Ukázka z průběhu pohádky pro dospělé

0
19
Ukázka z průběhu pohádky pro dospělé
Ohodnoť tento článek

Malá mořská víla

 

 

    Na úvod….
    Po konstelaci pohádky Malá mořská víla došlo k něčemu neobvyklému: Jedna ze zúčastněných žen, která měla při konstelaci silné zážitky, ale téměř až do konce nepronesla ani slovíčko, mi přinesla článek. Chtěla se podělit o své dojmy se mnou, ale i s jinými lidmi.
     Byla jsem trošku na rozpacích, zda článek uveřejnit na stránkách. Je velmi obtížné porozumět textu, jenž se snaží zachytit pocity. Je to trochu jako s básní… Ten, kdo prožil něco podobného, bude osloven a dojat. Ten, kdo podobnou zkušenost nemá, možná neporozumí a snad i  odmítne, to co nezná. Ale každá báseň a každý vnitřní zážitek upřímně sdělený, má svoji hodnotu. A jak můžu hodnotit něčí “zpověď“ jestli se “hodí“ nebo „nehodí“? Ať tedy cestuje a najde si své cestičky k otevřeným uším a srdcím sama…
    Půvab konstelací, a to dokonce i konstelací pohádek, spočívá v tom, že nikdy nevíme přesně, jaký příběh se rozvine. Určité téma je dané samotnou pohádkou, ale nakonec si každý svůj příběh přinese s sebou. Je to jako v hudbě. Udá se určitý ton a každý si improvizuje svoji melodii. A někdo jen tak poslouchá…
     Na konstelaci dorazilo 15 lidí, z toho 3 muži. A právě ti sehráli důležitou roli. Našli příležitost „setkat se“ s „malými mořskými vílami“ ze své minulosti. Ukázalo se, že všichni měli zkušenost s nějakou ženou, která jim věnovala mnohem víc, než v té době dokázali přijmout a ocenit. Měli potřebu se omluvit a poděkovat a také v míru a lásce se rozloučit.
    Dívka, která napsala článek, „představovala“ Malou mořskou vílu. Ostatní ženy reagovaly po svém, ale ona vnímala jejich názory a postoje jako své vnitřní hlasy. Poslouchala je trpělivě a soustředila se na lásku v sobě. Nechala „své části“, ať svobodně vyjádří všechny pocity, bolest, pochopení, beznaděj a vztek, a to slovy i gesty – mlácením do polštáře a křikem. Takže nakonec všechny dohromady vytvořily Malou mořskou vílu, bytost, která rozumí sama sobě a ví, že se neobětuje, ale činí vědomou volbu.
     A když se muž (princ) a Víla po dlouhé době vzájemného dívání se do očí, při kterém oba slzeli dojetím, nakonec objali, všichni jsme cítili ulevu a teplo u srdce.
 
    Děkuji Evě Nechvílové za překlad článku. Přikládáme i originál, aby se cesivrecku mohli pocvičit v řečtině. 🙂

 

Kalliopi Anthi

 

 

