Jak s odloučením od táty..
Milá Kalli,
myslíš si, že je důležité, aby moje dítě vyrůstalo i s tátou? Jsem teď před rozvodem, žila jsem několik let v Řecku, mám 5ti-letou dceru. Budeme se stěhovat s dcerou zpět do Čech. Vůbec nevím jak to udělat nejlépe, aby odloučením netrpěla. Stačí posílat na prázdniny? Jak ji mám udržovat znalost jazyka, aby si s tátou rozuměli? Máš s tím nějaké zkušenosti?
děkuji moc, L.
Milá L.
Dítě potřebuje ke svému početí i ke svému vyrovnanému životu jak matku, tak i otce, a rozvod rodičů je pro něj vždy velká a bolestná změna. Pokud mu předcházely hádky, křik a tělesné násilí, možná ho může vnímat jako úlevu. Většinou ale situace tak příliš vyhrocená nebývá, a pak má dítě potíže pochopit, co se vlastně stalo, proč se už rodiče nemají rádi. Často pak trpí nejistotou, zda se i v jeho případě něco nezmění, zda se nevytratí láska, kterou k němu rodiče mají, a nebude také opuštěno.
Z tohoto důvodu by bylo vhodnější, aby dítě nebylo příliš otci vzdáleno, tak aby spolu mohli udržovat pravidelný kontakt a především prožívat společné chvíle. Taková je teorie. Ideální by samozřejmě bylo, abyste se vůbec nemuseli rozvádět… Ale život není idylka a tak je třeba se vyrovnat se situací co nejrealističtěji a nejpraktičtěji.
V praxi hodně záleží na vztahu, jaký otec za těch pět let s dcerou vybudoval. Pokud spolu vycházejí dobře, pokud si často spolu hrají a povídají, je to jiné než v případě, že by měli jen minimální citový kontakt. Navíc je důležitý i důvod vašeho rozvodu. Pokud si např. manžel našel jinou přítelkyni, se kterou pravděpodobně založí novou rodinu, je možné že se velká část jeho zájmu a energie přenese tam. Pro dítě by pak přítomnost otce, který je sice fyzicky dostupný, ale citově vzdálený, byla více bolestivá, než varianta, kdy žijí každý v jiné zemi. Takže klíčová otázka je, nakolik otec jeví zájem o svou dceru a nakolik je ona na něj citově fixovaná. Tam také najdeš odpověď, zda stačí dcerku „posílat na prázdniny“. To ti nemůže žádný „odborník-psycholog“ odpovědět, na to ti nejlépe odpoví ona sama. Pokud to stačí jí, tak je to v pořádku. Pokud potřebuje častější kontakt, můžete hledat i další řešení. Jedním z nich je, aby za ní přijel otec do Ćech. Pro dítě je velmi důležité, že do jeho „nového světa“, do školy, kam chodí, do pokojíčku, ve kterém žije, může nakouknout i táta. Pak je pro něj snazší rozvod prožívat jako změnu a ne jako ztrátu. To je ovšem velmi závislé na úrovni, na které se nachází váš vztah s manželem.
Takže, co vlastně potřebuje dítě aby přestálo s co nejmenšími ztrátami „zemětřesení“, které v jeho životě znamená rozvod rodičů:
– potřebuje ujistit, že rodiče nelitují toho, že se kdysi seznámili a zamilovali. Že jsou si vědomi i dobrých věcí, které jim
tento vztah přinesl a především, že jsou rádi, že se z něj narodilo ono samo (a případně další sourozenci)
– že si váží jeden druhého a že si vzájemně přejí, aby se jim dařilo v budoucnu dobře
– aby dítě bylo podporováno v tom, že nejen smí milovat oba rodiče, ale že jim může svoji lásku i svobodně projevovat.
