připravit a napsala jsem na nějakou stránku pro ochranu spotřebitelů v rámci EU. Odepsal mi hned na druhý den nějaký pán, který mi posílá odkazy na obchodní komory různých zemí, ale zároveň píše, že „bohužel Vás musím informovat, že mediační služby sítě Evropských spotřebitelských center nejsou v současné době pro Řecko dostupné, neboť z důvodů tamní obtížné finanční situace není ESC Řecko dočasně v provozu“.

Napsal mi ale číslo na bezplatnou linku 1520 pro spotřebitele a popřál hodně štěstí. To je přesně to, co jsem potřebovala. V čísle linky jsem okamžitě rozpoznala organizaci, na kterou už jsem se několikrát obracela, ale vždycky na drátě seděl dost protivný pán, který mi jen řekl, že to prostě nejde a zavěsil. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne tentokrát.

„1520, haló,“ ozval se známý hlas z telefonu. Předem jsem cítila prohranou bitvu. Chtěla jsem mu ve zkratce povědět svůj příběh, ale pán mě přerušil: „ Ne, nejde to. Nemůžete nic měnit, boty, oblečení a elektronika nemají záruku, na shledanou.“

Ještě chvíli jsem držela sluchátko v ruce a pak ho mlčky položila. Potom jsem šla, koupila Janýskovi nové sandálky za 48 eur, protože v něčem v létě chodit prostě musí a teď už jen bojuji sama v sobě, zda to vzdát a užívat si života, či to nevzdávat a zkusit zabojovat s italským výrobcem, protože pořád žiju v možná mylném přesvědčení, že člověk by se neměl vzdávat bez boje.

A jaké máte zkušenosti s reklamacemi vy? Diskutovat můžete na Facebooku nebo nám napište svůj příběh na mail.

Pavla Smetanová