“Je lepší, když ženy nemluví,” řekl muž.
     “To se mi vůbec nelíbí,” odpověděla žena. “To mne utlačuje a rozčiluje,” pokračovala. “Nemohu pochopit proč v příběhu mořská víla obětovala svůj hlas, to nejcennější co měla, aby mohla být s princem?! Jak mohla vydržet poslouchat vychloubání prince, když věděla mnohem více než on? Co mohla mořská panna získat posloucháním příběhů o bohatství na mořském dně? A jak mohla snést tu nemohoucnost, mít tolik znalostí o vodním světě a nemoci se o ně s princem podělit?”
     “Obětovala jsem, abych  se stala celistvou,” řekla žena. Ale pak se ozvala jiná její část: “Oběť! Nemůžu ani cítit to slovo!”, Ostatní se zarazili, ale nikdo to nedokázal vysvětlit…
     A pak se začaly ze všech stran ozývat ženské hlasy. Hlasy zoufalství, bolesti, zlosti, strachu a hněvu. Byly to její vlastní hlasy, které se snažily najít vysvětlení, ale marně. V tu chvíli jí jeden chlapec, nebo možná muž, řekl : “Chci ti něco říct, potřebuji  s tebou mluvit. Pojď!” Dívka se odmlčela a posadila se naproti němu.
     Tak začal příběh…  Jakoby se zastavil čas, když muž  promluvil. Podíval se jí do očí a řekl: “Promiň…” a v očích měl výraz hluboké pokory. Žena jej vyslechla a dál mlčela. A v jejím tichu se mužovo srdce otevíralo víc a víc. A čím déle mluvil, tím více mu rozuměla.
     “Mlčení je zlato,” pomyslela si žena a cítila, že už mu dávno odpustila. Ale to byl teprve začátek… Slzy se jí začaly  kutálet po tvářích a nespouštěla z něj oči, ale ani slůvkem nepřerušila jeho zpověď.
     Muž nepřestával mluvit a ona poslouchala a byla šťastná, že mu konečně dala možnost, aby vyjádřil své pocity, přesto že ji to chvílemi zabolelo. “Děkuji,” pomyslela si a pocit radosti a osvobození jí vháněl slzy do očí. A její pláč se změnil v potok, který jí zaplavil srdce vděkem.
     On pokračoval v mluvení, vysvětlil jí, jak se cítil. “Díky tobě jsem se stal tím, kým jsem, a lituji toho, že jsem ti způsobil bolest, ale nemohl jsem tenkrát jinak,” řekl a díval se jí do očí a ona stále plakala štěstím. Ale nikdo nemohl porozumět radosti, kterou cítila, dokonce ani ona sama… A protože nemohla ani slovíčkem odpovědět, muž začal pochybovat, jestli jeho slova padla na úrodnou půdu. Byla to pro něj výzva, aby uvěřil sám sobě, ale v tu chvíli si to ještě neuvědomoval. Žena se stala láskou a prostřednictvím svého ticha dala sama sobě příležitost zaposlouchat se do svých vnitřních hlasů, které ječely plné vzteku a snažily se vyřešit problém, který byl už dávno vyřešen. Nebo snad nebyl?   
      Seděla uprostřed a konečně naslouchala sama sobě. Strach, hněv, kritika, ale také  soucit, porozumění a trpělivost, to vše byly její vlastní hlasy a poprvé se pokusila jim naslouchat, respektovat je a milovat.
     “Zabij ho!” zazněl jeden z hlasů: “Nemůš se kvůli němu obětovat!“ řekl někdo jiný.
“Podívej se na tu chudinku! Proč nic neříkáš? ” obořila se na ni jiná žena. Ale ona se na něj nepřestávala mlčky dívat, a tehdy se jeho rozpaky a údiv začaly proměňovat  ve strach a hněv a on se začal vzdalovat! “Nechoď pryč, mám ti taky co říct!” ozval se jeden  vnitřní hlas. Ale pak slyšela své Ego, jak křičí: “Ty za všechno můžeš, ty jsi mne využil a opustil, nenávidím tě!” a začala plakat. A hořkost v ní skrytá se proměnila v  hněv a nekonečný strach.
     Všichni přispěchali na pomoc a snažili se pochopit, co se stalo. A ona zatím zůstávala klidná a  jako předtím dovolila všem svým hlasům se svobodně  vyjádřit. Ticho ji chránilo a teprve teď si uvědomila, že jenom ona sama může doopravdy porozumět částem své bytosti. Muž mohl jen předpokládat, aniž by si mohl být doopravdy jist, co říkaly její vnitřní hlasy. A marně se ho ptaly a křičely na něj, protože on je nemohl zaslechnout. Jen ona sama je mohla slyšet a rozumět jim. Bylo to poprvé, kdy přijala sama sebe, kdy začala sama sebe poznávat, respektovat  a milovat. Ze všeho nejdůležitější  byla svoboda, kterou teď ucítila uvnitř sebe. ”Každý člověk má svobodu nejprve sám vyjádřit a přijmout svůj vnitřní svět!”, pomyslela si a nechala své hlasy mluvit, ačkoliv začínala cítit jejich potřebu, aby každému z nich určila jeho místo.
     Když žena procítila přijetí sebe sama, zaplavila ji vděčnosti vůči muži, který seděl naproti ní. Všechno začalo díky jeho odvaze promluvit a díky síle, kterou náhle objevila uvnitř svého mlčení. Jedině takto získala slova jeho lásky a současně i radost objevit a zamilovat si svůj vnitřní svět.
    Když domluvily všechny její hlasy a ticho zaplnilo místnost, teprve pak promluvila: “Děkuji, už dávno jsem ti odpustila. Uvědomila jsem si, že když příliš mluvím, neslyším tebe a ani své vlastní já. Vše, co jsi slyšel, byla pravda, byly to mé myšlenky a pocity, které jsem sama potlačila. Jsou to všechno mé části, které konečně našly své místo ve mně, a proto teď cítím klid. Miluji tě!” řekla a pokusila se mu vysvětlit, jak důležitá byla její vnitřní cesta a jak je mu vděčná za dar, který jí dal. Řekla mu celou svou pravdu a nepřestávala se na něj dívat pohledem plným míru a lásky.
     Štěstí, které cítila, když se mu dívala hluboko do očí s úctou a obdivem, bylo jako poklad. On se  na ni nepřestával díval a řekl: “Jsem šťastný, protože mám před sebou skutečnou ženu” a jeho pohled jakoby ji objal. Ona dodala: “Jsem žena, která má před sebou skutečného muže!”
     Zůstali nehybní a dívali se jeden na druhého a kdesi v hloubce času se jejich duše spojily. A když se pak dotkla i jejich dvě těla, jakoby jejich objetí prozářilo zlatem všechny zraněné duše a vymanilo je z jejich zajetí.
 
Alexandra
 
 
 
Takové bylo pokračování pohádky pro dospělé o malé mořské víle….. Jaká budou ta další, to záleží na nás zúčastněných a na naší snaze podívat se na naše problémy i z jiného úhlu pohledu. Možná se v těchto příbězích někdo pozná a snad mu některé postavy pomohou vyřešit jeho problém.
Už se moc těším na další pohádku pro dospělé!
Hodně úspěchů přeje
 
Eva

 

 

 

ΠΑΡΑΜΥΘΙΑ ΓΙΑ ΓΟΡΓΟΝΕΣ
Η σιωπή είναι Χρυσός

     «Οι γυναίκες είναι καλύτερο να μην μιλούν», είπε ο άνδρας.
     « Αυτό δε μου αρέσει καθόλου», αποκρίθηκε η γυναίκα. « Με καταπιέζει και με θυμώνει», συνέχισε, «δεν μπορώ να καταλάβω γιατί η γοργόνα του παραμυθιού θυσίασε τη φωνή της, ότι πολυτιμότερο είχε, για να είναι με τον πρίγκιπα; Πώς άντεχε να τον ακούει να καυχιέται, ενώ η ίδια ήξερε πολλά περισσότερα; Τί είχε να κερδίσει μια γοργόνα ακούγοντας έναν στεριανό να διηγείται ιστορίες για τους θησαυρούς του θαλάσσιου βυθού; Πώς άντεχε να μη μοιράζεται μαζί του τις γνώσεις της για τον υδάτινο κόσμο που τόσο καλά γνώριζε;» 
     «Έγινα θυσία για να μπορέσω να ολοκληρωθώ» είπε η γυναίκα. Ξαναμίλησε όμως μια πτυχή της και είπε, «θυσία! Δεν μπορώ καν να ακούω αυτή τη λέξη!»  Όλοι αναρωτήθηκαν πως και γιατί, μα κανένας δεν μπορούσε να εξηγήσει.
     Γυναικείες φωνές ξεχύθηκαν στο χώρο. Φωνές απόγνωσης, πόνου, αγανάκτησης, φόβου και θυμού. Ήταν οι δικές της φωνές που έψαχναν να βρουν εξήγηση, αλλά μάταια. Ώσπου ένα αγόρι, που ίσως ήταν άνδρας, της μίλησε. «Εγώ θέλω να σου πω, θέλω να σου μιλήσω. Έλα!»   Εκείνη σώπασε και κάθισε να τον ακούσει.
     Έτσι ξεκίνησε η ιστορία, εκείνη τη στιγμή που ο χρόνος σταμάτησε κι εκείνος άρχισε να της μιλά. Την κοίταξε στα μάτια και της είπε: «Σου ζητώ συγγνώμη…» και μέσα από τα μάτια του της χάρισε την πιο βαθιά και ταπεινή συγγνώμη του.           Η γυναίκα πήρε τα λόγια του και τα έκανε σιωπή. Όσο αυτή σιωπούσε, τόσο αυτός μιλούσε, και  όσο η καρδιά του της άνοιγε, τόσο εκείνη τον καταλάβαινε καλύτερα.
     «Η σιωπή είναι χρυσός», σκέφτηκε η γυναίκα, ενώ τον είχε ήδη συγχωρέσει. Μα το ταξίδι τώρα ξεκινούσε…  Δάκρυα κύλισαν στα μάγουλα της, μα εκείνη συνέχιζε να τον κοιτά χωρίς να τον διακόπτει.
     Ο άνδρας μιλούσε και η γυναίκα άκουγε και χαιρόταν που επιτέλους του έδινε τον χώρο να μιλήσει και να εκφράσει τα συναισθήματα του, κι ας την πονούσαν κάποια από αυτά που της έλεγε. «Σε ευχαριστώ», σκέφτηκε εκείνη, με δάκρυα στα μάτια που ήταν αυτά της χαράς και της ελευθερίας. Τότε το κλάμα της έγινε ποτάμι και ξεχείλισε την καρδιά της με ευγνωμοσύνη.
     Αυτός συνέχισε να τις μιλά και να της εξηγεί πως ένιωθε. « Χάρη σε εσένα έγινα αυτό που είμαι τώρα κι έχω μετανιώσει που σε πλήγωσα μα δεν ήξερα να κάνω αλλιώς» , της είπε κοιτώντας την στα μάτια κι αυτή συνέχισε να κλαίει από ευτυχία. Κανείς όμως δεν μπορούσε να πιστέψει τη χαρά που ένιωθε μέσα της, ούτε ο ίδιος της ο εαυτός . Εκείνη δε μπορούσε να μιλήσει κι εκείνος δυσκολευόταν να καταλάβει αν τα λόγια του είχαν πιάσει τόπο. Είχε κληθεί κι ίδιος μέσα από τις κουβέντες του να πιστέψει στον εαυτό του, μα ούτε εκείνος το γνώριζε ακόμη. Τότε η γυναίκα έγινε αγάπη και μέσα από τη σιωπή της έδωσε κι εκείνη την ευκαιρία στον εαυτό της να αφουγκραστεί τα κομμάτια της που τώρα φώναζαν μανιασμένα και προσπαθούσαν να λύσουν ένα πρόβλημα που είχε ήδη λυθεί, ή μήπως όχι; 
     Καθισμένη στο κέντρο άκουγε επιτέλους τον εαυτό της. Ο φόβος, ο θυμός, η κριτική αλλά και η συμπόνια, η κατανόηση και η υπομονή ήταν όλα δικά της κομμάτια και για πρώτη φορά μάθαινε να τα ακούει, να τα σέβεται και να τα αγαπά. 
     «Σκότωσε τον!» είπε τότε μια φωνή, «Δε μπορείς να θυσιαστείς για χάρη του», είπε μια άλλη. «Κοίταξε την είναι θύμα, είναι μια γυναίκα κομμένη στα τρία! Γιατί δε μιλάς;» παραπονέθηκε μια άλλη. Εκείνη όμως συνέχισε να τον κοιτά ώσπου η απορία του έγινε φόβος και θυμός κι άρχισε να απομακρύνεται. «Μη φύγεις έχω να σου πω!» του είπε μια φωνή και το ΕΓΩ της μίλησε και είπε: «Εσύ φταις, εσύ έφυγες, με χρησιμοποίησες, σε μισώ!» κι άρχισε να φωνάζει και να ωρύεται. Τότε η πίκρα της έγινε θυμός μεγάλος και φόβος ατελείωτος. Όλοι έσπευσαν να βοηθήσουν, να καταλάβουν τι γινόταν κι εκείνη ήρεμη όπως πριν τους άφησε να εκδηλωθούν χωρίς περιορισμούς. Για πρώτη φορά επέτρεπε στον εαυτό της να εκφραστεί ελεύθερα. Η σιωπή της την προστάτευε και τότε κατάλαβε ότι μόνον εκείνη μπορούσε στ’ αλήθεια να κατανοήσει όλες τις φωνές που άκουγε μέσα της. Εκείνος μόνον να υποθέτει μπορούσε, αλλά χωρίς να είναι σίγουρος τι ήθελαν να πουν. Μάταια τα ερωτήματα προς αυτόν κι ας ακουγόταν δυνατά! Η γυναίκα όμως μπορούσε να τα ακούει και να τα καταλαβαίνει. Ήταν η πρώτη φορά που αποδεχόταν τον εαυτό της και τότε άρχισε πραγματικά να τον αναγνωρίζει, να τον σέβεται και να τον αγαπά. Αυτό που είχε σημασία τώρα ήταν η ελευθερία που ένιωθε μέσα της. Ο κάθε άνθρωπος είναι ελεύθερος να εκφράζει και να αποδέχεται πρώτα ο ίδιος τον εσωτερικό του κόσμο, σκέφτηκε και τα άφησε να μιλούν κι ας την παρακαλούσαν με τον τρόπο τους όλα τούτα τα κομμάτια να τα βάλει στη θέση τους. 
     Η γυναίκα ένιωθε αποδοχή για τον εαυτό της και ευγνωμοσύνη για τον άνδρα που είχε απέναντι της. Ήταν μια ευκαιρία που της δόθηκε χάρη στο θάρρος του να της μιλήσει και στη δύναμη που ξαφνικά είχε ανακαλύψει μέσα στη σιωπή της. Έτσι η γυναίκα κέρδισε τα γεμάτα αγάπη λόγια του και την ευτυχία του να γνωρίσει τον εσωτερικό της κόσμο και να τον αγαπήσει.
Όταν όλα τα κομμάτια εκφραστήκαν κι όταν δεν υπήρχε τίποτε άλλο να πει κανείς παρά μόνο ησυχία πλημύρισε το χώρο, τότε εκείνη ξεκίνησε να μιλά: «Σε ευχαριστώ, σε έχω ήδη συγχωρέσει», του είπε. «Κατάλαβα πως όταν μιλάω πολύ δεν ακούω ούτε εσένα, αλλά ούτε και τον ίδιο μου τον εαυτό. Ότι άκουσες είναι αλήθεια, είναι οι σκέψεις μου και τα συναισθήματα που εγώ πρώτη από όλους έχω καταπιέσει. Είναι κομμάτια μου που επιτέλους βρήκαν τη θέση τους μέσα μου κι έτσι εγώ τώρα έχω γαληνέψει. Σε αγαπάω!», του είπε και του εξήγησε πόσο σημαντικό ήταν το εσωτερικό ταξίδι της και πόσο ευγνωμοσύνη ένιωθε για το δώρο που της δόθηκε. Του είπε τότε όλη της την αλήθεια κοιτώντας τον ήρεμα και γεμάτη από αγάπη. 
     Η ευτυχία που ένιωθε τώρα που επιτέλους ο άντρας την κοιτούσε βαθιά μέσα στα μάτια με σεβασμό και θαυμασμό ήταν χρυσός . Εκείνος συνέχισε να την κοιτά και είπε. «Χαίρομαι γιατί έχω απέναντι μου μια αληθινή γυναίκα» και το βλέμμα του ταξίδεψε ακόμα πιο κοντά της . Εκείνη συνέχισε να τον κοιτά και συμπλήρωσε: «Είμαι μια γυναίκα που έχει απέναντι της έναν αληθινό άντρα.»
     Έμειναν να κοιτιούνται και κάπου εκεί στο βάθος του χρόνου οι ψυχές τους ενώθηκαν, τα δυο τους σώματα ακούμπησαν το ένα το άλλο και το χρυσάφι έλιωσε κι αγκάλιασε όλες τις πονεμένες ψυχές ελευθερώνοντας τες από τα δεσμά τους.
Sdílejte
Předchozí článekKráska a netvor na Korfu 23.5.
Další článekSám mezi tisíci
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno