Plachetnicové závody

0
35

na Kerkyře

Pořádají se několkrát do roka. První, do Kassiopi, malé přístavní vesničky na Korfu, začíná vždy v dubnu a je rozhodně mým nejoblíbenějším. Nechám totiž manžela se synem, ať v klidu plachtí a sama jedu s dcerkou autem až do cíle. Po cestě si uděláme nějaký hezký výlet a večer, když dorazí posádka, děti jdou spát a my sedíme pod širým nebem, pojídáme různé dobroty, popíjíme víno a povídáme si. Pak přespíme na lodi a já zase jedu autem nazpět, zatímco posádka chytá vítr do plachet.

Na pevninu ale autem nedojedu, tak jsem se o víkendu rozhodla, že se přidám k závodu do Sivoty. Stránky s předpovědí počasí na příští dva dny jsme měla nastudované víceméně nazpaměť. Zdálo se, že bude trošičku foukat a svítit sluníčko. Přesně podle mého gusta.

Celá flotila netrpělivě očekávala začátek závodu plachtíce tam a zpět se soutěživou nervozitou. Přesně ve čtyři jsme uslyšeli pokyn ke startu a vyrazili. Z počátku jsme si vedli velmi dobře, jako jediní jsme natáhli přední balónovou plachtu, které se říká spinaker, a uháněli vpřed. Jenže po několika hodinách jsme se ocitli uprostřed klidného moře bez jediného záchvěvu větru.

Hned jsem skočila do chladného moře, abych spláchla horké odpolední slunce, ale ostatní nesdíleli mé nadšení a tvářili se zasmušile. Po sedmi hodinách jsme, deset minut před naším limitem, konečně dorazili do cíle a padli únavou do postelí v kajutách.

Na druhý den začínal závod směrem zpět už dopoledne. Vítr foukal celkem příznivě, a tak posádka byla nadšená, že se konečně něco děje. Běhali po palubě, přehazovali plachty podle druhu větru a vítr sílil a sílil. Když zesílil snad na 5 stupňů beaufortovy stupnice a loď byla nakloněná tak, že hrozilo přepadnutí přes palubu, uklidila jsem se dolů do kajuty a tiše doufala, že budeme co nejdříve doma.

Vál ale silný protivítr a tak jsme museli křižovat sem a tam. V podpalubí plachetnice je to jako v kytaře. Každý zvuk a krok je tam slyšet mnohonásobně více, takže při každém dupnutí, burácení otáčených plachet a řinčení kovových navijáků na lana, jsem se čím dál více smiřovala s myšlenkou, že domů se už asi nedostaneme.

Vzpomněla jsem si na všechny své útrapy, které už jsem na moři zažila a zapřísahala se, že tentokrát, tentokrát už jedu opravdu naposledy. Proč jen jsem takový masochista, že se vždycky nechám k takovému podniku přemluvit?

Posádka si užívala akce a soustředěně se dívala na plachty, zda jsou napnuté v tom správném úhlu. Můj desetiletý synek řičel nadšením a pobíhal po palubě jako starý námořník a moje šestiletá dcerka se choulila v mém náručí a naříkala, že nesnáší lodě, protože je jí vždycky špatně.

Můj manžel je ale tak soutěživý, že když přijde na závod, zapomene kdo je a koho má na palubě. Pro výhru by nás byl možná i ochoten hodit přes palubu, pokud by se zdálo, že loď může vyhrát jen když bude o několik desítek kilogramů lehčí. V jedné ruce držel kormidlo a v druhé lano. Neslyšel, nevnímal, jen pozoroval napjaté plachty.

U protější pevniny se začaly honit blesky a nebe za námi se zatáhlo do černa. Všude kolem nás hustě pršelo a bouřilo, jen my jsme uháněli rychlostí 7 mil v hodině v jediném proudu slunečních paprsků, který na nás byl namířen jako bodové světlo na herce v divadle.

Dorazili jsme mezi prvními. Závodníci byli štěstím bez sebe. A my jsme přežili. Díky Bohu. A já slibuji, že tentokrát to bylo opravdu, ale opravdu naposled…

 

Pavla Smetanová www.ostrovanka.bloguje.cz

 

Sdílejte
Předchozí článekVyměníme antibiotika za doušek koloidního stříbra?
Další článekZměna hesla
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno