Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

Kalli radí po sedmnácté

Rate this post

Mám se rozvést kvůli staronové lásce?

 

Milá Kalli,
poradila mi kolegyně, abych se na Tebe obrátila se svými trablemi.
Při svém studiu architektky jsem se seznámila se svým kolegou téhož oboru, byl Portugalec. Studentská láska. Ke konci studia jsem byla vyslána k stáži do východních Čech, kde mi byl vzorem podstatně starší a zkušenější architekt. Už tehdy jsem k němu pociťovala velikou náklonnost. Po ukončení studií jsem se provdala za svého kolegu, s kterým jsem žila od doby našeho společného studia, do Portugalska. Zde se nám narodil syn, kterému je dnes 12 roků. Já jsem občas dojížděla k rodičům do jižních Čech. někdy s manželem i synem, jindy sama. Zde jsem se jednou o prázdninách setkala opět se svým velikým vzorem, který měl v blízkosti mých rodičů chatu. Byly to tehdy osudné prázdniny, pozval mě k sobě, rodina zůstala v místě jeho pracoviště, a my jsme celé hodiny povzpomínali na krásnou dobu mé praxe, na pomoc při mé závěrečné práci. Vztah se nám vymknul z rukou. Nakonec jsme si posílali emaily. V době, kdy v Portugalsku vypukla značná nezaměstnanost, našel pro mě i mého manžela pracovní místo, odpovídající naší odbornosti. Přestože jsme oba v Portugalsku práci neztratili, trvala jsem na svém odchodu zpět do domova. Můj bývalý učitel je o 25 roků starší. Mně je 38 roků, jemu 63. Manžel o mém vztahu nikdy nevěděl a zatím neví. Stojím nyní před přetěžkým rozhodnutím. On se nechal pro náš vztah rozvést, jeho děti jsou odrostlé. Žádá mě, abych učinila totéž. Miluji ho, i přesto, že jsem si vědoma jeho stáří a že nebude vždy při síle ducha i těla. Svěřila jsem se své mamince, s kterou si řekneme všechno, a ta mě od mého už takřka rozhodnutí sice neodrazuje, ale upozorňuje mě na možná rizika provdání za mou lásku v jeho pozdějším věku. Náš vztah je neuvěřitelně, i přes ten rozdílný věkový rozdíl, krásný. Udělal by pro mě vše a pro mého synka také.
Poraď mi Kalli, prosím, jak by ses rozhodla, jak se mám rozhodnout já? Oba moc trpíme naším tajným vztahem. Jsem mu za mnoho vděčná, on se pro naši lásku rozvedl a já cítím, že bych to měla jako morální povinnost učinit také. Prosím o radu a předem za ni děkuji.    Α.
Milá A.
Díky za důvěru! Pokusím se co nejlépe odpovědět na tvůj dotaz, ale nečekej, prosím, „návod“, jak se máš rozhodnout. Já sama to spíš beru jako téma k zamyšlení, než jako radu, kterou ti dávám s očekáváním, že by ses jí měla řídit. Neboť, kdo jsem já, abych měla pro tebe lepší odpověď, než ty sama? Nikdo nemá takovou moc, aby věděl lépe než ty, co je pro tebe správné. Na druhé straně, někdy máme v sobě spoustu hlasů, každý tvrdí něco jiného, a my jsme z toho vnitřního překřikování tak zmatení, že potřebujeme nějaký ten hlas zvenčí… A to bych mohla být já, jeden hlas navíc, který možná pomůže ujasnit něco, co sama cítíš, který ti možná pomůže převážit misku vah na – pro tebe – správnou stranu…
Abych se vyhla tomu, že se budu dokola opakovat, tak bych tě ráda odkázala na jednu mou odpověď, na http://cz.kalliopi-anthi.gr/kalli-radi-pro-cechy-v-recku/kalli-radi-12-jak-si-tady-zvyknout/   kde se, mimo jiné, zmiňuji o stavu zamilování. Popisuji tam archetyp, vnitřní představu prince, který přichází, aby změnil celý náš dosavadní život k lepšímu. S takovou podvědomou představou vstupuje do vztahu většina zamilovaných žen. Muži to mají podobné, i když tam převažuje motiv, že pomocí princezny, kterou zachrání nebo jinak získají svou obratností, silou a vynalézavostí, si uvědomí vlastní kvality a stanou se „králi“ v novém světě (nově založené rodině). Dalo by se tedy říci, že ženy v novém vztahu hledají příležitost stát se znovu „princeznami“, být „osvobozeny“ od všeho svazujícího, být milovány a obdivovány jako něco cenného a výjimečného (v původním vztahu už si na sebe s partnerem zvykli, kouzlo zamilované lásky se proměnilo v každodennost). Muži vstupují do nového, trvalého vztahu, když mají potřebu najít nový smysl pro svůj život. Podle mého názoru se zamilováváme, když máme vnitřní potřebu se zamilovat, ne když potkáme „toho pravého“… Samozřejmě, že je objekt našeho zájmu velmi důležitý, ale prvořadá je naše potřeba milovat.
 Pokud ten, kdo k někomu „pociťuje velikou náklonnost“  (jak hezky píšeš), nemá možnost projít celým cyklem vztahu, (tj. zamilování – „odmilování“ – vědomá volba zůstat s partnerem při vědomí jeho pozitivních i negativních stránek), tak může uvíznout ve fázi zamilování, kdy si partnera idealizuje. To je, věřím, příčina trvalého kouzla všech romantických, platonických (sexuálně nezavršených) či násilně přerušených vztahů (např. při úmrtí způsobeným nehodou či nemocí). A také vztahů tzv. “nelegálních“ (mimomanželský poměr, ale třeba také vztah dvou osob, které nemohou spolu být například kvůli politickým nebo náboženským důvodům).
Jste si opravdu „souzeni“? Jste spřízněné duše, které po sobě touží a neustále se hledají v nekonečném proudu času, v rámcích jednotlivých životů? Nebo jste dvě bytosti, které jste před patnácti lety tajně snily o tom, být spolu, a teď se to snažíte uskutečnit? V praxi je to jedno, neboť člověk tíhne k tomu dokončovat věci neuzavřené, touží plnit své sny, ať už pocházejí z jakékoli doby. Důležité je si uvědomit, že cokoliv ve vztahu děláte, děláte to každý sám pro sebe, pro uspokojení vlastních potřeb a naplnění vlastních snů. Neděláte to pro toho druhého, i když to tak může vypadat. Když se tvůj přítel rozhodl rozvést, aby dal prostor pro nový vztah, prokázal určitou odhodlanost a odvahu. Současně dal najevo starému (vztahu, způsobu života), že se s ním přeje rozloučit. Taková životní sitouace je velkou příležitostí setkat se sám se sebou, zamyslet se nad svými prioritami, nad tím, co toužíme v životě poznat a zda jsme ochotni pro to riskovat. Zřejmě teď cítí příval energie a života, je ve své síle, a to je samo o sobě svým způsobem odměnou. Pokud by tě ale „nutil“, abys udělala to samé, spíš by to působilo jako „citové vydírání“, než jako projev lásky. Nemůžeš to cítit přesně jako on, neboť on je on a ty jsi ty. Jste dva jiní lidé, v jiné situaci. Ty jsi matka ještě nedospělého syna, a to situaci komplikuje. Píšeš, že cítíš morální povinnost se rozvést, protože tvůj přítel se „pro vaši lásku“ rozvedl. Jenže, on obětoval méně než žádá po tobě, má děti odrostlé, to znamená, že už není vázán rolí otce, navíc získává mladší partnerku. Tvému synovi je ale teprve 12, ještě tě potřebuje. Vděk a pocit dluhu není dostatečná motivace… Jenom pokud zvážíš všechna pro a proti a bude převažovat hlas „zamilované ženy“ oproti hlasům „matky“ a „manželky“ v tobě, pouze pak to má smysl udělat. Takže, pokud rozvod, tak ne proto, že to udělal on, ale proto, že pokud to neuděláš, nebudeš se cítit „sama sebou“.
Otázka zní: kdy se cítíš víc „sama sebou“? Jsi současně dcera svých rodičů, manželka svého muže, matka svého syna, milenka svého přítele. Nemůžeš být pouze jedno z toho… Už to není jako tenkrát, už ti není 20, i když se tak možná cítíš… Není dobré zapomínat na ostatní části tvé bytosti, když jsi s přítelem. To jde pouze na určité okamžiky, abys prožila, co prožít toužíš. Pokud se ale rozhodneš se rozvést, pak musí toto rozhodnutí schválit všechny tvé složky (nejen ta zamilovaná). Všechny musí věřit, že tak je to správně.
 Co je vlastně „morální povinnost“? Každý vztah má svoji vlastní „morálku“, svá určitá pravidla chování, kdy se vazba osob ve vztahu buď posiluje, nebo oslabuje. To, co prospívá tvému vztahu s přítelem, neprospívá tvému vztahu s manželem. Každý z těchto dvou mužů by jako „morální“ označil jiné jednání. Takže musíš odpověď hledat spíše v sobě, než v tom, co ti řeknou jiní lidé, ať už přímo zúčastnění, nebo ne.
Odpovědi se nejspíše dobereš, když budeš klást správné otázky.
·         Jak rozvod ovlivní tvůj život? Jakým způsobem změní podmínky života tvého syna? Zůstane manžel v Čechách nebo se vrátí do Portugalska? S kým bude syn? (Není ve všech zemích zvykem, že dítě zůstane automaticky s matkou, jako tomu bývá v Čechách. Zvlášť, pokud otec nebude s rozvodem souhlasit a bude si klást nároky na výchovu syna. Pokud by došlo k soudu, mohl by být mimomanželský vztah pro tebe přitěžující okolností. Pokud uvažuješ o rozvodu, měla by ses obrátit na právníka, abys byla kompletněji informována o možném dosahu následků).
·         Jaký má syn vztah se svým otcem? Věříš, že tvůj manžel je dobrý táta pro vašeho syna?
·         Byla bys ochotna vzdát se syna, kdyby chtěl raději k tátovi? Zvykl si syn v Čechách, nebo mu chybí Portugalsko?
·         Píšeš o příteli: „Udělal by pro mě vše a pro mého synka také.” Byl by schopen upustit od svého požadavku, aby ses rozvedla, pokud by tím trpěl tvůj syn nebo kdyby vám hrozilo odloučení?
·         Jakou povahu má tvůj manžel? Do jaké míry můžeš počítat s „mírumilovným“ rozvodem a s následnou spoluprací ohledně výchovy syna aj. otázek?
Aby měl nový vztah šanci projít úskalími, která přináší taková situace, je důležité, aby předešlý vztah skončil dobře. Abys uznala sama v sobě a také přímo manželovi všechno to dobré, co jste spolu zažili a vytvořili. Pokud mu budeš vyčítat, jaký je, pokud ho budeš srovnávat s přítelem a budeš snižovat hodnotu vašeho manželství, tak vytvoříš podmínky pro zlobu a mstivost. Také je třeba uznat vlastní chyby a podíl na tom, co ve vztahu nefungovalo. Je velmi hojivé pro partnery, kteří se rozvádějí, když si vzájemně upřímně řeknou: „Budeš mít místo v mém srdci“.
 To vše se snadno píše, ale v praxi je to dlouhodobý, nesnadný a bolestný proces, který vyžaduje trpělivost a ohleduplnost především toho, kdo navrhuje rozvod, kdo odchází ze vztahu.
Ještě jednu úvahu na závěr: Nepozastavím se nad věkovým rozdílem, neboť to je fakt, nad kterým ses už sama hodně zamýšlela. Navíc, člověk nikdy neví… S pojišťovnou lze udělat smlouvu, ale s životem ne, a tak se někdy stává, že starší partner se dožije vysokého věku, a třeba i v dobrém zdraví, zatímco jeho o mnoho let mladší partner takové štěstí nemá… U mých rodičů to tak bylo. Otec byl o 19 let starší než matka, a přesto ji přežil o 10 let.
Spíš bych chtěla upozornit na jiné úskalí výrazného věkového rozdílu, a sice to, že se vytrácí pocit rovnosti mezi partnery. Starší je vždy „zkušenější“, má ve vztahu jaksi „navrch“. I ve tvém popisu je cítit určitá oddanost pramenící z „hierarchicky nižší pozice“. Abych byla konkrétnější, je z něj cítit vděk a morální povinnost postarat se o staršího milovaného člověka, a to jsou pocity přirozené ve vztahu dítěte vůči rodičům. A tak se chci zeptat, co se stalo s tvým otcem, žije? Nepromítáš do svého přítele něco z lásky k tvému otci? Nezrcadlí tento vztah nějakou jinou potřebu? Protože pokud ano, pak rozvod nenaplní podvědomou touhu urovnat bolestný či nevyrovnaný vztah s tatínkem, ale naopak přidá další komplikace.
Milá A., každý vztah nám dává různé možnosti prožívat život v jeho rozmanitosti, v kráse i bolesti. Každý vztah je úžasná příležitost poznat jací jsme, protože v každém vztahu sami sebe prožíváme trochu jinak. Vztahy probíhají určitým vývojovým cyklem, a pokud se tento cyklus završí, tak už nenacházíme nic nového, co by nás rozvíjelo. Pak toužíme po vztahu novém, neboť ve skutečnosti toužíme po tom, poznat sami sebe v nové verzi. Jak poznat, zda je ta pravá chvíle pro nový začátek?
Ptáš se, co bych udělala já… To, co doporučuji svým klientům, když mají dilema: aby zvážili všechna pro a proti pro obě varianty řešení (třeba písemně, často tak přijdou na řadu dalších parametrů). Navrhnu ti ale také zážitkovou obměnu: Urči si v místnosti prostor pro variantu „Rozvod“ a pak se tam postav. Zkus se plně vžít do situace, jako by ses právě rozváděla, otevři se všem pocitům, ať už je to strach, radost, úleva, výčitky, cokoliv…
Zkus se v myšlenkách přenést do doby za jeden měsíc nebo za jeden rok. Pozoruj své pocity i tělesné vjemy.
Pak urči jiný prostor v místnosti pro variantu „Zůstanu s manželem„ a znovu se pokus plně vžít do toho, jaké by to bylo teď, za měsíc, za rok…
Ve které z těchto dvou verzí se cítíš silnější? Kdy se cítíš vyrovnanější, klidnější, více sama sebou? Doufám, že toto cvičení ti přinese informace, které ti pomohou se rozhodnout. Je jasné, že při každé volbě vždy něco získáš a něco ztratíš. Přeji ti, aby tvé ztráty byly co nejmenší a aby ti tvé rozhodnutí, ať už je jakékoli, přineslo trvalé uspokojení.
S láskou                         Kalli
své dotazy můžete posílat na adresu  kalianth@yahoo.gr

5 Comments

  • ilektra
    Posted 5.12.2014 at 23:11

    Dobre a analyticky jsi odpovedela, Dekuji

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 6.12.2014 at 9:17

    Kalli, diky za tvoje rady. Za tvuj cas a za to, jak se tim zodpovedne zabyvas!!!!
    Zajimalo by me ale, jak opravdu rozpoznas, jak se citis, kdyz si vymezis ten prostor, jak jsi uvedla na konci tu radu. Neni to zase jen o tom, ze si neco namlouvas? To psani pro a proti (mluvim z vlastni zkusenosti) je alespon pro me trochu osemetne, protoze kdyz neco chci, jsem schopna vymyslet milion pro a zaviram oci pred proti, takze me vetsinou v tu chvili nic nenapada. Mas nejakou radu na to, aby si clovek nelhal do kapsy??

    Odpovědět
  • Kalli
    Posted 6.12.2014 at 15:49

    [2] Milá ostrovanko, řekla bych, že “lhaní si do kapsy” a “namlouvání si” je racionální proces, řídí ho naše mysl, ovlivněná naší vůlí. Vědomě (popř. i podvědomě) vyzvedneme nějaká fakta a jiná opomineme nebo popřeme, tak abychom nakonec udělali to, co chceme udělat. V podstatě tam nejde o dilema, kdy opravdu nevíme, co je lepší. A tak například kuřák se nebude na nikoho obracet o radu, zda kouřit nebo ne, ale najde si pro sebe argumenty, proč zrovna jemu kouření neškodí…(omlouvám se kuřákům za rýpavost!) 🙂
    Když si člověk určí prostor pro určitou verzi a pak si tam stoupne, jakoby se “vnoří” do situace. Nenechává pracovat mysl, ale jiné své složky, např. podvědomí a intuici. Ale především tělo, pozoruje svoje tělesné vjemy, a ty jsou často klíčem k odpovědi. Je to podobné jako u meditace. Nikdo nemedituje proto, aby si něco namlouval. Ale – každá věc chce svoji praxi, a tak je těžké pro někoho, kdo s meditací nepracoval, uvěřit, že může mít výsledky.
    Dám ti jeden příklad z mé praxe, kdy tato technika hodně pomohla a kde bylo nakonec dilema na úplně jiné úrovni. Vzpomínám si na jednu klientku, která měla dvě hodně zajímavé pracovní nabídky a nevěděla, kterou z nich využít. Určily jsme tři prostory, jeden pro každé ze dvou zaměstnání a ten třetí jako “jinou možnost”. Klientka se v “energetickém poli” prvního zaměstnání cítila celkem dobře, v druhém trochu hůř a když se pak postavila na “jinou možnost” začala plakat dojetím a řekla, že si uvědomuje, že ze všeho nejvíc by chtěla miminko, že si to i její manžel hodně přeje, ale ona se bojí. Tak jsme pak pracovali na tématu strach z těhotenství a do roka bylo miminko na světě. Práce s lidmi je krásná a plná překvapení a zázraků. A všichni si své odpovědi neseme v sobě…
    Musím říct, že mi pořád nejde z hlavy tatínek naší milé A. Navrhla bych jí, aby jako třetí “prostor” dala “cesta k otci”. Pokud je můj pocit správný, bylo by vhodné obrátit se na nějakého psychoterapeuta, který by jí byl víc poruce.

    Odpovědět
  • Kety
    Posted 11.12.2014 at 14:46

    mila A, myslim, ze at se rozhodnes pro cokoli, ziskas ty spravne zkusenosti. jen je pak treba, je prijmout se vsim vsudy.

    Odpovědět
  • dancha
    Posted 14.12.2014 at 12:10

    Milá Kalli, v tvé odpovědi je tolik možností. Když si ji člověk zodpovědně přečte a zkusí i to cvičení, jistě najde nějaké řešení, či se mu alespoň trochu uleví. Krása!

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5