Klasické krétské ráno

5
68
Klasické krétské ráno
Ohodnoť tento článek

povídka od Věry

…zase jsme šli pozdě spát. Ještě štestí, že je neděle, i když my chodíme spát pozdě prakticky každý den a zvlášť v létě. Kdo by odolal menšímu výletku do hor na skleničku rakie se spoustou malých dobrůtek, nebo studenému koktejlu na pobřeží, nebo jenom míse ovoce na balkóně u přátel. Pro mě je to často problém. Jsem archeolog. Léto je moje mobilizační období. Na vykopávce musím být v 6,45. Ale můj krétský manžel, který také pracuje, a to velmi tvrdě, ale z nějakého zvláštního metafyzikálního důvodu je schopen vstát na poslední chvíli, vypravit se i s oholením, navoňěním a napomádováním vlasů a být v práci včas. Je to asi v DNA… Ale teď už bude asi dost pozdě i na neděli. No jo, deset pryč. Zase nic nestihnu. Můj krásný krétský manžel v klidu oddychuje. Vyskakuju z postele, rozhrnuji záclony, otevírám balkónové dveře – á – nádherně teplý letní vítr se protahuje škvírami mezi laťkami okenice. Otevírám ji dokořán. Ani dnes slunce nezklamalo a celou vahou se o mně opřelo. Nadechnu se a cítím všechnu tu sluneční energii, jak prostupuje celým mým tělem a plní jej energií. To je paráda. Takhle má začínat den. Ale to už můj krétský manžel otvírá jedno oko, registruje otevřené okno a letí z postele, jako kdyby troubili na poplach! Jedním skokem je u okna: „Zbláznila ses?“ (τρελάθηκες;;;) „Pustíš sem vedro,… a světlo…“
Kréťani jsou na Krétě fotofobní, ale když jsou ve střední Evropě, tak pořád hudrují, kde že je to slunce a že u nich…
Pak se jedním okem podívá na budík: «Půl jedenácté!» (δεκάμισι…) plácne se do čela, aby dost dramaticky vyjádřil svůj názor na moje nelogické chování … A znovu padá do postele. Ne, ještě vstávat nehodlá.
„Prosím tě, tak už vstaň. Už je pěkně pozdě! Říkali jsme, že se sejdeme s kamarády a půjdeme se společně koupat,“ snažím se ho přesvědčit na první, středoevrospký pohled logickými argumenty.
„Ale ne za ranního kuropění.“
„Půl jedenácté není ranní kuropění.“
„Tys mě úplně vzbudila. Teď už neusnu,“ stěžuje si.
„Proč bys proboha měl usínat v půl jedenácté? Udělám snídani.“
„Proč bys dělala snídani? Dám si kafe venku.“
Asi po hodině sprchování a příprav je můj manžel v ražebním lesku, připravený na ranní kávu v oblíbené kavárně.
„Proboha, proč máš rifle a košili? Vždyť jdeme na tu pláž, nebo ne?“
„Nejdřív si dám to kafe a pak se převlíknu. Nepůjdu do kavárny jako trhan.“
Jde se do kavány. Tašky s věcmi na pláž připavené v předsíni.
Vstupujeme do příjemné klimatizované kavárny. Je téměř 12 hodin. Kavárna se pomalinku začíná zaplňovat. Z naší party je tam pouze kamarádka Anja – Gruzínka, vypravená na pláž a nezvózní: „To je dost že jdete.“
„Kde jsou ostatní?“ ptám se a začínám tušit, že výprava bude trochu komplikovanější, než bych byla ochotna za normálních podmínek připustit.
„Ještě nikdo nedorazil,“ odpovídá Anja rezignovaným hlasem.
 „Kde je Bill?“ ptá se můj manžel míníc jejího manžela Vasilise.
„Ještě asi spí.“
Manžel se na mě obrací s velmi výmluvným pohledem.
„Už jsem mu volala asi pětkrát, ale že prý nikam nepůjde, když budu pořád otravovat. Že mám zavolat až tady bude i Mános.“
„Tak to půjdem ve tři.“ Hodnotím realisticky situaci a objednávám studenou kávu a operativně navrhuji: „hele, nechceš, abysme šly na pláž samy a oni za námi postupně třeba  dojdou?“
Anje zasvítí oči, ale můj manžel se durdí: „Vytáhneš mě  postele a pak mě tu necháš? Přece jsme se domluvili, že půjdeme všichni společně“
Zvoní telefon: „Ano mami,“ odpovídá manžel. „Hm. Je mi to jedno. Je jí to také jedno. Hm. Ahoj.“
„Co chtěla tvoje matka?“
„Co nám má uvařit k obědu.“
„Vždyť tam přece nejdeme. Jdeme se koupat.“
„Vždyť jsem jí řekl, že je mi to jedno, co uvaří.“
„Měl jsi jí říct, že tam nepřijdeme. Bude s námi počítat.“
„Vždyť jsem jí řekl, že je mi to jedno, co uvaří.“
Do kavárny vstupuje Dimítris se svou krásnou přítelkyní a kupou novin.
