Sám mezi tisíci

V létě na Korfu občas fouká silný severozápadní vítr Mistrál. Teplota vzduchu se příjemně ochladí, moře se promíchá a jeho teplota se o poznání sníží a atmosféra se pročistí tak, že je leckdy vidět do nedozírných dálek.

 

V takový jeden den jsem se s přáteli vypravila na Pantokrátor-nejvyšší horu Korfu. Strmá klikatá cesta nám otevírala překrásné výhledy na moře až nás nakonec dovedla úplně nahoru. Byl nádherný podvečer a na hoře, na jejím vrcholku, foukalo tak silně, že jsem skoro nemohla otevřít dveře od auta a obří televizní anténa se nebezpečně kymácela ve větru.

 

Obešli jsme starý klášter a dívali se do dáli. Viditelnost byla dokonalá. Horské vesničky v protější Albánii vypadaly jako zrnka rýže náhodně rozsypaná po kopečkách hlíny. Severní ostrůvky se zdály být na dosah ruky, letiště v Kerkyře bylo jak namalované na obraze.

 

V kostelíku jsme si zaplálili svíčku a před jeho vchodem se pozdravili s mladým mnichem. Muž ani ne třicetiletý s dlouhými vousy a vlasy se s námi rád dal do řeči.

 

Přišel prý před asi patnácti do Řecka z Rumunska už jako pravoslavný mnich a po tomto klášteře, kde žije úplně sám, dlouho toužil. Tady je totiž prý člověk Bohu opravdu blízko. Daniel, mnišským jménem Evcharistos, nás zve dál a vaří nám řeckou kávu. S tou přináší na tácku také vodu a kostelní sladký chleba artos.Vypráví nám o svém nevšedním životě a o tom, že v zimě sem skoro nikdo nejezdí a je tu tedy úplně sám. Jen sem tam ho přijede navštívit nějaký mnich z okolního kláštera či on zase zajde na návštěvu za bratry v Kristu. Někdy se dokonce stává, že nemluví třeba celý týden a pak ztrácí hlas. Církev mu dává jen nějaké peníze na základní životní potřeby a něco navíc si vydělá prodejem ručně vyráběných náramků a ikon. A co celý den dělá? Studuje Bibli a vzdělává se. Televizi má, ale i přesto, že je kolem tolik antén, řecké programy chytá jen stěží a internet sem nevede. Pro koho taky, když tu široko daleko nikdo nebydlí.

 

Pozoruji na stěně zarámovanou fotku hlavy sv. Spyridona. Sama ji vyfotit nikde nemůžu, v kostele se to nesmí a takhle blízko se k ní v procesí nedostanu. Ptám se, zda si ji můžu vyfotit, ale nedaří se mi to. Daniel beze slova přináší svůj laptop a stahuje mi fotku na CD. Potom mi ukazuje v počítači spoustu dalších krásných fotografií, které sám pořídil na svých procházkách po hřebenech hory. Vyprávím mu, že píšu knížku a ptám se, zda bych některé jeho fotografie mohla použít. Nahrává mi další a další obrázky a já mu radím, ať kromě náramků prodává tyhle své nádherné fotografie na CD i turistům. V létě totiž není téměř možné kvůli neustálému oparu a také množství lidí takové obrázky vyfotografovat. Slibuje, že do příštího léta vše připraví.

Když se ho ptám, zda mu tady není smutno, se nahlas od srdce rozesměje. „Naopak, vždycky se těším, až skončí léto a nebudou mi sem jezdit mraky lidí. Vydal jsem se do kláštera, abych byl sám s Bohem,“ odpověděl mi s veselým úsměvem.

Pak trochu zvážní, podívá se zasněně do dáli a říká:“A víš, co je tady úplně to nejlepší?“ Zamyšleně vrtím hlavou. „Když zamknu večer hlavní bránu, všechno ztichne a začne zapadat slunce. To si pak vezmu tady tu dřevěnou židli, postavím si ji sem, na tohle místo, vidíš?, abych dobře viděl a tady odsud pozoruji tu nádheru večer co večer, dokud se slunce neutopí v moři.“

 

Potom se spolu srdečně loučíme a já mu slibuji, že mu přivezu jeden výtisk knížky, až bude hotová, a společnou fotografii. On mi na oplátku dává láhev červeného kláštěrního vína.

 

Po cestě dolů, když pomalu nastává soumrak, přemýšlím, jestli můj život není zbytečně komplikovaný.

 

Pavla Smetanová www.ostrovanka.cz