Překvapení na policii

Jak přísahat bez vyznání?

Jedna česká turistka volala, že si vzala na pláž klíč od pokoje, šla se koupat, mezitím jí ten klíč někdo ukradl a šel k ní do hotelového pokoje a vzal jí tam velmi drahé věci. Víceméně bez hledání, stačilo prý jen otevřít šuplíky a už byly pryč všechny peníze, foťáky, kamery, dětské elektronické hry a kreditky. Rozhodla se, že otestuje, jak je pojišťovna odolná a půjde celou záležitost nahlásit, aby měla protokol a dostala zpět to, o co přišla.

Marná byla moje snaha jí vysvětlit, že na takový případ se pojištění nevztahuje. Paní trvala na policejním protokolu, a tak jsme se spolu vydaly na policii.

Hala byla celkem čistá a klimatizovaná. Jinak by tam ve čtyřicetistupňovém vedru policajti zřejmě zdechli. Dokonce jsme ani nečekaly dlouho. Paní policajtka, mladá a hezká, nás pozvala do své kanceláře celkem brzy.

Překvapilo mě, že nejdřívě ze všeho se zajímala o mě. Jak se jmenuji, kde bydlím, doklady, jméno otce a matky a dokonce jakého jsem vyznání!! To mě dost udivilo, zeptala jsem se tedy, proč je pro ně moje vyznání důležité, že jsem měla za to, že dotazy tohoto typu už se nedávají ani v Řecku. Paní policajtka mi vyvětlila, že jsem na místě jako tlumočník a proto musím přísahat, že to, co tlumočím, je pravdivé. Proto potřebují vyznání, tedy něco,  co je člověku nejsvětější, když přísahá…

Uvedla jsem tedy, že jsem protestant. Paní policajtka se ptala, zdali to patří do skupiny křesťanů, tak jsem ji ujistila, že ano.

Pak přišla na řadu paní Okradená. Zase ten samý proces, jméno otce a jaké vyznání? Paní Okradená se na mě udiveně podívala a říkala: „Já ale žádné nemám!“ To zase překvapilo paní policajtku a ptala se, na co tedy bude přísahat, když je bez vyznání? Vysvětlovala jsem jí, že po čtyřiceti letech komunismu nám z toho vyznání moc nezbylo a jestli by tedy mohla přísahat na svou čest (popřípadě na mou duši, na psí kuši, na kočičí svědomí…). Zapsala si tedy „bezvěrec“ a pokračovala dál:

„A na co tedy vy protestanti přísaháte??“ Nechápala jsem: „Jak to jako myslíte?“ Policajtka zase: „No my třeba na bibli, muslimové na korán a vy?“ „No my přece taky na bibli,“ opáčila jsem vzrušeně, neboť jsem si představovala, jak za chvilku z prvního šuplíku vytáhne bibli, ve druhém má zřejmě korán a co ve třetím? Na co přísahají budhisté? Na sošku Budhy?? Že by ze šuplete vytáhla sošku?

Těšila jsem se na celý proces jako malá holka. Ani mi nevadilo, že trávím čas na policii úplně zbytečně. Snažila jsem se vysvětlit paní Okradené, že je právě svědkem něčeho výjimečného, co už možná nikdy nezažije. Mé nadšení však nesdílela. Chtěla zpět peníze za foťák, jen o to jí šlo, celkem pochopitelně.

Paní policajtka sepsala tedy formulář, nakonec jsme, k mému velkému zklamání, vůbec na nic nepřísahaly, pak nám dali jiný papír a řekli, že si máme pro protokol přijít zítra.

S trošku smutnou náladou jsem jela na skútru domů a přemýšlela, na co vlastně přísahají Češi, kteří na nic nevěří? Na ústavu? Televizi? Hypotéku??? Přísahá se u nás vůbec? A věřil by tomu někdo? Jaké zkušenosti s policií máte vy?

Pavla Smetanová, Korfu