Oheň kolem nás

 Když Řecko hoří….

To ráno nás probudilo vedro k zalknutí. Bylo devět hodin a teploměr ukazoval 30 stupňů. Když jsem nasedala do auta, abych se vydala na sever za svými klienty, ještě jsem netušila, že ten den mi bude mnohem větší horko než obvykle a že na vlastní kůži poznám úsloví „Utíká, jako když mu za patami hoří“.

Vnitrozemí bylo v plamenech.

Po pár zatáčkách v horách obzor zčervenal a nebýt toho, že cesta vedla právě na západ, myslela bych, že vidím východ slunce. Po dalších dvou kilometrech se tu a tam objevil kouř, jen nebylo dobře poznat, odkud přichází. Představovala jsem si, jak za dalším kopcem uvidím oheň, jak budu brzdit a couvat a nebylo mi z toho dvakrát do smíchu.

Když projíždíte hornatou krajinou, silnicí plnou serpentin, je těžké odhadnout, co bude za další zatáčkou a ještě těžší je na danou situaci zareagovat. Pokud nejste adrenalinový typ, většinou vás poleje studený pot a přejete si, aby ten kouř byl jen nějaké pálení staré trávy.

Cesta od přímořského letoviska Agia Galini vede do hor, stáčí se na severozápad a po deseti kilometrech ústí do vesničky Kria Vrisi. Studený pramen. Ten den, kdy jsem se blížila k této horské neustále větrem bičované vesnici, žádný pramen, natož studený nepřipomínala. Bylo tu horko až k zalknutí, všude se valil kouř a u vjezdu byl čilý ruch. Stálo tu několik skupinek lidí, zřejmě místní obyvatelé, kteří byli vyhnáni kouřem ze svých domovů a právě s obavami sledovali, jak se oheň blíží k jejich obydlím. Pobíhali, rozhazovali rukama a se strachem sledovali směr ohně jen pár metrů za posledními domy. Samozřejmě tu byli představitelé zákona, jež z bezpečí svého policejního auta o čemsi diskutovali. Možná probírali únikový plán. Politickou situaci. Či včerejší fotbalový zápas.

Naprosto klidní byli hasiči. Tvořili hloučky kolem hasičského auta, ukazovali na všechny strany (snad odhadovali další vývoj událostí), někteří telefonovali a jiní měli v ruce cigaretu. Nezapálenou. S jistotou profesionála zřejmě věděli, že si brzy zapálí. I bez zapalovače. Pozorovali oheň a já si říkala, že pokud hasiči nehasí a policie nedělá pořádek, tak zřejmě situace nebude až tak dramatická, i když mě o opaku přesvědčovaly hořící stromy, jež byly na několika místech jen pár metrů od silnice. Je to trochu jako když sedíte v letadle a náhlá turbulence vámi smýkne o několik metrů níž, ale letuška se směje a klábosí s kolegyní, tak si také říkáte, že je vše pod kontrolou až do té chvíle, než si pobledlá sedne a těsně zapne svůj pás. Pak víte, že jde do tuhého. Dokud hasič jen pozoruje oheň a nehasí, říkáte si, že možná tam u toho ohně je nějaký jiný schovaný a zasáhne přesně v okamžiku, kdy půjde o život. A doufáte, že ne o váš.

Projížděla jsem pomalu vesnicí a snažila se soustředit na cestu před sebou, ale neuvěřitelná scéna hořící krajiny všude kolem, mi na klidu nedodávala. Na okraji silnice byla zastavená auta a turisté si trochu zvráceně a trochu vyděšeně fotili hořící přírodu, která nenávratně mizela a měnila se v popel. Napadlo mne se k nim přidat, ale pocit studu zřejmě zvítězil nad lovením senzací a šlápla jsem na plyn. Fotky jsem si udělala – o týden později.

Myslela jsem na ty lidi, co tu žili, na rodiny, děti, na jejich zvířata a bylo mi z toho ouvej. Ještě že my bydlíme u moře, sobecky jsem si oddechla, v nejhorším skočíme do vody. Ale kam skočí ti tady?

Údolí za vesnicí bylo celé v plamenech, vyhořelá místa byla i na protějším svahu a přes kouř nebylo mnoho vidět. Slyšela jsem kroužící vrtulníky a malá letadla a bez ohlížení jela dál. Na své cestě na sever jsem se nemohla zastavit. Čekali na mě klienti. Netušila jsem, že pár hodin poté, co jsem tudy projela, se oheň rozšířil, obkroužil několik vesnic, přeskočil silnici, zničil nemálo kozích a ovčích farem, včelí úly a nekonečně mnoho olivových stromů a cesta z jihu na sever byla zavřena.

Nikdo nemohl ani tam ani zpět.

Hasiči pozorovali směr větru a plamenů a pokud se ty přiblížily nebezpečně blízko k domům, začali zalévat. Dřív ne. Nemám jim to za zlé. Bojovat s ohněm v otevřených horách je nemožné. Je to nebezpečný a zbytečný hazard.

Vzpomínám na předešlou sezonu, kdy se jich několik vydalo do úzké soutěsky, vybaveni pouze speciálními pytlíky s vodou (terén nedovoloval táhnout hadici) a informací, že oheň je 100 metrů před nimi. Jenže vítr se náhle otočil a oheň byl i za nimi. Oheň byl všude kolem nich. Nepomohli jim ani pytlíky ani vysílačka. Našli je až za několik hodin. Bylo jim něco přes dvacet a byli to dobrovolníci. Jejich smrt jistě ne.

Pamatuji na vyprávění manžela, kdy ho jako vojáka poslali spolu s ostatními hasit požáry na ostrově Rhodos, kde sloužil, a jak mi říkal, že stáli v bezpečné vzdálenosti a čekali až oheň dohoří k moři a sám se uhasí. Jinak by mi to možná ani nemohl vyprávět.

Také nemohu zapomenout na tragický požár na řeckém Peloponésu, který trval několik dní a nocí, byl naprosto chaotický a nepředvídatelný, vzal mnoho životů a udělal obrovské škody. Cítím opět bezmoc lidí, jež před ním utíkali a nevěděli kam a často je štěstí opustilo. Mohli jsme to být my. Je mi jich líto. Nenávidím toho, kdo oheň způsobil, pokud to udělal úmyslně a přeji mu zažít to, co provedl jiným.

Vnitrozemí hořelo tři dny a tři noci.

Střechu našeho domu – vzdáleného 20km na jih – pokryl popílek a manžel vydatně zaléval zahradu a pole kolem nás. Co kdyby… Se západem slunce utichal zvuk vrtulníků, jež v noci nehasí a za tmy byla nedaleká hora osvětlená mnoha ohýnky jako blikající světla velkoměsta. Ten surrealistický pohled na mizící krajinu se nám naskýtal přímo z verandy našeho domu.

Čtvrtý den oheň ztratil na síle a lidé se vrátili do svých domovů. Kromě zničené krajiny se naštěstí nikomu nic nestalo.

Byl to jeden z největších požárů posledních let.

Cesta, dříve divoce krásná, připomíná dnes měsíční krajinu. Napůl shořelé stromy. Sloupy elektrického vedení. Kameny zčernalé jako uhlí. Zcela ohořelá tabule varující před požárem. Vypálená místa, kam až oko dohlédne.

Ale až první podzimní déšť spláchne tu spoušť, tráva opět vyroste a některé stromy se proberou k životu. Další léto již nepoznáte, kudy šel oheň a kam. Bujná vegetace zakryje zkázu, divoké květy vykvetou kolem cest a jen místní budou znát pravdu o ohni a větru…

A tak nám možná příroda ukazuje cestu. Nám, kteří jsme o něco přišli, nebo se cítíme na samém dnu. Učí nás, že ráno opět vyjde slunce a pohladí nám tvář a my najdeme sílu jít dál. Musíme. A pokud ne sami, tak jako déšť pomáhá zemi opět žít, tak nám pomůže podaná ruka znovu vstát. Blízké rameno nabídne oporu a úsměv přítele nám osvětlí i ten nejchmurnější den. A pokud se nám v očích zalesknou slzy, nechť to jsou jen slzy štěstí…

Monika, Kréta