Zmrtvýchvstání aneb matka v utajení

Velikonoční povídka z připravované knížky jižan a blondýna

     Zhruba po týdnu svého pobytu ve vsi jsem se začala dožadovat setkání s Jižanovou matkou. Zpočátku opatrně, po čtrnácti dnech už docela otevřeně. Jižan se mě snažil dojmout výmluvami, že matka žije chudě a postaru v ubohém domečku, a že se mi u ní nebude líbit. Když neuspěl, chtěl mě odradit tím, že matka mluví místním nářečím, a tudíž jí stejně nebudu rozumět. Ve chvíli, kdy mu došly všechny argumenty, z nichž žádný na mě stejně neplatil, začal slibovat návštěvu u matky „příští týden“. To je v Řecku něco na způsob informace, že kometu můžete příště spatřit za dalších sto let.

     Nečelil ovšem jen mým útokům.

     „Neměl bys ji vzít ukázat matce?“ vybafla na něj od vavřínového keře sestra zrovna ve chvíli, kdy jí kradl skrze díru v plotě poslední dýni. „Tu dýni si nech.“

     „Jo. Příští týden. Promiň, spěchám,“ odvětil, popadl dýni a odkráčel.

     Ale stála jsem na balkóně. „Vidíš…,“ nadechla jsem se.

     „Jó! Říkám, že příští týden! Teda to je dneska den! Já mít vaše starosti!“ naštval se.

     Možná je dobré dodat, že stará paní žila zhruba tři sta metrů od Jižanova domu.

     Odpoledne volal strýc Dimitros z pětatřicet kilometrů vzdálené vsi a pozval nás na večeři. Jediný blízký příbuzný, kterého jsem kromě dětí a sestry znala. Jižan byl nadšený, protože se domníval, že díky výletu za strýcem na chvíli zapomenu na matku ukrývanou za rohem.          

     „Na zdraví!“ volal strýc nadšeně při pátém přípitku. „Moc vám to spolu sluší! Jo, teď jsem si vzpomněl… stěžovala si tvoje matka, že jí zná z vyprávění, ale že nejsi schopný ji přivést…“

     Jižan lehce změnil barvu.

     „Dejte už mi s tím všichni pokoj.“

     Strýc se malinko naštval a spustil: „Tak hele, tvoje máma je moje sestra, ale hlavně je to tvoje máma, takže by asi měla vědět, koho to máš doma…“

     Jižan ho důrazně zarazil. „Právě proto, že vím, co mám doma, tak ještě počkám, než to ukážu matce.“

     Nastalo hrobové ticho a půlka hospody na mě vrhla tázavý pohled. Napadlo mě, že pokud nic neřeknu, budu za ovci. Ovšem jestli řeknu to, co mám na jazyku, nepřežiju ani do moučníku. Zvolila jsem tedy velmi zlý pohled, obřadně si zapálila cigaretu a velmi hlasitě pronesla: „Aby ještě bylo CO ukazovat, pane.“

     Zbytek večeře postrádal obvyklou jižně hřejivou atmosféru.

     „Hele. Já to tak nemyslel,“ pokusil se Jižan cestou domů probít mým netečným výrazem.

     „Ne? Tak se tam vrať a řekni to celé hospodě.“

     „Zbláznila ses?!“

     „Tak podívej. Pro tuto chvíli pominu fakt, že ze mě děláš na veřejnosti osla. Budeme mluvit o tom, že podle tebe je každý, kdo se nenarodil ve tvé vsi, totálně zabedněný,“ začala jsem jízlivě. „Takže ti něco povím. Tvoje matka je ovdovělá sedmdesátiletá paní. O manžela přišla před více než dvaceti lety. Velmi těžce se pohybuje, ale zato výborně vaří a skvěle háčkuje, komanduje tvoji sestru, a neustále omlouvá svého jediného syna za všechny malakíes, které ve svém životě spáchal.“

     „Sklapni,“ potemněl Jižan.

     Pak mu došlo, že o jeho matce nepíše žádná encyklopedie, a zařval: „Hele, kde to všechno bereš?! Který… kdo ti tohle všechno říká?!“

     „Ještě jsem neskončila,“ skočila jsem mu do řeči a rychle vychrlila nálož, kterou jsem v sobě měla: „Chybí závěr. Tvoje matka je ochotná smířit se téměř s jakoukoli ženskou po tvém boku, hlavně že mazánek bude opatrován. Koneckonců, zvykala si už na horší typy než je podezřelá cizinka. Nechceš mě vzít k matce, protože bydlí kousek od kafeterie, kde hraješ karty. Zjistila bych, že z tvých dvaceti cest k matce jen jedna vede k cíli, zbytek končí u karet. Navíc ti k matce chodí pošta, a to včetně milostných dopisů od nosaté Ivany z Prahy, se kterou jsi mě podvedl týden předtím, než jsem se nastěhovala.“

     Podle Jižanova zuřivého výrazu šlo o několik tref do černého. 

     Týden u nás nepadlo slovo matka. Vlastně u nás týden nepadlo skoro žádné slovo. Když se nám oběma vrátila řeč, rozhodla jsem se pro bobříka mlčení o Jižanově matce. Na jakoukoli větu, která ji obsahovala, jsem zarputile nereagovala. Některé z takových okamžiků zabolely. Například na informaci, že je matka nemocná, se slušelo odpovědět: Perastiká (ať ji to přejde). Ne dělat ze sebe příležitostně hluchou.

