Řecko nebo Česko?
jsem možná krapet troufalá, protože já nejsem Češka v Řecku, ale Češka v Česku, které se Řecko vpíjí pod kůži. Takže vím, že se mnou možná ztrácíte čas a řeknete si: “já mám ale pomáhat těm, kteří jsou odříznutí od svého domova, svých přátel a českých psychologů..” Takže budu chápat, pokud uznáte za vhodné, že mi neodpovíte (ale vím, že ano J).
A teď už k věci.
Po dvě léta jsem byla pracovně na jednom řeckém ostrově. První léto paráda, takže jsem se rozhodla i pro to druhé, léto 2012. Po 14 dnech jsem se zamilovala do kolegy z práce (já 24, on 27 let). Strávili jsme spolu krásné léto. Cca přes měsíc jsme spolu bydleli. Potom ale nastala doba odjezdu (jsem student), a také hořké loučení. Každopádně netrvalo dlouho a po pravidelných skypových hovorech za mnou Kostas přijel do ČR. Bylo to moc hezké, líbilo se mu tady. Po asi 3 měsících jsem se tam vypravila zase já a teď jsem zase zpět a v hlavě mám zmatek jako nikdy předtím. Vždy jsem si říkala, že bych se na ostrov nedokázala odstěhovat a včlenit se do mentality lidí tak, abych se tam cítila jako doma. A co moje rodina??? S mámou máme
Při této návštěvě došlo k dosti závratné události, a to té, že Kostasovi se naskytla možnost si tam otevřít kavárnu či takový mix všeho (kafé, pizza, club). Jak jsem pochopila, je to jeho obrovský, dlouholetý a nenaplněný sen. Mnohokrát řekl: “Víc bych si vyčítal kdybych to nezkusil než kdybych to zkusil a nevyšlo to.” Navíc jde vidět, že je chudák mezi dvěma kameny, na jedné straně celé jeho příbuzenstvo a kamarádi, kteří jej maximálně podporují a na druhé straně já, která jsem proti (s černým a katastrofickým scénářem, jak bídně může chlapec dopadnout). Chce si to otevřít teď v této době a v oblasti, kde je jeden bařík na druhém… Kostas je kluk, který nemá nepřátele, každý ho má rád a je o něm takové mínění nejen v jeho generaci, ale u všech. Takže každý říká, to je super start, protože k Tobě každý rád půjde a tak se Ti bude dařit. Nevím, ale myslím, že Řeci to mají tak, že i kdyby na chleba neměli, na kafé a nebo někam ven posedět prostě půjdou (což je diametrální rozdíl od Čechů, kteří budou radši sedět opatrně na koruně a šetřit na mnohem důležitější a potřebnější věci, než je kávička..). Já to vidím černě, on bíle. Má obrovský zmatek v hlavě, ale já vidím, jak po tom prahne a myslím si, že kdyby nám to spolu vyšlo a on si to teď nezkusil a nedej Bože by se mu později v nějaké práci nedařilo, tak by to byl náš denní chleba s pěkně hořkou příchutí, která by nás mohla i rozdělit. Jenže já se zase bojím, že když mu to nevyjde, jak může jeho život vypadat? S vidinou dluhů na x let? A pokud to vyjde, s vidinou toho, že prosperujícího podniku se vzdá leda tak blázen a to znamená, že já se budu muset odstěhovat tam..
Já vím, že je všechno ve hvězdách, daleko a neurčité. Jsou to spíše takové hypotézy co by, kdyby… Já vůbec nevím, jak se k tomu mám stavět, být stále v opozici a nebo ho podpořit. Když je mladý, má tu možnost zkusit zrealizovat svůj sen a mít se třeba jednou dobře. Nechci být ve stálé opozici, protože je mi jasné, že nakonec já budu ten, komu se se svými myšlenkami a plány ohledně podniku bude svěřovat nejméně a nebo vůbec! A to taky nechci, vždyť už i to je takové troskotání vztahu..
Mám ho podpořit a nechat věci osudu? (tento rok končím bakaláře a asi se ode mě chce, abych doděla i magistra – školu nesnáším:-D, patřím mezi lepčí studenty, ale pychicky to nenesu dobře. No na druhou stranu je to taková pojistka vize lepší budoucnosti, možná..) Kdybych nestudovala, asi bych se tam zkusila přestěhovat a vidět, jak mi to tam voní a nevoní a člověk by byl zase chytřejší.
Tak nevím, využít toho, že to tu třeba dodělám a Kostas mákne tam a až po té budeme zkoušet sžívání se..
Kalli, myslíte, že bych jej měla podpořit?
Já vím, že je všechno ve hvězdách, daleko a neurčité. Jsou to spíše takové hypotézy co by, kdyby… Já vůbec nevím, jak se k tomu mám stavět, být stále v opozici a nebo ho podpořit. Když je mladý, má tu možnost zkusit zrealizovat svůj sen a mít se třeba jednou dobře. Nechci být ve stálé opozici, protože je mi jasné, že nakonec já budu ten, komu se se svými myšlenkami a plány ohledně podniku bude svěřovat nejméně a nebo vůbec! A to taky nechci, vždyť už i to je takové troskotání vztahu..
Mám ho podpořit a nechat věci osudu? (tento rok končím bakaláře a asi se ode mě chce, abych doděla i magistra – školu nesnáším:-D, patřím mezi lepčí studenty, ale pychicky to nenesu dobře. No na druhou stranu je to taková pojistka vize lepší budoucnosti, možná..) Kdybych nestudovala, asi bych se tam zkusila přestěhovat a vidět, jak mi to tam voní a nevoní a člověk by byl zase chytřejší.
Tak nevím, využít toho, že to tu třeba dodělám a Kostas mákne tam a až po té budeme zkoušet sžívání se..
Kalli, myslíte, že bych jej měla podpořit?
Moc a moc děkuji za odpověď a omlouvám se za sáhodlouhou story.
|
Po letech v Řecku bych ti navrhla, dodělej bakaláře, udělej si roční pauzu. Poznáš jaký život je v Řecku i přes zimu, poznáš Kostasovu rodinu a pak uvidíš, jestli znova nastoupíš do školy nebo zůstaneš. Řecko je krásné, ale řecká mentalita je odlišná. Jak píše Kalli, ty jdi taky za svým snem, ale rozum si vem sebou.
Milá L.,tvůj příběh mi tak trochu připomíná ten můj!Dnes mám dvě děti a jsem vzorná žená v řecké domácnosti.Jako matka a žena bych ti já osobně doporučila si školu v každém případě dodělat,nejen proto ,že to tak chce tvoje maminka,či kdokoliv jiný,ale jen a jen pro tebe!Pokud se vzdáš studií ,jednou budeš třeba hořce litovat ,jako jsem kdysi litovala já.Nicméně,podpora partnera z tvé strany ohledně podnikání v době krize může vašemu vztahu spíše prospět než uškodit.Jednou by to šeredně otáčel proti tobě a to i s celou řeckou rodinou.Takže ho nech at to zkusí….a podporuj ho.Bylo by opravdu dobré,pro každý případ mít dodělanou školu!Pokud se vzdáš ted kvůli plánům někoho jiného,později budeš litovat /vyzkoušené/.Řecko je určitě krásné,hlavně v létě…..
Raději se pořádně poznejte,dej všemu dostatek času,vše co se třpytí,není vždycky zlaté!
Věř ,že v dnešní době je lepší mít alespoň diplom v kapse,který je potřeba úplně všude /ČR/,než nemít vůbec nic a uspokojovat potřeby ostatních,než ty své!!Jste mladí,není kam spěchat,poznej nejdřív pořádně svého přítele vč. jeho rodiny!Nech tomu čas,sama uvidíš jak se chová v novém byznysu….a tak vůbec.Školy se v žádném případě nevzdávej!hodně štěstí!!
[1] sdílím stejný názor!!!!
Předem moc děkuji za další užitečné názory všem přispívajícím 🙂
Plně souhlasím se vším, co tu bylo vyřčeno z úst Kalli, Athény a i Veri. Ale asi jen s tou vyjímkou, že se nacházím v takové situaci, kdy mám za sebou jedno ukončené a nedodělané studium, takže můj věk na studenta 3. ročníku (24) není úplně košér a tak to vidí i stát, pro kterého jsem studentem jen do 26 let a navíc už teď mám finanční postihy za to minulé studium. Tudíž, kdybych nebyla v této situaci, dalo by se Veru o Tvém návrhu uvažovat. Já ho ale pro tyto skutečnosti zamítám.
Nakonec si myslím, že nám možná osud pěkně nahrál do karet, že se budování toho baru vyskytlo zrovna nyní. Budeme spolu celé léto, samozřejmě že tedy asi většinu času jen v práci (budu tam pracovat), takže se mnohé může vybarvit. Díky možným vyvstalým stresovým situacím můžeme jeden druhého lépe poznat a vidět vychování toho druhého nejen, když je vše ok! Navíc plně souhlasím s Athénou v tom, dodělat si školu. Jak jsem uvedla výše, škola není to, po čem bych prahla, ale na druhou stranu je to dnes taková nutnost. Mimochodem Athéno, myslíš, že by případný papír z výšky mohl hrát nějakou roli při hledání práce na Korfu???
Je pravda, že zamilování je cit vybudovaný na slepotě :D, takže po opojení jde mnohé stranou a potom člověk třeba i žasne, koho to má vedle sebe.. Tak stejně zcela jistě přijde i na potřeby každého, které se v tu dobu nehlásily a nebo byly udušeny tím létavým pocitem v břiše. Takže se vracíme do starých kolejí a tam, co jsme vždy chtěli zkusit, třeba bar…
Díky Kostasově neoblomné vizi uskutečnit svůj sen, jsem si já samotná mnohé uvědomila! A to, že já většinou dělám bláhově pro partnera více než sama pro sebe a potom zjistím, že jsem vlastně na sebe úplně zapomněla!!