Jako rodiče je třeba, abychom věděli, že dítě stojí na dvou nohách. Tou jednou je matka a tou druhou otec. Pokud budeme ve svých srdcích udržovat hněv, nenávist, žárlivost, pocit křivdy, smutek , tak se tyto negativní emoce promítnou do pocitů a postojů dítěte. A je to, jako bychom mu podkopávali nohy. Pokud matka neustále odsuzuje svého bývalého manžela, je uvnitř dítěte zraňována a zpochybňována nejen osoba otce, ale samotná jeho láska k němu. A vše, čím je otci podobné, je odmítáno. Pak se dítě „smí“ opírat pouze o matku, je to, jakoby kulhalo, jako by stálo jen na jedné noze. Pokud se oba rodiče navzájem napadají a pomlouvají, dítě ztratí veškerou jistotu a je najednou jako paralyzované, nemůže se pohnout z místa a často „uvízne“ vývojově, citově nemůže dozrát a prožívá ostatní vztahy, jako když bylo malé, ve věku rozvodu. S nejistotou, nedůvěrou, strachem ze ztráty a z toho pramenící neuhasitelnou potřebou, aby se mu neustále poskytovaly projevy lásky.
Takže, milá L., řekla bych, že nejdůležitější je, abyste si s manželem srovnali svůj vztah tak, abyste pocítili vzájemně mír mezi sebou a klid v duši. Abyste si odpustili tam, kde jste se vzájemně zklamali, abyste jeden druhému uznali a ocenili to dobré a hlavně, abyste každý převzal svůj podíl odpovědnosti za „nezdar“. A třeba přijdete na to, že to vlastně nebyl nezdar, že toto konkrétní manželství mělo trvat právě tak dlouho, jak trvalo, a že násilné pokusy o jeho udržení, by přinesly jenom více pocitu neštěstí pro všechny.
Pokud dojdete k takovému usmíření (a netvrdím, že je to snadné a rychlé!) tak už pak fyzické hranice a počet kilometrů mezi dvěma státy nejsou pro dítě tak důležité. Protože si smí nést tátu v srdci, ať je kdekoliv. A ví, že mámě to nevadí a že oba mohou být šťastní. Pro dítě je to velmi podstatné, aby byli rodiče šťastní, protože pak „má právo“ být bezstarostné, resp. mít pouze vlastní starosti. Pokud dítě vnímá, že jeden z rodičů trpí, má potřebu ho chránit a zachraňovat, a to je pro něj zátěž.
Pokud by v místě tvého bydliště v Čechách byl nějaký kroužek řečtiny a dcerka by do něj chtěla docházet, bylo by to dobré a jistě by to potěšilo i otce. Je třeba, aby mohla vnímat a prožívat i svoji řeckou podstatu, ať už se projevuje v její mentalitě, zájmech nebo zděděných vlastnostech. Aby mohla být hrdá, že je jak po mámě (a babičce, dědovi atd. z máminy strany), tak i po tátovi (a jeho předcích).
Naštěstí v dnešní době technika pomáhá zmenšit vzdálenost mezi lidmi, takže, pokud by si to oba přáli, mohou si i denně povídat , např. prostřednictvím Skypu, a tak udržovat nejen pocit vzájemné blízkosti a zájmu, ale i znalost řečtiny.
To už je na nich. Z tvé strany, milá L., je potřeba, abys jako matka vytvořila tuto příležitost, abys jí nestála v cestě. A na otci je, aby tuto možnost využil, a rozvíjel se svou dcerkou vztah, který bude stát na vzájemné potřebě láskyplné komunikace, a ne na povinnosti.
V každém vztahu si každý zúčastněný nese svůj podíl odpovědnosti. I otec, i dcera, nejen ty. Tvým úkolem, vzhledem k tomu, že je tvojí volbou se odstěhovat do Čech, je být k jejich vztahu otevřená a pozitivně naladěná. Zbytek už je na nich.
Téma rozvodu je na dlouhé lokte. Ráda se k němu ještě podrobněji vyjádřím v odpovědích na případné komentáře. Zvláště zajímavé a cenné by bylo se na to podívat i z hlediska mužů, „rozvedených“ od svých dětí, neboť je pravidlem, že děti zůstávají u matek. Uvítám komentáře čtenářů – otců o tom, jak se vyrovnávají s touto ztrátou, jaké jsou (popř. byly) jejich pocity a jaká našli praktická řešení.
Děkuji za dotaz a za důvěru a těším se na další internetovou konverzaci.
S láskou Kalli
Mila Kalli, mam opacny problem. Mam skoro sedmileteho syna, je ted v prvni tride. loni jsem si nasla v Recku pritele, klape nam to, vse je ok, ale na dalku to moc dlouho nepujde. Potrebuju poradit ohledne syna, bojim se, jak to zvladne on, nove misto, skola, jazyk. Potrebuju prosim poradit, jak se adaptuji ceske deti v recku. Me se jedna konkretne o kretu. Je vubec realne premyslet nad tim se odstehovat? Nechci byt sobecka a myslet jen na svoje stesti, proto se ptam, jak zvladaji deti v jeho veku takovou velkou zmenu. Dekuju moc za odpoved.
Milá misho, je jisté, že štěstí maminky je hodně důležitá věc, ale také je jisté, že málokterá máma dovede být šťastná, když se její dítě trápí. Takže, myslím, že stěhovat se na Krétu by mělo smysl pouze v tom případě, kdy byste si to přáli oba, i ty, i tvůj syn. Nepíšeš, zda jsi svobodná matka, rozvedená nebo vdova, a to je důležité. Kde žije otec dítěte, pokud žije? Souhlasil by s vaším odstěhováním?
Já jsem, přesto že věřím, že odloučení od jednoho z rodičů je pro dítě vždy bolestivé, L její rozhodnutí vrátit se do Čech nijak nevymlouvala. Víš proč? Dítě potřebuje žít s někým, kdo má co největší jistotu, kdo je samostatný, dobře se domluví a má okolo sebe zázemí své rodiny. A to, věřím, má L spíše ve své rodné zemi než v Řecku. A tak se její dcerka o ní bude moct opřít a snáz se vyrovná s odloučením od táty. Pravděpodobně tam bude mít i prarodiče a jiné příbuzné, se kterými se domluví, a tak jsou velké šance, že se tam brzy bude cítit doma.
Ale co ty? Pracovala jsi na Krétě? Znáš tam někoho jiného kromě svého přítele? Pokud ne, budeš na něm plně závislá a to bude pro tvého syna velkým zdrojem nejistoty. A tím pádem i pro tebe…
A co jejich vztah? Znají se? Vycházejí spolu dobře?
Představím si, jak bych to asi cítila já, kdyby mi bylo sedm let a octla se se zamilovanou mámou někde v cizině: “je tu možná hezky, ale nikomu nerozumím a nikdo nerozumí mně, nemám tu žádné kamarády a všechno je jiné než u nás doma. Bydlím někde, kde se cítím jako na návštěvě a kde přesně nevím, co se ode mě čeká. Snažím se být “hodný”, ale jsem uvnitř čím dál víc naštvaný a vystrašený. Jediný člověk, kterýmu si tady můžu postěžovat je máma, ale ta pak na mě kouká tak smutnýma očima, že jsem radši zticha…”
V lepším případě se bude hádat, vzdorovat a bude dělat problémy. V horším případě onemocní nebo podvědomě způsobí nějaké jiné potíže, aby se mohl vrátit… (respektive, abyste se museli vrátit)…
Omlouvám se, že má odpověď má formu méně vědecky -věcnou, ale více emotivně-intuitivní. Takhle mě to napadlo a tak to ze sebe nechávám volně plynout…
Existuje ale i pozitivnější verze. Dejme tomu, že se tvůj syn s tvým přítelem dobře znají, že zkusili spolu žít (třeba pár měsíců u vás doma v Čechách) a vyšlo to, zvykli si na sebe a bylo jim spolu hezky. A dejme tomu, že je tvůj syn milovník moře, pořád kouká na dokumentární filmy o potápění a spí se šnorchlem. To by byla jiná…!! 🙂
Takže, milá misho, myslím, že aby to stěhování na Krétu mělo nějaké šance na úspěch, musí se to hodně hodně dobře rozmyslit a pečlivě připravit, abys co nejpevněji stála na vlastních nohách. Vztah s přítelem musí být prozkoušen a dobře “proklepnut”, aby se nerozpadl po odeznění fáze zamilování. A hlavně, musí se vám chtít stěhovat oběma, i tobě i malému, protože se vždy snáz vyrovnáváme s problémy, pokud jsou součástí naší volby, než když nám byly vnuceny.
Přeju hodně štěstí v každém případě!
tuto otazku snad nemyslis vazne.[1]
Myslím, že misha právě tu otázku myslí vážně, Jani. A je dobře, že se snaží vše řešit předem. Vźdyť všechny jsme byly zamilované, budˇdo Řecka nebo do Řeka, jinak bychom zde asi nebyly. A tenkrát jsme asi také vše posuzovaly jinak. Moc se mi líbí, jak jsi odpověděla, Kalli. Přesazování může být moc těžké, ale u někoho naopak vítané dobrodružství. Možná záleží na míře osobní jistoty v životě. To je u každého jiné.
Upresnim teda par veci..Vsichni tri jsme spolu zili ted dva mesice o prazdninach, takze nejaka zkouska, kdy jsme byli vsichno pohromade probehla. Pritel i ja mame uz nejake roky tak si myslim, ze nejedname nejak nerozvazne jako treba za mlada. Pritel se synem vychazeli spolu dobre, ale v ramci moznosti, prece jenom tam byla jazykova bariera takze jsem jim to prekladala. Jsem 4 roky rozvedena a s otcem naseho syna jsme se o tomto tematu uz bavili a neni primo proti. Je to vse o domluve. Syn je milovnik more a vody, ale o to asi moc nejde. Spis mas pravdu s tou jistotou, jak se tady bude zpocatku citit a vse kolem. Je to strasne tezke. A taky nejde uz primo o zamilovanost jako na zacatku vztahu, mame uz neco za sebou. Spis jde o to, ze v dnesni dobe neni lehke najit partnera, s kterym se clovek citi dobre. Ja osobne jsem posledni roky nemela stesti, proto se sama sebe ptam, jestli to treba neni to na co jsem cekala a mohlo by to vyjit.. a samozrejme ze taky ne, s tim se musi pocitat vzdycky. Ale ja jsem zase spis typ, ze jsem ochotna i zariskovat za tu cenu, ze by mohlo byt dobre. Zalezi mi na synovi nejvic na svete, ale za par let mi odejde z domu treba nekam na skolu a ja zustanu sama? Je to tezke, proto tady s vama jen premyslim ‘nahlas’ a jsem rada za kazdy vas nazor.
[5]
ja osobne souhlasim s nazorem kalli a kdybych byla v teto situaci,tak bych s ditetem neodjela do cizi zeme,zvlast kdyz neumi jazyk a uz je ve skole,ma sve kamarady,zazemi,jistotu a ja bych ho odvezla nekam,kde nikoho nezna a nikomu nerozumi,ono je hezke stravit 2mesice o prazdninach a uzivat si,ale clovek musi premyslet i nad tim co bude potom,budes mit zajistenou praci nebo budes zavisla na svem priteli?co kdyz vztah nevyjde a ty budes muset po nekolika letech zpet a budes sve dite trapit znova atd…ja osobne bych uprednostnila dite pred sebou,riskovat se podle me muze pouze kdyz je clovek sam.
ja myslim, ze neni problem dite odvezt do ciziny (vzdyt kolik rodicu odjizdi pracovat do ciziny a vetsinou se to bere spis jako plus-dite se nauci novy jazyk, pozna nove lidi, nova mista), ale dulezite je, jake tam bude mit zazemi. podle meho nazoru jsou deti hodne prizbusobive (synek se asi prizbusobi mnohem rychleji, nez maminka). ale problem by asi nastal, kdyby ho nahradni ‘tatinek” treba nechtel, nebo synek videl, ze maminka sveho pritele hodne uprednostnuje atd. to je asi problem kazdeho noveho vztahu, kde jeden z partneru ma dite. jenze tady je ten problem umocnen cizim prostredi a zavislosti (po ekonomicke i prakticke strance) na partnerovi. nemuzes to jet treba zkusit na rok a nechat si otevrena zadni vratka? hodne stesti!
