Na Korfu
Britský hřbitov. Jeden z nejkrásnějších parků na Korfu. Možná nejkrásnější, nejudržovanější a nejčistší zahrada, která se zde vyskytuje.
V malém domku na okraji hřbitova bydlí starý Malťan Jorgos Psailas. Na svých osmdesát dva let opravdu nevypadá. Je to sympatický čiperný gentleman, který se zde narodil a zahradnictví zde převzal po svém otci.
Jejich rodina sem přišla z Malty už před čtyřmi generacemi. Pomáhali na Korfu stavět některé domy a paláce budované za britského protektorátu v letech 1814-1864. Pak už na ostrově zůstali. Ačkoliv se Jorgos na Korfu narodil, nikdy nezískal řecké občanství. První snad nechtěli jeho rodiče, aby nemusel na povinnou vojnu a pak se to všecko nějak zamotalo, takže dodnes má britský pas maltského protektorátu, na který ho před pár lety nepustili ani do Prahy a tak měl možnost spatřit pouze ruzyňské letiště a musel se vrátit hned následujícícm letem zpět do Řecka.
V nepříliš hezké části hlavního města ostrova Korfu, nedaleko známé věznice, se nachází tato nečekaná oáza klidu. Nenápadná železná branka oznamuje příchod návštěvníků zvonkem umístěným hned nad vchodem. Jorgos nebo jeho žena okamžitě vycházejí ze svého domku, aby se podívali, kdo přišel. Přátelsky se zdraví se známými i neznámými příchozími a Jorgos každému rád povypráví historii hřbitova, příběhy zde pochovaných zemřelých a jejich rodin, ukáže své pečlivě pěstované a opečovávané květiny a pokud člověk přijde v tu správnou roční dobu, ukáže mu i svoji chloubu-divoké orchideje.
Po trávě se pomalu šinou dvě želvy a na zeleně natřenou lavičku vyskočila kočka, která se vyhřívá na sluníčku. Jorgos mne doprovází na každém kroku. Nejen, že se mu chce povídat, ale také musí dávat pozor, abych mu nepošlapala kytičky. Několikrát mě na ně upozorňuje a tak našlapuji opatrně jako kočka.
Procházíme úzkou cypřišovou alejí. Ve vzduchu voní jaro a na stromech zpívají ptáci. Kytky kvetou všude, kam oko dohlédne. Jacarandy, různé druhy kaktusů, aloe vera, bramboříky, hyacinty, tulipány, sněženky, amarylky, sasanky a mnoho jiných. Někde tady se také skrývá 25 druhů divokých orchidejí jako například italikum, ferum equinum, serapia lingua nebo barlia robertiana.
Hřbitov byl otevřen během britského protektorátu jonských ostrovů a dodnes slouží převážně zemřelým příbuzným, kteří se na Korfu usadili.
V levé části se nacházejí ty nejstarší hroby a hrobky, vedle nich hroby britských námořníků, kteří přišli o život 23.10.1946, když chtěli obeplout ostrov a při proplouvání úžinou mezi Korfu a Albánií narazili na albánské podmořské miny, které dvě lodě vyhodily do povětří.
V pravé části hřbitova se nachází „německá sekce“. Během německé okupace /1943-44/ zde byli dočasně pochováni někteří němečtí vojáci, poté také členové posádky lodě císaře Viléma II., který si po smrti císařovny Sisi zakoupil od Františka Josefa její proslulý zámeček Achillion. Tyto hroby jsou označeny dřevěnými kříži.
Řečtina má pro hřbitov dva výrazy. Nekrotafeío-jakožto hroby mrtvých a také krásné slovo Koimitírio /čti kimitírio/, které pochází od slova koimáme-spát a angličtina jej převzala do svého slovníku jako cemetery. Tohle je opravdické koimitírio-nádherné místo posledního odpočinku, věčného spánku.
Chvilku si s Jorgosem povídáme o tom, co bude, až se nebude moci o hřbitov starat. Vysvětluje mi, že jeho dcera je vdaná v Aténách a jeho syn je elektrikářem a asi by se mu nechtělo měnit povolání. „Taková škoda. Moje děti tak jednou přijdou o tenhle dům. Když jsme zde bydlel jako dítě, nebyla tu voda, elektřina ani žádné topení. To všechno jsem na své náklady zde vybudoval a teď by mělo všechno přijít vniveč?“ Zoufá si jeden z posledních gentlemanů na Korfu.
Na konci aleje, až vzadu u zdi, je malý kamenný altánek, ve kterém je umístěn náhrobní kámen ve tvaru papyrového svitku. Na něm je vepsáno jméno George. Jorgos mi vysvětluje, že tady bude jednou ležet on. Na tomto místě, kde se narodil, chce také zemřít a být zde pochován. A proč zrovna tady u zdi? „Je to strategické místo naproti vchodu. Chci vidět, kdo sem přichází a jestli mi nešlape na orchideje,“ říká tiše Jorgos a z oka mu kane slza. Vyndávám kapesník, abych utřela i pár svých a opatrně, abych něco nepošlapala, odcházím.
Pavla Smetanová www.ostrovanka.bloguje.cz