Cca druhého dne, co jsem Kalli poslala prosbu o odpověď na svou otázku, jsem se sama rozhodla Kosta podpořit. Přineslo to nevídané ovoce a důvěru jsem si u něj opět vybudovala.
Jediné, co mi trošku vrtalo hlavou bylo to, proč se Kostasův otec (který je tím hlavním, co má ve všem prsty – bar), rozhoupal právě teď, když mu Kostas řekl o nápadu, zkusit další zimu žít v ČR. Po té se věci nesmírně urychlily a po mnohým předešlých nezdařených pokusech, pomoci Kostovi s barem, šlo vše jako po másle!!!! Svěřila jsem se s tím Kostovi, že mám pocit, že vše klaplo jen proto, že se otec bál, že odejde. Takže já jsem ten, kdo všechno urychlil? Chtěl mu zamezit odejít z Korfu a nebo zkusit překazit náš vztah??? Tyto otazníky jsem měla v hlavě až do včerejška, kdy mi Kostat řekl, že se bavil s taťkou. Ten mu vyprávěl, jak se bavil se svou setrou o nás a o tom, že by chtěl Kostat za mnou alespoň na 14 dní v zimě na dovču a že to nepřichází v úvahu, že bar je na prvním místě. Sestra ho zdupala a řekla, že je blázen a ať přeje synovi štěstí a lásku. (Sestra je jediný člověk, kterému dá otec za pravdu, jinak je to tvrdohlavý mezek!). Nemyslím si, že má něco proti mě, ale spíš chce syna udržet doma a nebo sobecky při něm (je rozvedený a druhý syn se před rokem odstěhoval do Austrálie)…Jsem velmi zvědavá na léto (v baru budeme válčit všichni 3) a možná i Kostova mamka, která při každém mém odjezdu z Korfu plače =o)
Záleží L., co čekáš od života a jak moc jsi ctižádostivá. Pokud alespoň trochu cítíš, že VŠ vzdělání druhého stupně se ti v budoucnu v Čechách bude hodit, určitě si ho udělej, jinak budeš litovat. Já jsem byla v podobné situaci (5 let mezi ČR a Řeckem) a nakonec jsem tu školu dodělala, ale nikdo mě nenutil, chtěla jsem to sama pro sebe. Přesto ovšem ani v hlavním městě po půl roce hledání nemůžu sehnat pořádnou práci, takže se za dva měsíce stěhujeme do Čech 🙂 Toť jen k tvé otázce jestli by případný papír z výšky mohl hrát nějakou roli při hledání práce na Korfu…:) T
trosku z jineho soudku, kdyz uz jsme u te kavarny, kolik treba stoji takovy pronajem ci provoz obecne? odhaduji, ze to bude mnohem nakladnejsi nez u nas, ale vrati se to aspon radne?
L., ja myslim, ze je fakt dobre, ze si to v lete vyzkousite naostro. to znamena i s potencionalnim tchanem a s K.
Ten papir z VS ti konkretne V Reckumozna k nicemu nebude (velmi pravdepodobne), ale bude ti jakousi pojistkou, ze kdyby ses chtela vratit, mas nejake vzdelani a tudiz moznost delat i jinde, nez v taverne ci baru.
A opravdu souhlasim s Kalli, “když žena následuje muže, je pak pro ně jednodušší prožívat svoje role ve vztahu přirozeným způsobem. Muž, který následuje ženu do její vlasti, je ve velké nevýhodě, neboť nezná jazyk a stává se chráněncem místo ochráncem své manželky, a to vztahu neprospívá”.
Samozrejme znam i vyjimky, ktere potvrzuji pravidlo, ale je jich zoufale malo. A v recke spolecnosti se proste muz stara (resp. mel by) o zenu.
Hodne stesti a dej nam vedet, jak ses rozhodla. Poslouchej sve srdce, ale i sve instinkty. A mamince rekni, ze bude mit alespon kam jezdit na dovolenou. A nakonec, dle mych vlastnich zkusenosti, s ni mozna budes mit intenzivnejsi vztah, nez kdyby ses odstehovala treba do Jiznich Cech:))
Zalezi hodne na typu dosazeneho vysokoskolskeho vzdelani, aby clovek mohl posoudit, zda se mu papir o ukonceni bude hodit. Jsou oblasti, kde se nejen hodi, ale je i velkou vyhodou. (Ja jsem studovala specialni pedagogiku a titul mi uznali, a tak jsem mohla pracovat v mezinarodne financovanem projektu pro postizene mladistve a take si zalozit zivnostensky papir.
Na druhe strane, je dost mala pravdepodobnost, ze cizinec ziska misto ve statnim sektoru. V soukromem davaji prednost lidem, kteri jsou schopni, pracoviti, poctivi a ochotni. Cim vyssi vzdelani, tim prinaseji vyssi naklady ohledne platu, proto muzou uprednostnit nekoho, kdo ma praxi a ne dokoncene studium. V kazdem pripade, pokud te tvuj obor zajima, je lepsi studium zavrsit, protoze nikdy nevis, co budoucnost prinese a take proto, ze zvladnuti urciteho cile nam vzdy prinasi poteseni. Pokud to tedy povazujes za cil… 🙂
[4] No, je to trochu podezrele, pokud se tatik rozhodl podporit synuv projekt zrovna v tu chvili, kdy mu mlady ohlasil, ze planuje odjet… Ale do toho ty nemuzes zasahovat. Ve vztahu otec-syn museji nalezt rovnovahu oni dva.
Je mozne, ze se Kostasuv otec boji, ze prijde o syna. Nejlepsi je, mit dobrou vuli, byt sama sebou a prozit co mozna nejlepe vasi spolecnou letni spolupraci. Mozna, ze tatik zjisti, ze je tu sance nejen neztratit syna, ale ziskat i snachu. 🙂
V kazdem pripade – hodne stesti!!
[5] Já si to M. i myslela (ohledně uplatnění diplomu na Korfu). V mém případě nejde ani tak o ctižádostivost jako o to, abych měla otevřená případná zadní vrátky.
Mimochodem, stěhujete se s přítelem/manželem Řekem do ČR a nebo Ty sama?
[6] To nemůže dopředu nikdo vědět, podnikání je vždy risk a propočty do budoucna jsou podle mě hodně hrubé nárysy…
Jde o to, v jaké lokalitě si místo pronajímáš a jaká je jeho rozloha. V rámci jedné vesnice se může jednat o rozdíl až 3000e za rok..
[7] ostrovanko, souhlasím 🙂
V létě se třeba setkáme na řecké půdě, tak dám info, jak se věci vyvíjejí. A i tak bych napsala sem.
Je fajn, když si člověk přečtě, jak všechno dopadlo 🙂
[9]
No právě Kalli, velmi podezřelé. Je pravda, že jsme měli s otcem menší nedorozumění. Špatně si vysvětlil něco, co jsem napsala, takže soudil, že jsem ho označila za lháře.. Byl to dosti nepovedený začátek, navíc přes FB! Teď v zimě na návštěvě jsme se poznali osobně a myslím, že jsem docela umě dala na srozuměnou, že mě mrzí, jak jsme začali.. Snažila jsem se s otcem o komunikaci a myslím, že jsem si ho “docela získala”. Snad změnil trochu předešlý názor na mou osobu. Já na něj tedy moc ne (Kostas mi ho vylíčil v pěkně pestrých barvách-ale třeba se změnil). Dávám mu šanci a také šanci létu, aby dalo všemu jasnější barvy :).
O Mgr. studium se pokusím a vše se časem vystříbří.
Ahoj L.! Nenapisu nic noveho, takze snad jen, ze posledni rozhodnuti je na Tobe. Popsala jsi to vse hezky, ale nektere pocity se proste popsat nedaji, tudiz urcite sama nejlepe vis, jak to vsechno je. Jsou dve podstatne veci – pro Tebe je dulezita skola, at to v tuto chvili vidis jakoliv a pro Kostase bar… Tak ci onak, jestli se mate opravdu hezky, mozna to stoji za risk a pokavad ten risk nedopadne nejlepe, tak je to zkusenost. A nektere zkusenosti byvaji k nezaplaceni… 🙂 Hodne stesti!
Milá L., také přispěji trochou vlastní zkušenosti. Můj přítel měl před x lety také bar. Rozhodla jsem se s ním pracovat jedno léto. Střídali jsem se na směnách, protože bar byl skoro 20 hodin v provozu. Byl tam bazén i restaurace a noční bar. Jak jsem se střídali, tak jsme se míjeli. Několik měsíců stejný stereotyp. Navíc přítel s návštěvníky pil alkohol, aby to do rána vydržel. Já jsem se totálně vyčerpala, snažila jsem se mu se vším pomáhat. Vztah mezi námi se stal obrovskou ponorkou. Ani jsme spolu už moc nemluvili. Byli jsem vyčerpaní. A to jsme neměli za zády ještě rodinu, byli jsme na to dva a několik cizích zaměstnanců. Nějakým způsobem se stalo, že jsem si přestala sebe vážit. Na konci léta jsem si řekla dost. Tohle není práce pro mě a už vůbec se nechci podílet na podnikání přítele, prostě to nedělalo dobrotu. Vrátila jsem se znova ke své práci a on ke své. A jde nám to daleko lépe. Možná je dobré si vyzkoušet pracovat spolu, hodně toho zjistíš, uvidíš přítele i v jiné pozici a situacích.Možná nejde o to, zda si má bar otevřít či ne. Stejně o tom rozhodne víceméně jeho rodina. Ale jde o to, jaký vlastně je to člověk. Stojí to za to? To se dá posoudit jen v opravdovém životě s každodenními problémy. Pokud nastane mezní situace, tam je to vidět. Měj se hezky!
[14] a možná taky k nedopacení :D..
Já vím Mladíku, máš pravdu, vše si stejně nakonec musím rozhodnout sama 🙂
[15] Dancho díky moc za vlastní zkušenost!
Je mi jasné, že k tomu, aby se dva lidé opravdu poznali, je potřeba mnohem více, než se vodit za ruku na pláž a cvrlikat :)) Úplně chápu, co myslíš.
Bylo by nejlepší, zkusit do toho hopsnout rovnýma nohama, aby člověk člověka poznal, to rozhodně! Já ale zatím nechám proběhnout léto a uvidíme jak nám to spolu půjde. Díky!
Milá L,
moc vám oběma fandím. Raději si sama na sebe neberte žádné finanční závazky, půjčky atd. Ani zdejší živnostenské povolení snad nepotřebujete (A.F.M.). Napište kde jste, přijdem na panáka. Čau.
Ahoj L.,
úplně rozumím, jak přemýšlíš nad rodiči atd… Také jsem žila v hlavním městě a stejně jako ty jsem odcházela za láskou. Předtím samozřejmě probíhaly situace, kdy já odjížděla, následovaly měsíce odloučení, smsek, telefonátů a skypování… pak jeho návštěva, já honila poslední zápočty a zkoušky, abych mohla odletět jak nejdřív to půjde… Psychicky to byla síla, ale když se podívám zpětně řeknu ti, že to stálo za každou slzu a za každou vteřinu. Potom jsem si řekla, že si studium naplánuji tak, abych mohla být skoro celý rok v kuse s ním, vyšlo to. Odjížděla jsem s pocitem, že tady nechávám rodiče (neboj se, oni to zvládnou a nakonec budou rádi, že jsi šla za tím, co chceš a miluješ, začátky jsou krušné, ale věř, že budeš ráda, že jsi to udělala) a jedu do země, kde budu téměř sama, ale láska byla tak veliká, že jsem to zvládla a na letišti na mě čekal ten nejúžasnější muž.
To, co si ale tady v Čechách spousta lidí idealizuje, když řeknu, že jsem žila v Řecku, je to, že nejedete jen na prázdniny, neležíte tam 14 dní u moře. Najednou máte nejen svojí lásku, ale také jeho rodinu, která v Řecku rozhodně není jen máma, táta, sourozenci, ale také bratranci, sestřenice, tety atd atd… spousta lidí, které budete muset vídat, budete muset poslouchat jejich rady… Opravdu je toho moc. Sice jsem před mým Řekem už nějaký vztah měla, ale to se rozhodně nedalo srovnat se vztahem s cizincem. Všechno si člověk uvědomí až když v té situaci je. Například jejich ikony, to, jak se ženy starají o muže (vaření a domácí práce) a další.
Když se podívám zpětně říkám si, že jsem asi byla moc negativní, že jsem se snažila prosadit naše české zvyky až moc, že to bylo zbytečné. A víš co, opravdu bylo. Jsem zpátky v Čechách a neuplyne den, kdy bych si na mého Řeka nevzpomněla.
Školu jsem dokončila, titul mám také i práci, kterou jsem vždy chtěla dělat, ale šťastná nejsem. Přemýšlím, jak se dostat zpátky, ale vzhledem k celé té krizi to asi není moc reálné.
Pokud jsi se dostala až sem, tak jsem ti tím vlastně chtěla říct, abys Kostase podpořila, za tebou půjde až bude mít problém, ty ho podržíš, nech ho ať si to zkusí, ale pokus se ho držet nohama na zemi. On by vždycky přemýšlel, co by kdyby a litoval by, že to nezkusil a stejně tak bys ty litovala toho, kdybys za ním nejela a nezkusila žít na ostrově. Jsi mladá, skoč do toho po hlavě. A když už nic jiného, tak to bude zkušenost.
Držím palce, ať všechno dopadně tak, jak si přeješ 🙂
P.S. Věř mi, že vím, jaký boj je ta vysoká škola, ale určitě je nakonec člověk rád, že se dostal na konec té cesty a odchází s titulem. I když ti v Řecku asi zas tak moc platný nebude, nikdy nevíš, co se může stát!
[19] to je nadherne a pravdive vystizeno.
[19] Káťo,
moc díky za super komentář!!!!
Docela mě zajímá, proč jsi toho -jak píšeš- nejúžasnějšího muže opustila? Chápu správně, že to bylo z Tvé strany a z důvodu rozdílnosti zvyklostí, které panují tam a tady? Staral se vám někdo do vztahu tak, že vám to celé naboural a Tobě otrávil? Jak dlouho jsi tam žila a co Řek? Jste vnějakém kontaktu?
Kéž bys byla šťastná!
Ahoj L., ráda napíšu, co u nás bylo špatně, třeba to pomůže někomu dalšímu 😉
Můj Řek byl pro mě úžasný hned na začátku našeho vztahu na dálku, ale s tím už se počítá – zamilování a tak. Nikoho jsem nikdy neměla tak ráda, ale to se všechno ukázalo až po překonání různých starostí v Řecku a hlavně to člověku dojde když se cesty rozdělí. Vždycky si vzpomenu jak říkal “budeme spolu για παντα (navždy)” a já si říkala “jo, to známe, navždy navždy a potom kluk zmizí a budu sama…”, ale on mi to pořád opakoval až jsem tomu uvěřila a brala to jako danou věc. A znáš to, jakmile si je člověk něčím jistý, něco se stane.
U nás byl problém hlavně v tom, že nám oběma bylo do 25 let, jemu navíc snad 23 a na to, že by se měl o někoho starat nebyl zvyklý. Vlastně ani tak nešlo o to, aby se o mě staral, ale spíš o to, že přinese všechny peníze domů a budeme z toho platit účty. Já řecky neuměla, takže najít práci bylo těžké a hlavně mě nechtěl stresovat, což vlastně bylo ze začátku fajn, ale po roce už mi to lezlo na nervy, protože jsem byla bez přátel jenom s jeho rodinou a s ním.
Ale abych odpověděla na tvou otázku – já ho neopustila, rozešel se on se mnou. Nikdy jsem vlastně nedostala úplně konkrétní odpověď, ale velikou roli v tom hrál náš věk a peníze. Těch bylo málo a tím, že z jednoho platu platil výdaje za dva, tak už nezbývalo tolik peněz na zábavu a to je ve 23 dost náročné. Navíc u nás v ČR, kde trávíme hodně času doma by se to tak nějak dalo zvládnout, ale v Řecku (mluvím teď za Athény), kde je krásné počasí 10 měsíců v roce, člověk všude jezdí autem nebo na motorce (výdaje), chce jít ven na jídlo, na drink atd, je to něco jiného.
Samozřejmě jeho máma a teta, sestřenice se občas do vztahu zamíchaly, nedokázaly pochopit proč u nás v ČR je to tak a tak a můj Řek byl mezi námi – to ale nebylo až takové drama. Nebyly to žádné jednorázové akce, prostě se všechny ty naše zvyklosti, jeho i moje, nahromadily až nám bouchly do obličeje. Mojí chybou třeba bylo, že jsem nechtěla, aby chodil ven se svými kamarády, protože měli různé problémy a já nechtěla, aby mu poradili něco, čeho by mohl litovat. Oba jsme byli tvrdohlaví a já toho lituju hodně. Jenomže to asi k tomu věku patřilo, chtěla jsem, aby v některých věcech bylo za každou cenu po mém a on asi taky.
Když jsem v letním semestru odletěla zpátky do ČR na zkoušky a byla tady něco přes měsíc, on zjistil, jak je fajn chodit ven s kamarády a že mu nikdo neříká, co s penězi… ze zpráv jsem poznala, že se něco změnilo a on mi těsně před odletem řekl, ať se nevracím. Letenku už jsem měla, a tak jsem si řekla, že už nemám co ztratit. Asi měsíc jsme vztah lepili dohromady, ale on už nemohl dál. Ještě měsíc jsem tam zůstala a pak zase na zimní semestr do ČR, to mě odvezl na letiště a já myslela, že je to naposledy, co ho vidím. Občas jsme si potom napsali a po dvou měsících, kdy se nám oběma moc stýskalo, přiletěl na týden. Byli jsme zamilovaní jako na začátku, ale on stejně nechtěl znovu do vztahu, nechala jsem ho. Došlo mi, že ho do ničeho nemůžu tlačit. Viděla jsem ho zase až po roce, ale tentokrát jsme spolu byli asi pět hodin. Stav zamilování stejný, oba jsme se utvrdili, že se milujeme a když jsem mu říkala, že ale čas letí, co budeme dělat, tak mi řekl, že jednou budeme spolu, hned ne, ale jednou. Moje reakce byla “takže třeba za deset let?” a on řekl, že třeba za deset let. Je to pro mě hrůza hrůz. Jsem totiž ve věku, kdy je čas mít rodinu a budovat s někým život. Problém je ale v tom, že když jsem s někým chodila po Řekovi, nebylo to ono. Vždycky mě ten dotyčný něčím zklamal a já už teď nemám náladu zkoušet hledat něco dalšího.
V kontaktu nejsme, nechci mu psát zprávy a tlačit na něj. Občas si řeknu, že sednu na letadlo a překvapím ho, ale i když jsem v tomhle hodně spontánní, tak tentorkát se opravdu bojím, protože když zrovna bude s někým chodit, nebo bude špatná chvíle, tak si tím zavřu dveře navždy. A tohle není to “navždy” po kterém s ním toužím.
Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale po pravdě, analyzování mých možností, co dělat už mi leze na mozek. Nejradši bych zabalila svoje věci, sedla na letadlo a letěla zpátky, ale sehnat v Řecku práci je myslím si nadlidský úkol i pro Řeky tam žijící.
[20] Děkuji, je to milé 🙂
[23] Katy, uf, to je teda něco!!!
Nejvíc mě na celém Vašem příběhu fascinuje, že ten stav zamilování je vždycky obnovený!! Bylo to opravdu osudové setkání? Nostalgie? Či neutuchající znamení, že máte být spolu??
Chápu, že jste to neměli lehké, především ten věk a navíc většinou u chlapů se ten skutečný chronologický odečítá tak cca o 3 roky.. Když si vezmeš, že Tvému příteli mohlo být “mentálně” (nemyslím to vůbec zle) tak nějak 20 let, tak je to docela oříšek neřádit s kamarády + o to více, že je to Řek. Máš pravdu, že četnost jejich zábav se s tou naší nemůže vůbec poměřovat. Asi byl na něj v nesprávnou dobu naložen velký oříšek a jemu se do toho úplně dospěláckého života prostě ještě nechtělo. Na druhou stranu si myslím, že je to správně, protože kdyby si neužil zábavy dosyta teď, tak o to hůře kdyby později…
Jak píšeš, že jsi občas neúměrně trvala na tom či onom – to bylo taky spojené s věkem, nezkušeností ve vztahu s cizincem (většinou toto vybavení přirozeně v sobě nemáme – s lehkostí se přizpůsobit jinému kraji a mravu, a tak se o to můžeme jen pokoušet, snažit a učit se toleranci, diplomacii a jak z toho ven, aby byly obě strany spokojené Mnohdy asi nelehký úkol..)
Já jsem ten typ člověka, který věří, že všechno zlé, je k něčemu dobré – tudíž vše se děje ku prospěchu! My jsme ale tvorové nedočkaví a chtěli bychom ty výsledky vidět hned. Tak to ale mnohdy nefunguje a musíme čekat, abychom nakonec pochopili, proč se udály věci tak, jak se udály.
Nevím, co bych Ti mohla poradit, hrozně bych vám to přála.. Každopádně s tím Tvým spontánním příjezdem asi zpomal. Jak píšeš, mohlo by to být k neprospěchu. Možná zkusit lehce oprášit kontakt pomocí sms, mailu a snažit se “vysondovat” jak to s ním teď je. Vím, že se může stát, že je třeba zadaný, a proto se neozývá, jenže si vem, že si to samé může myslet i on o Tobě!!!! A potom by se mlčelo úplně blbě!!!!!!!
Ohledně práce to asi nebude sranda, navíc v Aténách.. Kdyby se alespoň dalo počítat s turistickým ruchem.. Teď babo raď! Každopádně je potřeba zjistit jak se věci mají a potom člověk může uvažovat nad tím, co by z toho mohlo plynout (práce apod.)
Věřím, že všechno se vybarví a kradu afirmaci Kalli:
Důvěřuj životu.
Držím moc pěsti!!!!!
[22] Milá Káťo, pro každého, kdo věří, že “sehnat v Řecku práci je nadlidský úkol”, je opravdu těžké nějakou získat… A tak i já znám spoustu nezaměstnaných Řeků. Ale taky znám spoustu cizinců, co ani neumějí řecky, a přesto pracují. Já jsem svou kariéru začala jako uklízečka, i v Čechách, i později v Řecku (s vysokoškolským diplomem). Důležité je vyjít ven z domu, jakmile začneš pracovat kdekoliv, získáš první kontakty a zvýšíš své šance najít práci, co ti bude vyhovovat víc.
Vztahy jako ten tvůj vytvářejí hodně pevné pouto, zvlášť, pokud to byl první partner. Pokud nedojde k jasnému ukončení, je to jako bys seděla na židli a vedle tebe byla jiná volná židle, ale ve skutečnosti na ní sedí stín tvého milého, takže si na ni žádný jiný muž nemůže pořádně sednout. Možná, že ani není nijak “horší” než tvůj Řek, ale je prostě “obsazeno”. Znám několik případů klientů, kteří se takto k sobě vracejí celý život, desítky let…
Žena, která svému partnerovi příliš radí nebo dokonce přikazuje či zakazuje, se dostává do podobné role jako jeho matka. Takže jediná možnost “syna” jak si zachovat svoji sebeúctu, je revolta. Nehraje roli, kdo má pravdu, nebo nakolik jsou argumenty ženy logické a opodstatněné, prostě chlap si to musí rozhodnout sám. Aby vám to spolu mohlo hezky klapat, bylo by třeba, aby on měl pocit, že něco dokázal a že ty ho obdivuješ a bereš jako rovnocenného a ne jako nedospělého. Takže možná opravdu potřebuje čas, aby mohl vybudovat něco významného, snad ne ani tak v reálném vnějším světě, jako uvnitř v sobě, aby sám sebe viděl jako zralého muže.
Kdybys chtěla, můžeme se v dalších komentářích zamyslet nad nějakými “pro a proti” různých možností voleb. V každém případě přeji hodně štěstí!
Dodělej školu, na Řeka zapomeň. Já mám čtyři děti s Řekem, ale teď žiju v ČR, naštěstí. A pevně doufám, že vše zůstane, jak má. Manžel v GR a já s dětmi sama v ČR. Tolik bolesti a smutku a všeho….nikomu nepřeju. Na zamilovanost v tomto případě nedej. Nemluví ze mne zahořklost, ale zkušenost. Přeji Ti hodně rozvahy….
[25] Omlouvam se za takovou prodlevu, dlouho jsem se sem nedostala. Kalli, moc dekuji za reakci a rozhodne bych to rada vic rozebrala. V uvodu jsi psala ” pro každého, kdo věří, že “sehnat v Řecku práci je nadlidský úkol”, je opravdu těžké nějakou získat…” – no ano, asi mas pravdu, ze negativni pristup cele situaci nepomuze. Ja vsechno hodne analyzuji, hlavne proto, ze mi uz neni dvacet, nebydlim u rodicu… Ve dvaceti, kdyby se stalo, ze to v Recku nedopadne, tak se proste vratim zpet k rodicum a zacnu neco budovat tady v CR. Ted si to predstavuji jen tezko. Recko a Atheny specialne, miluji. Na Athenach samozrejme miluji nejvic meho Reka. Ale abych neznela jako pubertacka ;), tak do Athen jezdim od narozeni a vzdy to bylo mesto, ktere pro me melo nezamenitelne kouzlo.
Predstava, ze moji rodice zustanou v CR a ja budu v Athenach sama bez nej me po pravde moc nelaka. V hlave se mi honi situace, co kdyz se rodicum neco stane, ja budu daleko atd… Odejit do “cizi” zeme by pro me znamenalo dat vypoved v praci, odejit z bytu… Nemuzu si financne dovolit dat vypoved, odjet do Recka a az tam hledat praci a doufat, ze nejakou najdu.
Musim rict, ze posledni dva mesice o celem presunu uvazuji vic a vic. Mam pocit, ze ten smer, jakym se muj zivot ted vyviji, neni to prave, tohle nechci po zbytek zivota. Mam praci, kterou mam opravdu rada a naplnuje me (financne rozhodne nic zavratneho), ale musim rict, ze radsi budu mit praci, ktera nebude tak naplnujici, ale kdyz otevru dvere do bytu bude tam on. Mozna to zni naivne, ale tak to citim.
Kdyz budes mit chut reagovat, budu moc rada. Zajima me dalsi pohled na vec a nazor.
[24] Jee, L. moc dekuji za pekny vzkaz. Mas vlastne pravdu, vek hral velkou roli a oba jsme byli v urcitych oblastech nezkuseni a vse dopadlo, jak dopadlo. Ale i prrsto toho zpetne lituji.
Jinak se samozrejme zadna prepadovka nekonala, vzdycky si reknu, ze jeste pockam a to je vlastne vymluva, protoze se bojim, ze tim vsechno zkazim.
Preskocim od sebe k tobe, jak se vyviji tva situace? Jste ted o prazdninach spolu? Kdyz budes mit cas a chut, tak dej urcite vedet 🙂
[27] Milá Káťo, vypadá to, že tvou hlavní motivací pro to žít a hledat práci v Aténách, je být zase s ním. Je riskantní udělat takový krok, bez předešlé dohody, bez toho, abyste oba jasně vyjádřili svoji touhu žít spolu a byli uvnitř přesvědčení, že to chcete. Protože jen tak můžete oba vědomě nést jak radost, tak i následky takového “znovunalezení”.
Když někdo následuje partnera do cizí země, tak se na něm stává do určité míry závislým. To je náročné jak pro toho, kdo se vzdává svého zázemí (v tomto případě ty), tak i pro toho druhého. “Domorodý” partner dříve nebo později bude vnímat svou přistěhovalou družku jako břímě, pokud se jí nepodaří přizpůsobit se do té míry, aby byla spokojená. Aby nedošlo k omylu – podtrhávám slovo “spokojená”, více než přizpůsobivá. Mužovi nejde tolik o to, aby se jeho partnerka chovala a cítila jako Řekyně, jde mu o to, aby byla vedle něj šťastná. Obecně, každý normální muž chce, aby jeho žena byla šťastná. Pokud si žena pořád na něco stěžuje, tehdy se cítí muž nedostatečný, že ji ničím nedokáže uspokojit. To ho frustruje. Když jsou oba “doma”, není to pro něj tak náročné. Ale pokud ona odešla ze svého domova a nemá nikoho jiného než jeho, pak to parner vnímá jako zátěž. Jako by nesl plnou zodpovědnost za její “štěstí” a nedokázal jí ho poskytnout.
Je tu jedna šance, jak to přežít v pohodě… Při stěhování si zabalit do kufru velký balík štěstí a mít ho vždy při ruce… V praxi to znamená být odhodlaná radovat se ze všeho dobrého a nepříjemné věci co nejvíc ignorovat. Starat se o to, aby byly naplněny vlastní potřeby, ale nezaměřovat se na nedostatky. Být pozitivní, optimistická, skromná a vděčná za všechno to hezké, co život přináší.
Kdo je schopný mít takový kufr se štěstím, myslím, že se může přestěhovat kamkoliv a má dost velké šance, že toho nebude litovat…
Káťo, přeju všechno dobré, ať už to dopadne jakkoliv. Jsem ti i nadále k dispozici… 🙂