 „To jste zase hráli pod psa,“ ihned komentuje situaci ve fotbalu můj manžel a Dimitris okamžitě reaguje. Otevírají se dveře a vstupuje další pár, Michális a Amalía: Michális má v ruce tlustou knihu. „Přátelé, to je nádhera. Kazantakisova Odyssea. Je to geniální“ a hned začíná listovat a citovat.
„Jdi k čertu!“ ozývá se Dimitris. „Po ránu. Ještě jsem neotevřel oči a ty už taháš ty tvoje inťoušárny.“
„Je skoro jedna,“ hlásíme s Anjou unisono.
„Kde je Bill?“ dožadují se další páni společnosti přítomnosti Anjina muže. „Ještě spí? Tys ho nechala spát a my tady od rána na něj čekáme? Okamžitě mu zavolej1!“ spravedlivě se rozhořčuje Dimítris.
Můj manžel to chápe jako správný moment jít se převléct. Anja tedy volá.
„Kde je Mános?“ ptá se kdosi. „Neměli bychom mu zavolat?“
„Koho napadlo dát si s nimi sraz? Vždycky přijdou pozdě a ještě jinam,“ hudruje Michális.
„Co se vztekáš? Sám jsi přišel před deseti minutami,“ dělám advokáta nepřítomnému Manosovi ale zároveň už jsem dost naštvaná. Na pláž to dnes nevypadá.
„Tady nejsou Čechy…“ snaží se mě Michális přesvědčit, že jsem přehnaně puntičkářská, co se času a dochvilnosti týče, ale proud jeho zdrcujících argumentů přerušuje Mánosův hluboký hlas: „Ahoj mládeži! Nejdu pozdě?“
Všichni se smějeme. Našinec by předpokládal, že se zvedneme a půjdeme ihned na pláž. Ne. Manos i jeho žena Iríni si objednávají v klidu kafe. Někteří jsme v kavárně už téměř dvě hodiny…
Za malou chvíli přichází můj manžel v plážovém spolu Vasilisem, zvaným Bill.
 „Tak kam se pojedem vykoupat? Snad jste něco vymysleli, když tady sedíte celé dopoledne,“ říká Vasilis. A teď teprve nastává ten pravý řecký šrumec. Samozřejmě se nemůžeme dohodnout. Nakonec, asi po půl hodině debaty, kdy jeden muví přes druhého, přece jenom vyrážíme a během pár minut parkujeme auta u nádherné pláže.
„Mám hrozný hlad,“ hlásí Michális.
„Cítíte to? Tady musí mít úplně čerstvé sardinky. Nejdeme se nejdříve najíst? Jen něco malého si zobneme“ podporuje tento názor i Mánosova žena Iríni. Jsou tři hodiny pryč. Přiznávám, že mám hlad a z té taverny to opravdu nádherně voní. Jdeme tedy po vůni čerstvých sardinek. V taverně trávíme dvě hodiny…
„Tak a teď se nemůžeme koupat, protože jsme se najedli a to je velmi nebezpečné,“ argumentuje kdosi.
„Jedeme do města na kafe, aby nám vytrávilo?“ navrhuje někdo další.
Jedem.
Je sedm hodin a my bereme za kliku našeho domova. Na schodek je taška s obědem od tchýně…
Ani nevím, jestli jsem naštvaná, že z koupání nic nebylo a nebo jestli to byl docela příjemný den…
Tak tohle je naše řecká parta, ta parta, co podržela Billiho, když se rozváděl, co se starala o čerstvě narozené Anjino nemluvně, když hned po porodu musela na složitou akutní operaci. Jsou to ti, co pomáhali mému manželovi, když se mu rozkládal obchod, jsou to ti, kteří pomohli Michalisovi, aby přestal brát drogy, ti kteří seděli u Irininy postele dny i noci, když byla nemocná, ti kteří sbírají peníze, když je někdo z nich v nouzi, ti co mě přijali za vlastní, když jsem se přistěhovala, můj můž byl na vojně a já se cítila úplně sama. Tahle parta odnesla rakev Billovy stoleté babičky na hřbitov. Celá tahle parta se starala o úplně neznámého člověka, který neměl práci ani kde bydlet. Když obec chtěla zrekvírovat jedinou zelenou plochu ve městě, byli tam do jednoho a rvali se jak lvi o kousek zeleně… Jsou všude, kde o něco jde a jsou tam včas v plné polní.
Pokud máte nějaký problém, určitě se na nás obraťte. Jen se s námi proboha nedomlouvejte, abychom se šli společně koupat…

Věra Klontza-Jaklová

Sdílejte
Předchozí článekPomoc, o kterou nikdo nestojí
Další článekPomoc, o kterou někdo stojí
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

5 KOMENTÁŘE

  1. Na pár minut jsem se alepsoň v myšlenkách ocitla na Krétě a kdybych se nepodívala z okna, jak sněží, asi bych tam s váma ještě teď seděla 🙂

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno