Skip to content Skip to sidebar Skip to footer

V horách

Rate this post

povídka na pokračování

 

 Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu žít v horách a budu sbírat bylinky.
 
Moje cesta začala v roce 1999, kdy jsem přijala nabídku mého známého. Práce se nazývala autobusová stevardka. Vždy jsem chtěla pracovat jako letuška, vznášet se v letadle a koukat na lidi jako na mravence. Má zavalitá postava a chatrné zdraví to však překazily. Můj sen se pomalu rozplýval a mé rozčarování z nemožnosti si splnit sen, dostávalo obludné rozměry.
 
Nabídka práce autobusové stevardky mi najednou otevřela možnost znovu prožívat to vzrušení, když naplňujete své sny a jdete správnou, přímou cestou. Ke štěstí. Skočila jsem po příležitosti a během jednoho dne si sbalila kufry. Pohovor v agentuře proběhl úspěšně, zřejmě jim korpulentní stevardky nevadí. Ha, první překážka překonána. S nadšením jsem se hnala na školení a připadala si jako hvězda první kategorie. Budu obsluhovat bohaté pány a dámy, co se rozhodnou s naší agenturou vycestovat, seznámím se a ještě se možná i vdám!!!!
 
Na první cestu jsem si oblékla nový kostým tmavě zelené barvy. Jaké překvapení mě čekalo na nástupišti autobusu naší agentury. Kostkované veliké tašky lidé rvali do těsných prostorů pod autobusem a šesti-vodky se pokoušeli nasoukat pod sedačky.
 
Hanko, tak začni! Dobrý den pánové a dámy, vítám vás na palubě autobusu naší společnosti, jmenuji se Hanka a jsem šťastná, že vás mohu doprovodit na této vzrušující cestě. Zezadu se ozývalo pouze šustění alobalu a mlaskání.
 
Po dvou měsících jsem začala o práci pochybovat. Tohle přece nebyl můj sen, jak se to mohlo takhle zamotat? Další náhoda rozhodla, že jsem se hnala opět nadšená do nové práce. Tentokrát jsem si našla práci v restauraci Trypa, jako číšnice. Od práce letušky to není tak vzdálené, ne?
 
Moje práce spočívala v obsluhování těch samých lidí, tentokrát sedících místo v autobuse, za stolem výletní restaurace, kde se pořádaly řecké taneční večery. Nu což, vždyť jsem alespoň na čerstvém vzduchu a ještě se se mnou lidé fotografují.
 
Po třech měsících přišel kolaps. Černočerná tma, prásknutí do hlavy a pak už nic. Probudila jsem se v nemocnici na lůžkovém oddělení ostrovní nemocnice. U postele seděla paní a něco mi říkala. Po chvíli jsem si uvědomila, že mluví česky a že bych jí tedy měla asi rozumět. Bolela mě hlava.
 
Zoe Papadimitriu, první část povídky „V horách“
 
Cesivrecku, diskuze : a jak se liší váš život od představy, jakou jste měli na začátku?

7 Comments

  • Magda Malá
    Posted 9.2.2012 at 17:36

    No abych pravdu řekla, mě by ani ve snu nenapadlo, že se z Čech odstěhuju a ještě k tomu do Řecka. Prostě asi osud.

    Odpovědět
  • ostrovanka
    Posted 9.2.2012 at 18:18

    jsem zvedava na pokracovani. me by taky nenapadlo, z ebudu bydlet zrovna v recku.

    Odpovědět
  • Veronika
    Posted 9.2.2012 at 19:02

    Taky se tesim na pokracovani, nikdy by me nenapadlo, ze budu zit v Recku, ale tak nejak uvnitr sebe same jsme vedela, ze ale v Cesku zit bohuzel nebudu. Povidka se mi libi, protoze take ziji v horach a od jara do zimy (ale i v zime) prochazim okolni hory (2524m/m) a sbiram kde co, jahody,bylinky,ostruziny, hriby……… povidka mi velmi sedla!

    Odpovědět
  • krupi
    Posted 9.2.2012 at 20:31

    dobry napad,…povidka na pokracovani. Uz se tesim na bylinky!!!

    Odpovědět
  • b.nikos
    Posted 9.2.2012 at 21:08

    No a ted jsem napnutej jak ksandy 🙂

    Odpovědět
  • Sonka
    Posted 11.2.2012 at 21:18

    Já měla pocit, že v Řecku je pořád pohoda a že řekové jsou nejmilejší lidi na světě. To bylo až do první zimy, kdy jsem začala žít u rodičů svého přítele. Pak jsme se kvůli papírům vzali a pak začla realita, na kterou si ještě furt zvykám…

    Odpovědět
  • Dancha
    Posted 14.2.2012 at 21:04

    [3] V jakých horách žiješ? Sbíráš taky horský čaj?

    Odpovědět

Leave a Comment

0.0/5