Domů Nezařazené Důchod v Řecku trochu jinak

Důchod v Řecku trochu jinak

18
272
Důchod v Řecku trochu jinak
Ohodnoť tento článek

aneb cti otce svého i matku

Celý svět je kritizuje a všichni vědí o jejich podvodech a špatném hospodaření, i o tom, že Řek a potažmo Řecko nikdy nic takového nepřizná a bude ze stávajícího stavu obviňovat kdekoho.. Ale konečně něco postřehů, které se mi líbí a o kterých by lidé nejen v Čechách měli alespoň přemýšlet. Totiž o soudržnosti rodiny. O tom co jsem, asi nikde na světě, nepoznal a v čem je obdivuju. Úctu ke stáří, k rodičům a rodině.

Vždy mi bylo divné, proč, ať jsem byl v kanceláři „mekanikose“ /stavebního inženýra/, dikigora /advokáta/ či prodejce dřeva, stavebnin, železářství, hokynáře…je krom stolu obchodníka ještě jeden stůl. Zpravidla větší, mohutnější, za nímž sedí stařík, který toho už většinou moc nevnímá, ale je uprostřed „dění“. Každý Řek, který vlastní firmu, má živnost a má kancelář, má takovýto stůl. Za tímto stolem sedí jeho otec, který už dávno nic neřídí, neví nic o trhu, materiálech a problémech živnosti. Ale jeho syn si ho váží. Váží tak, že chce, aby jeho otec byl u všeho dění a byl třeba i tak trochu na obtíž. V tom smyslu, že některý ještě vládne myslí a do všeho, neznajíc dnešní „fofr“ dobu, rýpe, jiný čile koketuje, podle nátury a zdravotního stavu, s ženským personálem či zákazníky… jiný jen tupě, nepřítomně zírá před sebe, nejevíc zájem o dění kolem sebe… Ale jejich synové si otců váží a záleží jim na tom, aby jim byli na blízku, i když už jim v práci nemůžou pomoci…

„To je stůl mého otce“ odpoví na otázku, při dotazu, kdo že to pracuje u toho krásného stolu, není-li přítomen… Je to až zarážející, tedy pro mě určitě… Nestydí se za jejich úletné a mimoňovské připomínky, pocintané košile a časté navštěvování toalety. Není to o tom, že otci vděčí za firmu, či živnost, jednoduše si ho váží. Váží si toho, že jsou spolu, že se mají na očích… Každý z nás si váží svých rodičů, ale něco takového se vidí snad jen v Řecku. Vychází to z odvěké Řecké mentality pouta rodiny / zejména v těžkých dobách/, které se na zdejších, zaostalých a soběstačných ostrovech dodržuje. Stát se o ně nikdy nestaral, snad vyjma pár prominentů, kteří toho zase využili pro sebe a svou rodinu, na úkor ostatních…

A úcta ke stáří všeobecně? Stačí si pustit televizi. Komentátoři hlavních zpráv, ale i průvodci pořadů, diskutéři, jsou i osoby, které jsou díky svému věku u nás doma již odepsáni… Jasně, že se dobře kouká na prsatou, čerstvou, šťavnatou blondýnku ale neznamená to, že je chytřejší a zkušennější, že umí líp komunikovat..prostě je jen mladá, ale to není zásluha…

A když se vrátím zpět do naší mentality, přemýšlím o tom, jestli mi také moji synové zařídí stůl až půjdu do důchodu… S vidinou toho, že oni zřejmně do důchodu nikdy nepůjdou… a i já jsem ten, který za to může….totiž celá naše generace v jejich očích.. a mají pravdu…

BLOG karelstrobl|
Sdílejte
Předchozí článekPivo a dětský úsměv
Další článekz Korfu přes Makedonii-Srbsko-Maďarsko
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

18 KOMENTÁŘE

  1. Hezký článek, Karle! Říká se, že domovy důchodců jsou pomsta za jesle… Asi na tom něco bude… Když dítě vyrůstá v blízkosti rodičů, vytváří se silná vazba. Pro dítě i pro rodiče je pak přirozené, že patří k sobě, a to jim dává velkou sílu. Někdo v tom vidí ctnost, někdo jiný to může označit jako závislost (podle toho, jak to má každý srovnané sám v sobě). Myslím, že Řekové jsou v těchto věcech hodně přirození. Stát a školství nemají na výchově dětí zdaleka tak velký podíl, jako třeba v Čechách. To spíš babičky a dědové. Často jsou malým dětem blíž než jejich rodiče. A tak má pořád každý v rodině své místo a úkol. Jestli jsi v minulosti dostatečně houpal kočárek a nebo to máš aspoň v plánu dělat jako dědeček, tak si o stůl nedělej starosti! 🙂

  2. ja bych si, navzdory sve povaze, dovolila trosku skepticismu: alespon tady na korfu mam stejnou zkusenost s temi otci, ze sedi na miste, na kterem uz nejsou potreba. ale duvody jsou jine; otec se casto sve zidle nechce vzdat a synovi nezbyva, nez to tolerovat. jak casto si mladi rikaji, ze by jim otec svuj byznys mel prenechat, ale otec tvrde trva na tom, ze na svem miste, ktere vybudoval, bude az do smrti, at se to nekomu libi nebo ne…
    takze kdyz na syny neprepises svuj raj na lefkade ted, ale budes se na svem miste dostatecne silne drzet, nic jineho jim nezbude. ovsem pokud tobe nebude bavit, ze se za tvymi zady budou tesit na tvuj konec…:(

  3. [2] Díky za reakci a zkušennost. ALE já mluvil, potažmo psal o lidech, kteří mají vlastní byznys bez toho, aby dědili firmu, řemeslo po svém otci..proto mě to tak dostalo a není to tu ojedinělé. Snad podle reakcí jen na Lefkádě?! Ale tomu se mi nechce věřit..

  4. Ve městě to asi chodí trochu jinak. U nás na vesnici (ačkoliv pouze 7km od Corfu) často zahlídneš takové babičky a dědy, kteří posedávají před tavernami či obchůdky svých potomků (také vnuků nebo synovců…) Dokonce rádi posedávají i před “byznysem” někoho cizího, např. před naším kafeautomatem. 🙂 Pohodlně usazení na židličce vedle stolku ze starého šicího stroje, pochvalují si stín olivy. “Orea drosia, kopela mou”! Vůbec nevadí, že nepijí kafíčka, protože pořád rozsévají “evches”-požehnání. Všimli jste si někdy, že v Řecku se daleko více “žehná”- přeje, než v Čechách? V každodenní běžné komunikaci: “me geia” když má někdo něco nového… “Me to kalo…”, “Na eisai kala..!”, “Me kali ora!”, “Kali archi!” atd. atd.
    To je hezké, že?

  5. [5] Přesně tak. Díky za komentář. Češi mají v povaze závist a hledat to špatné. Ale to dobré přehlížejí, není pro ně zajímavé. Proto vždy píšu to co vídím i cítím a na co chci upozornit i ostatní. Hezký den může být i když leje a úsměv, pozdrav, poděkování nikoho nic nestojí a ve finále vás bude hřát nejvíc…

  6. [6] Já si myslím, že všichni lidé máme v povaze všechno, soucit, závist, velkorysost, lakomost, optimismus, škarohlídství….. prostě všechno. Záleží na tom, co kdo v sobě rozvíjí, podle toho se pak mění poměr těchto vlastností a vzniká tak jedinečná syntéza, které říkáme “charakter člověka”. Jistě, že existuje také cosi jako “charakter národa”, ale osobně nemám ráda zevšeobecňování. Je vždycky nespravedlivé.

  7. 🙂 🙂 Ale jo!!! Spravedlností je moc!!! Každý má tu svou… Je to podobné jako s pravdou… 🙂

  8. Všechno je relativní, a právě to je v životě to krásné. Když dáš růžový okvětní plátek na bílý list papíru, tak vypadá tmavě, když ho dáš na červený papír, tak vypadá světle. A tak je to se vším, záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na věci díváš. A samozřejmě, na životních zkušenostech a postojích pozorovatele.
    Spousta lidí tráví svůj čas tím, že hledá smysl ve věcech. Já spíš věřím, že je lepší věcem smysl dát. Každý z nás dává smysl tomu, co považuje za důležité. Mně se Karlův článek líbí. Je to jako by poslal jednu milou rodinnou fotku dvou generací. To je jasné, že fotka neodhalí celý příběh vztahů mezi starouškem za stolem a jeho synem. Ale to nevadí, je to prostě hezká momentka. A Karel jí dodal smysl tím, že ho dojala a že se o své dojmy podělil. A Pavla tomu pak dodala i
    jiný smysl, protože měla jinou asociaci a taky, aby potvrdila pravidlo, že “všechno je relativní..!” 🙂
    A růžový lístek zůstane prostě růžový, až už ho my lidé nazvem světlým nebo tmavým.
    Fakt mi někdy připadá, že tý přírodě je to úplně jedno, jaký já mám názor… A teď mi řekni, je tohleto spravedlnost??!! 😉 🙂

  9. [11] jeste, ze te tu, kaliopko, mame:)) ja normalne vidim veci celkem ruzove, ale tady uz jsem videla ty rodiny v trosku jinem svetle. oni totiz jsou lidi na svete vlastne vsude stejni. takze cesi skarohlidi jsou v zasade stejni jako rekove skarohlidi a milych lidi je taky vsude dost. akorat se kazdy trosku jinak vyjadruje…

  10. rozhodně jsem pozitivní člověk, ale o spravedlnosti vím své..nejen pro svou 23 letou praxi v oboru. Ale určitě by v ní měl každý věřit. Ono mu také nic jiného nezbývá. Tady na ostrovech je to vše jiné i pro to, že si lidé, kteří tu žijí “vidí do taliře”. Jasně, že se můžu podělit o negativní věci a zanadávat a postěžovat si – ale udělá to dobře mě nebo tobě?! Také jsem typ co si nenechá nic líbit-bude zajímavé, když budu psát o tom jak jsem se poral u Makise v taverně, nebo o tom jak nás vykradli?! Jak si místní překupníci mezi sebou posunují hranice pozemků a kradou půdu někoho jiného? Možná, ale tohle byl můj velmi pozitivní zážitek a je mi jedno jestli se někomu zdá nebo ne. A Kalliopi moc děkuji. Víš já si myslím, že toho špatného okolo je víc než dost. A tak pokud to neohrožuje ostatní, není potřeba tyto věci zdůrazňovat a plácat se v nich. Terma ! Howgh ! Domluvil jsem!

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno