Vícejazyčná výchova z pohledu několika generací 2

9
228

2.část – jak to vidím jako matka, Kalliopi Anthi

  Provdala jsem se v Praze. V té době jsem pracovala v Jedličkově ústavu a dálkově studovala speciální pedagogiku.  Můj manžel je Čech a vždy jsme spolu mluvili pouze česky. Náš první synek se narodil také v Praze. Dneska si říkám, že když přijde na svět prvorozené dítě, „narodí“ se najednou tři lidé, jedno miminko, jedna novopečená maminka a jeden nezkušený tatínek. První dítě vlastně učí své rodiče býti rodiči. A náš učitel byl malý, ale šikovný. J A tak, přestože jsem měla řadu vědomostí z oblasti psychologie a pedagogiky (např. ohledně vícejazyčné výchovy), brzy jsem se přestala opírat o teorie a řídila jsem se svým instinktem. Dělala jsem, co bylo pro mě přirozenější a jednodušší. V konkrétním případě mluvit na děťátko česky. Oproti řečtině byla v té době moje čeština mnohem dokonalejší, spontánnější a vřelejší.

     Když byly malému dva roky, odstěhovali jsme se natrvalo na Corfu, do rodinného domu, který se stal malou českou kolonií. Kromě stálých obyvatel, bratrovy a mojí rodiny, ve kterých vládla čeština, se každé léto plnil dům i zahrada různými hosty – našimi příbuznými a kamarády a jejich dětmi, kteří všichni mluvili česky. Jediný, kdo na nás i na vnoučata mluvil vytrvale řecky byl můj otec, neboli „papus“.

     Takže malý Jeník se aktivně učil řecky tak, že mluvil s dědečkem papusem, a pasívně tak, že poslouchal rozhovory mezi mnou a dědou. Také mluvil řecky ve školce, kam začal chodit ve 3 letech, ale kde se mu nelíbilo. Byla to státní školka, kde bylo hodně dětí různého věku najednou a nebyly tam příliš vhodné podmínky. V  prostředí školky byl dost plachý a nemluvný.  Někdy v té době jsem ho jednoho dne zahlédla, jak sedí s otevřenou pusou před zrcadlem a cosi zaujatě zkoumá. Na moji otázku, co dělá, odpověděl, že hledá ten druhý jazyk, kterým mluví. J

     Před učitelkami ve školce nebo před jeho kamarády jsem na něj mluvila řecky a když jsme byli sami, tak česky. Jazyky si nikdy nepletl, když začínal rozhovor první, používal češtinu, ale když mi odpovídal, tak to udělal v tom jazyce, který jsem použila já. V češtině si byl ale vždy jistější . Taky si, jakoby podvědomě, spojil řečtinu s jazykem povinností (školka a později škola) a kontaktem s cizími lidmi, zatímco češtinu s prázdninami a neformálností styku s kamarády na naší zahradě. Než začal chodit do školy, měl pocit, že všichni lidé, kteří mluví česky jsou naši přátelé a může jim plně důvěřovat. Na jedné návštěvě v Praze se v tramvaji obrátil na sympaticky vypadajícího staršího pána a začal mu vyprávět o tom, že žije na ostrově a jak byl s tátou na rybách a chytili žraloka. Pán byl udivený sdílností chlapečka, který mu navíc tykal, a zřejmě dodnes netuší, že příběh o žralokovi byl pravdivý.

    Brzy se nám narodil další syneček, a podobně jako jsme to udělali u staršího, plánovali jsme zvolit jméno, které by znělo dobře v obou jazycích. Protože jsme ho současně chtěli pojmenovat po dědečkovi, který se jmenoval typicky řecky, Vasilis, zvolili jsme podobně znějící české jméno Václav, které dostal jako druhé jméno při křtu v Čechách.  Říkáme mu Vašek.

    Doma jsme měli spoustu českých knih, pohádek a filmů na videu, písniček a namluvených příběhů na kazetách a přímý kontakt s Českem – každou zimu jsme tam jezdili a od května do října jsme měli naše české návštěvy.  Je jasné, že za takových podmínek nebylo pro mne vůbec náročné udržet vlastní úroveň vyjadřování v češtině a rozvíjet schopnosti dětí mluvit česky. Spíš nám někdy dělala problémy řečtina. I když postupem let jsme se v ní všichni zdokonalovali, dokonce i manžel už mluví plynule, přesto věřím, že naše rodinka má ze tří čtvrtin jako prioritní jazyk češtinu. S mladším synem je to trochu jinak.  (Někdy si s manželem s úsměvem říkáme, že jsme zplodili jednoho Čecha a jednoho Řeka. J)

     Vašek se narodil a vyrůstal v řeckém prostředí a cítil se v něm jako ryba ve vodě. Řecky mluvil stejně dobře jako česky a byl schopen plynně přecházet z jednoho jazyka do druhého. Začala jsem v té době pracovat v soukromé školce, do které docházel i on. Zatímco na mě všude jinde mluvil česky a oslovoval mě „mámo“, jakmile jsme překročili práh školky říkal mi „Kalliopi“ a používal řečtinu. Od malička měl hodně kamarádů, byl hodně komunikativní a oblíbený. Sice se mu v Čechách líbilo, ale když byl starší, radši trávil léto na Corfu, než aby jel s bratrem na tábor do Čech.  Nikdy neměl rád organizovanou zábavu, dokázal se zabavit sám nebo s kamarády podnikali vlastní akce. Býval vždy přizpůsobivý a hravý pohodář se smyslem pro humor. Má talent a zájem o jazyky, z nichž čeština je až na třetím místě. V dnešní době radši sleduje anglický film v originálním znění, než s českým dabingem.

     Jenda miloval Rychlé šípy, dobrodružné příběhy z drsné přírody a snil o partě spolehlivých kamarádů, se kterými by mohl zkoumat svět. Po několik let jezdíval sám do Čech na tábory. Troufal si mezi neznámé lidi a nebál se poznávat své schopnosti a sílu v nepohodlných podmínkách nebo náročných situacích. Byl vždy zodpovědný a rád dělal smysluplné věci. Vyhovovala mu česká mentalita, organizace a řád, díky nimž mohl snadněji zapadnout do systému a být v něm samostatný. (Našel si například na internetu cestu z jednoho místa na druhé a spoje, jak se tam dostat, a tak se dokázal sám orientovat a pohybovat nejen po Praze, ale i po Čechách).

     Číst a psát česky jsem kluky nikdy pořádně neučila. Nechtěla jsem je víc plést, protože toho i tak ve škole bylo dost. A oni to zvládali sami, aniž by chodili na různá doučování. Někdy jsem jim pomáhala při učení  já, ale nechtěla jsem moc tlačit, protože se u nich projevily dyslektické prvky.  A tak se stalo, že když se Jenda rozhodl jít studovat do Čech, nebyl na to úplně připraven. Zvolil si soukromou vysokou školu, ve které hned první den došlo k následující situaci: Seděl v posluchárně v přední řadě a profesor před něj položil noviny a požádal ho, aby přečetl nějaký článek související s tématem, který probírali. A pak jen překvapeně poslouchal studentovo pomalé slabikování…   Jenda však vysvětlil, že právě přijel z Řecka, kde od malička vyrůstal a nikdy nechodil do české školy. Profesoři byli k němu tolerantní a Jenda rychle doplňoval všechny své nedostatky. Sám si psal všechny seminární práce a díky programu na opravování chyb na počítači se brzo zdokonalil v pravopisu. Nikdy nepropadl u žádné zkoušky, všechny udělal v termínu a s překvapivě dobrými výsledky. Dokud byl v Řecku měl ve škole dost problémů a nemyslel si o sobě, že by mohl být v učení dobrý. Naopak v Čechách se mu dařilo ve všem, i zkoušku na řidičský průkaz udělal hned napoprvé. Začal hodně číst česky, už během prvního roku v Praze přečetl víc knih než za celý předešlý život v Řecku. Dneska už má dokončené magisterské studium a  několikaleté zaměstnání v oboru. Zdá se, že v Čechách zakotvil na delší dobu a zpátky do Řecka nijak moc nespěchá.

     Vašek také nezůstal na svém rodném ostrově, studuje vysokou školu na pevnině v Řecku. Ještě má nějaký ten rok před sebou, ale rád by po dokončení studia vycestoval. Čechy ho nelákají, spíš Anglie. Za tu dobu, co je mimo domov (3 roky) se jeho vybavovací schopnost v češtině snížila, občas si nemůže vzpomenout na nějaké slůvko, tak ho elegantně nahradí řeckým ekvivalentem. Díky velkému množství nových informací v řečtině a angličtině, se v těchto jazycích rychle rozvíjí, a tím spíš vnímá češtinu jako nedostatečnou. Má však hodně dobré základy a kdykoli by chtěl svojí úroveň češtiny zlepšit, věřím, že se mu to snadno podaří.

      Téma vyjadřování se v různých jazycích je velmi zajímavé a nedávno jsem o sobě zjistila pozoruhodnou věc. Nedělá mi problémy mluvit na řecké děti řecky, ani na řecké psy mluvit řecky. Ale když se Vašek jednoho dne ujal štěňátka, které našel opuštěné na ulici a po několika měsících pak s ním přijel na Corfu, zjistila jsem, že mi dělá potíže na pejska mluvit řecky. Brala jsem ho jako miminko, které patří do rodiny, a povídala jsem si s ním česky. Což bylo legrační. Pejsek dostal jméno Shevy a jeho páníček a všichni páníčkovi kamarádi na něj mluvili řecky. A mě to nešlo. Tak jsem mu začala říkat Ševíku (když hodně zlobil, tak bolŠevíku) a s výjimkou povelů, na které je naučený, jako „Katse!“ (Sedni!) nebo „Ela!“ (Pojď!)  do něj hustím češtinu. Nezdá se, že by mu to nějak vadilo. Myslím, že pejsci nám rozumějí telepaticky a říkám si, že je na čase, abychom se to i my lidé od nich naučili! J

Kalliopi Anthi 

kalianth@yahoo.gr

Sdílejte
Předchozí článekJarní bazar
Další článekZávidět se dá leccos
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

9 KOMENTÁŘE

  1. Díky Kalli za moc krásné pokračování! Myslíš si, že Jenda je nastaven tedy česky a Vaška jste naprogramovali, aby fungoval lépe v Řecku?:)) Máš pocit, že to souvisí s místem narození, s geny nebo s tím jakou limču pili? To je ohromně zajímavé, jak je to táhne každého jinam. Díky!!!!

  2. [1] Oni se nám tak nějak programují samostatně a dobrovolně…:-)
    Myslím si ale, že místo, kde jsme poprvé vykoukli na svět, je pro nás hodně důležité.

  3. fakt? myslis, ze to souvisi s tim mistem narozeni? zvlastni, o tom jsem nikdy nepremyslela. jinak opravdu moc prinosny clanek, kalli, diky!!

  4. [4] Myslím, že se do paměti miminka hodně významně otiskují první dojmy a podněty, když se vyklube z tmavého pelíšku maminčina bříška do světa zvuků a světel, zemské přitažlivosti, teplotních změn a hladu! 🙂 Je to veliká změna a dítě všechno podvědomě zaznamenává. Pokud cítí lásku a péči, která je spojená s určitým jazykem (ne nadarmo se mu říká mateřský), tak věřím, že na něj navždy dýchá pocitem bezpečí a domova. Pokud mu později někdo v tom samém jazyce nadává, to už je jiná věc… Ale ten pocit radosti a něhy, když najednou slyší svůj rodný jazyk, zná každý, kdo žije dlouhodobě v cizině, kde jeho jazykem nikdo nemluví.

  5. A proč se tomu vlastně říká mateřský jazyk? A co tátové? Miminku je fuk v prvních letech, že na něj mluví i táta? Je to méně důležité? Co otcovský jazyk? :)))

  6. [6] Věřím, že miminku po tom, co se narodí, ještě nějakou dobu trvá, než začne samo sebe vnímat jako bytost oddělenou od maminky. Zpočátku prožívá určitý stav jednoty, i když už jsou vlastně dva. Maminka je v té době pro dítě “všechno”, dokonce i zrcadlo. Táta je taky hooodně důležitý, ale přichází na řadu až trošku později. Samozřejmě, že existuje i otcovský jazyk, ale pouze v případě, že není stejný s mateřským.:-) A také jsou případy, kdy otec nahrazuje matku a stará se o dítě výhradně on. To však nic nemění na faktu, že vyrůstalo uvnitř mámy.
    Závěr: Je to pocit jistoty, citového zázemí a bezpečí, spojený s určitým jazykem, který z tohoto jazyka dělá “mateřský”, ať už jím mluví třeba otec.
    A pokud by to nebylo přesně takhle, tak to může být i trochu jinak! 🙂 🙂

  7. Dobrý den,krásné psaní o Vašem životě,měla jsem šanci hned po ukončení školy jít pracovat a bydlet do řecka,bohužel mi to nevyšlo,ale přemíšlím o tom že bych to skusila ted,i když mam dvouletou dceru,ale z Vašeho vyprávění jsem tak nadšená,že bych do toho chtěla jít,vždy to byl muj sen,umim anglicky a řecky par slovíček,byla jsem v řecku čtyřikrát a letos tam jedu po paté,moc ráda bych se od Vás dozvěděla víc,jinak máte moc šikovné děti 🙂

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno