Do(po)ručený dopis

povídka z Kréty

 

Ten příběh začal docela nevinně. Jednoho dne jsem, díky své inteligenci a dosaženého vzdělání, zjistila, že při posílání peněz do zahraničí (z pohledu Čecha v Čechách naopak ze zahraničí) si banky vybírají dost vysoké poplatky. Když jsem se dopočítala k poznání, že pokud pošlu peníze 3x, poplatek se již blíží k částce jedno sto euro, řekla jsem si, že přece nebudu svými poplatky financovat provoz místní banky a zkusila jsem to přes Western Union.

Zlákala mne skutečnost, že – jak hrdě hlásá letáček – jakmile peníze vložíte, adresát téměř okamžitě (což je dost relativní) částku vyzvedne třeba u protinožců, jen to trochu kazila informace, že poplatek se navýší o téměř deset euro.

 

Již jsem se pomalu ztotožňovala s myšlenkou, že peníze pošlu jednoduše v obálce, zabalené v alobalu, jako za starých dobrých časů, ale pak mě, studentku ekonomie, přece jen osvítila myšlenka zřídit si řecký účet a následně internetové bankovnictví, kde se takové banální operace jako je posílání peněz či trvalé příkazy dají řešit levou zadní. Za pouhých padesát centů.

Zašla jsem tedy do banky, zažádala o zřízení a pak jsem již jen plná nadšení čekala, až mi poštou přijde přidělený PIN kód. Netušila jsem žádnou zradu či zádrhel, musím se přiznat, že jsem opravdu naivně věřila, že vše poběží tak, jak bylo domluveno. Na mou šťouravou otázku, zda dopis bude zaslán doporučeně, paní za přepážkou s přesvědčivou znalostí situace potvrdila, že ne. Bude poslán jako jednoduchá zásilka.

Ten den jsem šla klidně spát.

Po několika dnech jsem si uvědomila, že mé z místního pohledu exotické jméno, na které má být dopis adresován, by mohlo celý plán pokazit a také to, že dům, kde již patnáct let žijeme, je mimo územní plán.

V dobrém úmyslu jsem se tedy stavila na poště abych, jak Řekové rádi říkají, „stihla situaci“ a upozornila je, jak se jmenuji a že čekám veledůležitou zásilku od národní banky. Připomněla jsem známému pošťákovi, že k nám většinou s poštou nechodí (nejsme v územním plánu), tak ať laskavě odnese dopis k naší rodině, která má v této vesnici kořeny již od první světové války. Ola en taxi kopela mu, tedy vše bude v pořádku děvče – mi bylo odpovědí a na stvrzení naší ústní dohody se seběhlo celé šestičlenné výhradně mužské osazenstvo pošty. Nikdo si mé jméno nepoznamenal. Byli to všichni skvělí pracovníci s brilantní pamětí. Jiný pošťák – také kamarád – na mne významně mrkl a přísahal ke Kristu, že mě zná. Dokonce i přítomní zákazníci se usmívali povzbudivě a někdo vztyčil palec.

 

Blahosklonně jsem nechala naší místní pobočce termín několik dní k rozdělení pošty na doporučené, jednoduché, nečitelné, ostatní apod., na vypití mnoha šálků kávy, vykouření nespočetně kartónů cigaret, poklábosení naproti v kafeniu a po uplynutí tří týdnů jsem doufala, že snad nikoho neurazím svou nedočkavostí, když se na svou očekávanou zásilku opatrně optám. Optala jsem se tedy. A bylo mi odpovězeno. Pravdou je, že úplně jinak než jsem původně čekala.

 

Rozhovor na místní poště probíhal následovně:

„Dobrý den. Chtěla jsem se zeptat, zda došel dopis na mé jméno?“

„Ne, děvče,“ řekl s ledovým klidem muž za přepážkou, aniž by jen předstíral, že ho třeba hledá. Usmál se svými tlejícími zuby a z pusy vypustil kouř.

Jelikož jsem čekala jistou zradu v komunikaci s místní inteligencí, měla jsem u sebe číslo své doporučené zásilky a také datum, kdy byla odeslána z Athén. Podle informací z národní banky dopis odešel 8. března a blížil se konec měsíce. I kdyby dopis někdo nesl v zubech, musel by to stihnout, tedy pokud by náhodou nespletl ostrov či neodešel do důchodu.

 

Můj známý pošťák mi chlácholivě položil ruku na rameno a ujistil mne, že on mě přece dobře zná, stejně jako zná mou tchyni, tchána, snachu, její děti a všechny bratrance až do čtvrtého kolena a v pro jistotu vyjmenoval i jejich adresy a místa umístění poštovních schránek. Dodal, že je naprosto vyloučené, aby takový dopis přišel a on ho neviděl. Buď měl na mysli psaní velikosti dveří nebo měl oči jako orel skalní. Opět si vzal na pomoc Krista.

Byla jsem však rozhodnutá, že bez psaní neodejdu..

To, že jsem neopouštěla přepážku a hlavně skutečnost, že v počítači byla nalezena zpráva o tom, že můj dopis dorazil na místo 10. března, způsobil na poště malý poprask. Zvedl se prach a odkudsi vzadu přišli další muži zahaleni kouřem, jež dokonce vypadali, že je celé téma začíná zajímat:

„Kde je ten dopis?“

„Jak to mám sakra vědět?“

„Podívej se do došlé pošty..“, přikázal vedoucí.

Jeden úředník se přiblížil k volně ložené krabici, ve které začal zhruba od poloviny trochu chaoticky hledat.

Když nic nenašel, zeptal se: „Jak že se, kopela, jmenuješ?“

Na to začal znovu hledat.

„Ten už tu nebude, ten jsme poslali zpátky.“

„Jak poslali? Proč poslali?“, ptal se jeden z nich.

„No, když jsme nevěděli čí je… tak jsme ho poslali zpátky, ne?“

„Kde to hledáš? Je to přeci doporučené..“, napomenul služebně starší služebně mladšího.

„A jak to mám sakra vědět?“

„Neříkala minule kopela, že to přijde jako jednoduchá zásilka?“ začal si jeden z přítomných vytvářet alibi.

„ Říkala.. to máš teda pravdu.. ale teď je to doporučený..“

„Já říkám, že jsme to poslali zpátky.“

Vítězně se na mě podívali.

Nesměle jsem se zeptala, po kolika dnech posílají doporučené zásilky zpět.

„Hned..“

„Manoli, jak to myslíš hned?“

„Hned – .. jak si vzpomeneme.“

Namítla jsem, že snad pokud vrací dopisy, i když nechápu, proč by měli posílat právě ten můj, tak to snad někde zapisují, ne?

„Ano, někde se to uvádí. Vangeli, nevzal jsi to psaní?“

Oslovený (stál uprostřed pošty): „Nee..“

„Vangeli, jdi ho hned hledat!“

„Máte to tedy zapsáno jako vrácený dopis?“ Zeptala jsem se.

Ten s talentem ovládat počítač šel opět ke klávesnici. Bylo vidět, že se skutečně snaží rozumět tomu, co vidí na obrazovce. Vangelis hledal poctivě můj dopis. Nejdřív v rozpadlé krabici. Potom mezi letáky. Pak šel k východu a díval se mezi volně položené noviny. Nakonec prohledal svou tašku. Vypadal, že už nikdy hledat nepřestane.

Služebně starší a zkušenější pošťák zkoumal hromadu malých kartiček s výzvami, pro případ, že by byl můj dopis (zřejmě velikosti známky) založen právě tam. Čekala jsem, kdy se začne hrabat v koši na odpadky.

Mezitím mě jiný zkoušel:

„Co má být napsáno na obálce?“

„Národní banka.“

„Jaká je přesná adresa?“

„Tympaki.“

„Co je uvnitř obálky?“

„Kód PIN.“

Můj známý pošťák navrhl, abych si zašla raději do banky a požádala o vydání kódu u přepážky. Vysvětlila jsem mu, že to nejde, jelikož je to tajný kód. Počítačový expert mezitím zjistil, že v počítači není zápis o vrácení zásilky na centrálu. Ze svého úspěchu měl opravdovou radost. Jeho kolega mu ji hned zkazil, když řekl, že to možná ještě nestihl do systému zapsat a může to být na jakési ručně psané listině.

„A kde máš tu listinu?“ s nadějí se na něj obrátil.

„No.. tu jsem asi taky poslal..“

„Vangeli, našel jsi něco?“

Vangelis dělal druhé kolečko. Teď už dokonce četl i jména na obálkách.

„.. také je možné, že to někdo, kdo má stejné jméno jako ty, kopela, podepsal a vzal..“ napadlo jednoho z úředníků, zatímco si nenuceně míchal svou malou řeckou kávu.

Přemýšlela jsem, jaká je pravděpodobnost, že má někdo v malé řecké vesnici stejné české jméno a příjmení jako já. Začínala jsem ztrácet svou rozvahu a klid a pochopila jsem, že civilizace Kréty odešla společně s Minotaurem.

Můj známý pošťák, snad aby zmírnil mé zoufalství, mi zaťukal na rameno a řekl: „… sem to říkal, že pokud by něco přišlo, tak bych to musel vědět. Jenže zrovna ten den jsem tu nebyl…“, odmlčel se, „ten den jsem měl totiž VOLNO!“

Obešly mne mrákoty.

„.. jo volno jsem měl… a víš, kde jsem byl?“ zeptal se dychtivě.

Vůbec mě nezajímalo kde byl, s kým tam byl, ani co tam dělal. Chtěla jsem svůj doporučený dopis, svůj tajný kód a jít se schovat před tím šíleným světem rychle domů. V duchu jsem přemýšlela, zda mám doma ještě dostatek alobalu k zabalení peněz.

„.. no já totiž ten den – právě tehdy – byl v nemocnici!“

 

Navenek vyrovnaná se svou prohrou jsem noblesně nabídla svou rezignaci s tím, že nechám zrušit PIN kód a poslat si nový. Jejich euforie se dala přirovnat k okamžiku, kdy se stali mistry světa ve fotbale.

Chválili mě za můj skvělý nápad. Kývali souhlasně hlavami a jeden z nich spěšně zakryl počítač dečkou, pro případ, že bych si to rozmyslela. Vrátili se ke své obvyklé práci. Vangelis také – šel kouřit dozadu na nedoručené balíky.

„Zastav se v té bance“, dodal můj známý pošťák, „je možné, že jsme ten dopis přece jen odnesli tam… Bůh s tebou!“ Popřál mi na cestu a lehce mě vystrčil ven. Myslím, že Bůh se mnou nešel. Všichni svatí tam zůstali také. Alespoň já je tam viděla…

 

V bance má zásilka kupodivu nebyla.

Vrátila jsem se domů a požádala paní na centrále, jež trpělivě vyslechla mou historku, aby zrušila stávající kód a poslala mi nový, buď na e-mail nebo třeba kouřovými signály, jen ne, proboha, skrze řeckou poštu. Bohužel, řekla mi, jiný způsob není možný. Chtělo se mi říci, že v tom případě je škoda času, který na to vynaloží, poněvadž dopis se stejně ztratí, ale nechala jsem to být. Nakonec paní za svou práci dostává slušnou odměnu, stejně jako úředníci na poště. Zaslouženě.

 

Blížilo se poledne.

Od přípravy oběda mne vyrušil drnčivý zvuk telefonu. Hlas na druhém konci aparátu mi radostně a trochu rozpačitě oznamoval, že byl nalezen můj doporučený dopis odeslaný národní bankou, jež přinesl ochotný a uřícený pošťák z neznámého důvodu přímo na pobočku. Byla to úřednice z banky.

Děsně nerada kazím lidem náladu, ale chtěla jsem být k té paní naprosto upřímná. Řekla jsem jí tedy, že bych ráda sdílela radost s ní, kdyby se její telefonát nebyl zpozdil tak o tři hodiny. Teď drží v ruce bezcenný cár, který může s čistým svědomím roztrhat a hodit k dalším podobným.

Ten zajisté talentovaný a sympatický pošťák, který ji chvíli předtím navštívil, totiž nosil můj PIN kód u sebe tak dlouho, až zcela zapomněl, že mu nepatří a jen má ranní intervence na jeho pracovišti ho donutila dopis předat. Sice zpět odesílateli, ale to už je v celém příběhu – a hlavně z pohledu řecké pošty – jen nepodstatný detail.

Pro všechny případy jsem si opatřila roli alobalu, obálky a známky do Evropy. V této zemi a na tomto místě je lépe být připraven.

 

O několik dní později se stal zázrak. Na poštu dorazil můj druhý doporučený dopis. Byla jsem obeznámena, že je k vyzvednutí. Tedy po pravdě – obsílku našla ve své schránce paní v sousedství, poněvadž pošťák mezi námi velké rozdíly nedělal. Jako člověk veskrze společenský věděl, že se rádi scházíme. Potěšil tím mě i sousedy.

 

Tentokrát jsem byla připravená. Stejně tak oni.  

U přepážky seděl nějaký státní zaměstnanec. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že on mě poznal okamžitě. Úředně, jak jen mu dovoloval právě absolvovaný rychlokurz s názvem „Způsob posílání doporučených zásilek a kdo je vlastně adresát“, mne požádal o doručenku. Zeptala jsem se, zda má na mysli TU doručenku, kterou s mým jménem doručil do cizího bytu v sousedství? Lehce zamrkal.

Pokračovala jsem, zda má na mysli TU doručenku, kterou dnes ráno v panice marně hledal jeho kolega u sousedky, aby svou chybu napravil? Přibouchl šuplík a prohlásil, že vlastně nic nepotřebuje.

V ruce jsem držela svůj očekávaný dopis.

Radostí jsem si zapomněla dýchat. Podobnou směs emocí a štěstí jsem cítila naposledy, když mi došlo na tábor psaní od drahé babičky, provoněné mandlovým krémem a ozdobené jejím písmem.

V ruce jsem držela svůj tajný kód, propustku do světa internetového bankovnictví a cítila se zase o krok blíž k civilizaci.

 

Opouštěla jsem tu Minojskou s paláci a labyrintem úředních dopisů a mířila zpět do Evropy.

 

Monika z Kréty (povídka zkrácena adminem ČVR)