Ukázka z průběhu pohádky pro dospělé

    Po konstelaci pohádky Malá mořská víla došlo k něčemu neobvyklému: Jedna ze zúčastněných žen, která měla při konstelaci silné zážitky, ale téměř až do konce nepronesla ani slovíčko, mi přinesla článek. Chtěla se podělit o své dojmy se mnou, ale i s jinými lidmi.

 

“Je lepší, když ženy nemluví,” řekl muž.
     “To se mi vůbec nelíbí,” odpověděla žena. “To mne utlačuje a rozčiluje,” pokračovala. “Nemohu pochopit proč v příběhu mořská víla obětovala svůj hlas, to nejcennější co měla, aby mohla být s princem?! Jak mohla vydržet poslouchat vychloubání prince, když věděla mnohem více než on? Co mohla mořská panna získat posloucháním příběhů o bohatství na mořském dně? A jak mohla snést tu nemohoucnost, mít tolik znalostí o vodním světě a nemoci se o ně s princem podělit?”
     “Obětovala jsem, abych  se stala celistvou,” řekla žena. Ale pak se ozvala jiná její část: “Oběť! Nemůžu ani cítit to slovo!”, Ostatní se zarazili, ale nikdo to nedokázal vysvětlit…
     A pak se začaly ze všech stran ozývat ženské hlasy. Hlasy zoufalství, bolesti, zlosti, strachu a hněvu. Byly to její vlastní hlasy, které se snažily najít vysvětlení, ale marně. V tu chvíli jí jeden chlapec, nebo možná muž, řekl : “Chci ti něco říct, potřebuji  s tebou mluvit. Pojď!” Dívka se odmlčela a posadila se naproti němu.
     Tak začal příběh…  Jakoby se zastavil čas, když muž  promluvil. Podíval se jí do očí a řekl: “Promiň…” a v očích měl výraz hluboké pokory. Žena jej vyslechla a dál mlčela. A v jejím tichu se mužovo srdce otevíralo víc a víc. A čím déle mluvil, tím více mu rozuměla.
     “Mlčení je zlato,” pomyslela si žena a cítila, že už mu dávno odpustila. Ale to byl teprve začátek… Slzy se jí začaly  kutálet po tvářích a nespouštěla z něj oči, ale ani slůvkem nepřerušila jeho zpověď.
     Muž nepřestával mluvit a ona poslouchala a byla šťastná, že mu konečně dala možnost, aby vyjádřil své pocity, přesto že ji to chvílemi zabolelo. “Děkuji,” pomyslela si a pocit radosti a osvobození jí vháněl slzy do očí. A její pláč se změnil v potok, který jí zaplavil srdce vděkem.
     On pokračoval v mluvení, vysvětlil jí, jak se cítil. “Díky tobě jsem se stal tím, kým jsem, a lituji toho, že jsem ti způsobil bolest, ale nemohl jsem tenkrát jinak,” řekl a díval se jí do očí a ona stále plakala štěstím. Ale nikdo nemohl porozumět radosti, kterou cítila, dokonce ani ona sama… A protože nemohla ani slovíčkem odpovědět, muž začal pochybovat, jestli jeho slova padla na úrodnou půdu. Byla to pro něj výzva, aby uvěřil sám sobě, ale v tu chvíli si to ještě neuvědomoval. Žena se stala láskou a prostřednictvím svého ticha dala sama sobě příležitost zaposlouchat se do svých vnitřních hlasů, které ječely plné vzteku a snažily se vyřešit problém, který byl už dávno vyřešen. Nebo snad nebyl?   
      Seděla uprostřed a konečně naslouchala sama sobě. Strach, hněv, kritika, ale také  soucit, porozumění a trpělivost, to vše byly její vlastní hlasy a poprvé se pokusila jim naslouchat, respektovat je a milovat.
     “Zabij ho!” zazněl jeden z hlasů: “Nemůš se kvůli němu obětovat!“ řekl někdo jiný. “Podívej se na tu chudinku! Proč nic neříkáš? ” obořila se na ni jiná žena. Ale ona se na něj nepřestávala mlčky dívat, a tehdy se jeho rozpaky a údiv začaly proměňovat  ve strach a hněv a on se začal vzdalovat! “Nechoď pryč, mám ti taky co říct!” ozval se jeden  vnitřní hlas. Ale pak slyšela své Ego, jak křičí: “Ty za všechno můžeš, ty jsi mne využil a opustil, nenávidím tě!” a začala plakat. A hořkost v ní skrytá se proměnila v  hněv a nekonečný strach.

     Všichni přispěchali na pomoc a snažili se pochopit, co se stalo. A ona zatím zůstávala klidná a  jako předtím dovolila všem svým hlasům se svobodně  vyjádřit. Ticho ji chránilo a teprve teď si uvědomila, že jenom ona sama může doopravdy porozumět částem své bytosti. Muž mohl jen předpokládat, aniž by si mohl být doopravdy jist, co říkaly její vnitřní hlasy. A marně se ho ptaly a křičely na něj, protože on je nemohl zaslechnout. Jen ona sama je mohla slyšet a rozumět jim. Bylo to poprvé, kdy přijala sama sebe, kdy začala sama sebe poznávat, respektovat  a milovat. Ze všeho nejdůležitější  byla svoboda, kterou teď ucítila uvnitř sebe. ”Každý člověk má svobodu nejprve sám vyjádřit a přijmout svůj vnitřní svět!”, pomyslela si a nechala své hlasy mluvit, ačkoliv začínala cítit jejich potřebu, aby každému z nich určila jeho místo.
     Když žena procítila přijetí sebe sama, zaplavila ji vděčnosti vůči muži, který seděl naproti ní. Všechno začalo díky jeho odvaze promluvit a díky síle, kterou náhle objevila uvnitř svého mlčení. Jedině takto získala slova jeho lásky a současně i radost objevit a zamilovat si svůj vnitřní svět.
    Když domluvily všechny její hlasy a ticho zaplnilo místnost, teprve pak promluvila: “Děkuji, už dávno jsem ti odpustila. Uvědomila jsem si, že když příliš mluvím, neslyším tebe a ani své vlastní já. Vše, co jsi slyšel, byla pravda, byly to mé myšlenky a pocity, které jsem sama potlačila. Jsou to všechno mé části, které konečně našly své místo ve mně, a proto teď cítím klid. Miluji tě!” řekla a pokusila se mu vysvětlit, jak důležitá byla její vnitřní cesta a jak je mu vděčná za dar, který jí dal. Řekla mu celou svou pravdu a nepřestávala se na něj dívat pohledem plným míru a lásky.
     Štěstí, které cítila, když se mu dívala hluboko do očí s úctou a obdivem, bylo jako poklad. On se  na ni nepřestával díval a řekl: “Jsem šťastný, protože mám před sebou skutečnou ženu” a jeho pohled jakoby ji objal. Ona dodala: “Jsem žena, která má před sebou skutečného muže!”
     Zůstali nehybní a dívali se jeden na druhého a kdesi v hloubce času se jejich duše spojily. A když se pak dotkla i jejich dvě těla, jakoby jejich objetí prozářilo zlatem všechny zraněné duše a vymanilo je z jejich zajetí.

 

Alexandra

 

 

 

Takové bylo pokračování pohádky pro dospělé o malé mořské víle….. Jaká budou ta další, to záleží na nás zúčastněných a na naší snaze podívat se na naše problémy i z jiného úhlu pohledu. Možná se v těchto příbězích někdo pozná a snad mu některé postavy pomohou vyřešit jeho problém.

Už se moc těším na další pohádku pro dospělé!

Hodně úspěchů přeje

 

Eva