Taky myslim, ze v dnesni dobre se stehuje spousta lidi do ciziny, jak za praci tak i z jinych duvodu. Zacatky jsou vzdycky tezke pro kazdeho. Kdybych vedela, ze pritel meho syna nema rad, nebo ze ma o nas nejake pochybnosti tak bych o tom vubec neuvazovala. Ale jsme uz oba dost stari na to, abychom si uvedomili do ceho se poustime. Na druhou stranu je pravda, ze se bojim toho, jak to bude casem fungovat, ale proc to videt hned cerne. Prace je tady jenom sezonne, to bych si nasla, ale ze zacatku bych asi musela byt doma a pomahat malemu se skolou a se vsim kolem nez si zvykne. Zase vidim velke plus co se tyce zdravi, ptz tam kde bydlime ted je hodne znecistene ovzdusi a malz je casto nemocny takze zit u more malemu jen prospeje. Jak to dopadne se uvidi, mam porad cas premyslet…
[8] Milá misho, je dobře, že přemýšlíš nahlas a určitě je to přínos pro každého, kdo čte tyto stránky a kdo se rád zamýšlí nad životem vlastním i jiných lidí.
Chci tě ujistit, že slova o milovníkovi moře, který spí se šnorchlem, nebyla míněna ironicky, ale bylo to spíš úsměvné připomenutí sama sobě, že někdo může mít jiné priority než já. Naši přátelé na Corfu, kteří znají naší rodinku, vědí, že můj manžel-potápěč (Čech) sice nenásledoval zamilovanou maminku, ale našel si v Čechách ženu, která byla ochotná ho následovat do Řecka, země svých předků, a tak si splnil svůj sen o moři (mimo jiného…)
My lidé často soudíme a radíme pouze na základě vlastních zkušeností a zapomínáme, že v životě jiného člověka tyto zkušenosti nemusejí platit. Protože každý člověk je jiný, má jiné schopnosti a především jiné “životní plány”. Takže je lepší při poskytování rad spíš přihlédnout k tomu, co konkrétní druhý člověk v ten konkrétní moment potřebuje, než použít “univerzální pravdu” plynoucí z osobní zkušenosti.
Nikdy předem nemůžeme vědět, zda to “přesazení” (jak hezky napsala dancha) je v životní cestě dítěte zkratkou nebo objížďkou, jestli mu to jeho rozvoj urychlí nebo zkomplikuje. To je prostě riziko, které ale dělá život zajímavým a plným překvapení…
Takže, jaké jsou v této fázi potřeby a schopnosti tvého synka? Je přizpůsobivý? Učí se snadno? Je společenský a otevřený nebo je spíš introvert? Stýká se často s tátou a je na něm hodně citově závislý?Má rád změny? Má dobrodružnou povahu nebo je spíš plachý? Těší ho myšlenka, že by se mohl přestěhovat na Krétu nebo ho spíš děsí? To jsou otázky, které ti pomohou to vidět z jeho pohledu a následně zvážit “pro a proti” tvoje i synka.
Co se týká vhodné pomoci s adaptací ve škole, to je na dlouhé lokte… Podle mého názoru je nejdůležitějším faktorem učitel-ka dítěte, a to je vždy sázka “do lotynky”. Nikdy nevíš, koho v září (popř. v říjnu či později) osud do třídy nadělí… Alespoň tak to chodí u nás na Corfu.
Mohli bychom si popřípadě o této tematice – škola v Řecku, jak pomoci dětem při učení atd. – popřemýšlet v rámci nějakého jiného dotazu.
Ahoj všichni. Moc děkuji za reakce a hlavně Kalli za odpověď.Dlouho jsem váhala, zda se mám rozvádět. Zda je lepší být “celá rodina” a já trochu nešťastná nebo to rozseknout a být chvíli nešťastná, ale pak se znovu najít. V Řecku jsem měla pocit, že nejsem taková celistvá. Jak moc hezky píšeš, dnes je hodně možností, třeba ten Skype. I kurzy řečtiny by se našly. Ale vidím už teď, že ten jazyk se pomalu vytrácí, pokud ho dcera nepoužívá každý den. Asi mě to bude mrzet, že nebude dobře rozumět. Ale asi to tak mělo být. Bývalý manžel se docela snaží, snad to nějak půjde. Ale záleží to na nás obou. děkuju!