     Situace došla tak daleko, že když ze sebe Jižan po mnoha měsících výmluv plus půlhodinovém kroucení nakonec vypravil cosi jako: „Matka by tě přece jen ráda poznala“, prohlásila jsem: „Tak to má fakt smůlu. Nepozná, neboť má tebe za syna.“

     Nastal obvyklý tichý týden, provázený mým ťukáním do klávesnice a Jižanovými hlubokými povzdechy nad vlastním krutým osudem, který mu přivál do cesty mě. Slova se v tomto období nepoužívala. S výjimkou pokynů. Nejdůležitější z nich přišel v pátek.

     „A jsou tu Velikonoce. Zítra přijedou děti,“ pravil Jižan způsobem, kterým se oznamují návštěvy nadřízených.

     „Mám vyvěsit vlajku s červeným vejcem a nahatým beránkem nebo raději s tvojí fotografií?“ zeptala jsem se.

     „Jsi fakt velmi nesnesitelná,“ zapojil nejvyšší stupeň sebeovládání. „Žádám od tebe pouze jedinou věc. Abys alespoň před nimi dělala jakoby nic. Mají tě rády.“

     „To celkem všichni. Kromě tebe,“  odsekla jsem provokativně.

     Dlouze se na mě podíval a docela klidně konstatoval: „Já tě mám rád. Ale nevím, jestli s tebou můžu žít. Někdy sedím hodinu v autě a přemýšlím, jak jsi byla dokonalá, když jsi neuměla slovo řecky. Potkával jsem tě, snil o tom, že si mě jednou všimneš, a říkal jsem si: holka s takovým úsměvem musí být anděl pohody…“

     Dostal mě. Rozesmála jsem se. „Ksichte,“ prohlásila jsem po řecku přátelsky a objala ho. „Ty bys potřeboval univerzální němou svatou. Tak to sis teda fakt moc nepomohl.“

    

     Mladé dámy přijely v sobotu v poledne a dožadovaly se lehkého oběda. Doma vládla pohoda, pramenící z rezignace znesvářených stran. Upravila jsem stůl, nanosila chléb a salát (bez chleba a salátu v Řecku oběd není oběd), pití, a nakonec hlavní chod. Postní, ačkoli se v této rodině postila pouze mladší dcera, která zrovna neměla na programu jiný rozmar. Upozornila jsem přítomné, že jakákoli kritika jídla způsobí trvalou stávku nepříliš dobrovolné kuchařky, a popřála dobrou chuť: Kalí órexi.

     Děti začaly u skleniček s vínem. A hned po přípitku se otce zeptaly: „Neměl bys ji konečně také vzít představit babičce?“

     Dvě minuty jsem se dusila chlebem a čekala, až Jižan pronese obligátní: Příští týden. Jenže děti jsou v Řecku všemocné.

     „Půjdeme tam nějak společně,“ navrhl neurčitý termín.

     „Tak tedy dnes po půlnoci, rovnou z kostela. Babička nás totiž všechny zve na majiritsu,“ uzemnily ho roztomile.

     Čekalo mě několik významných životních „poprvé“. Vstup do řeckého kostela během oslavy Zmrtvýchvstání, seznámení s Jižanovou matkou a polévka z jehněčích vnitřností. Ani do jednoho jsem neměla sebemenší chuť. Zrovna se mi stýskalo po bezbožném ruchu velkoměsta, obyčejné české rodině a vepřo-knedlo-zelu.

     I tak mě půlnoc v kostele okouzlila a dojala. Přání Christos Anesti, sousedská objetí a stovky svíček se svatým světlem, které si všichni obřadně odnášeli a odváželi do svých domovů, aby jeho dýmem vytvořili tmavé kříže nad vchody. Noc už byla hodně jarní a nálada mezi lidmi svátečně hřejivá.

     Jednou z hořících svící pokřižovala starší dcera otcův dům a pak jejím světlem zapálila olejovou lampičku v kuchyni. S druhou svíčkou jsme se vypravili k babičce.

     Malá a hodně kulatá paní v černém mě uvítala slovy: „Pořád o tobě jen slyším. No tak už tě konečně i vidím! Tak teď jdeme jíst.“

     Majiritsa byla výborná od okamžiku, když jsem si někde v hlavě nahradila výraz „ovčí vnitřnosti“ slovy „nějaké drůbky“. Babička byla fajn od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že se musím oprostit od svých zažitých představ. To znamená nesrovnávat ji ani s jednou ze svých babiček, a dokonce ani s prababičkou. V době, kdy moje babičky pomáhaly vybrat mým rodičům první televizi, neměla tahle vesnice ještě ani elektrický proud. Když moje babička dálkově dodělávala střední ekonomickou školu, zavádělo se v Řecku povinné školní vzdělání.

     „Tak Češka. Ty jsi ortodoxní?“ zajímalo Jižanovu matku hned, když polkla první dávku velikonoční polévky.

     „Ne,“ odpověděla jsem s plnou pusou.

     Podívala se na mě podezíravě a chvíli přemýšlela, jestli vyslovit tu hroznou věc: „Nejste… doufám… muslimové???!!!“

     Obě dcery se začaly chechtat a Jižan mi přispěchal na pomoc: „Mami, prosím tě. Jsou to křesťani, ale jsou katolíci.“

     Babička se uklidnila a přešla do roviny geografické. „Kde to je, to Česko?“

     „Vedle Německa. A nech ji najíst,“ štěkl Jižan.

     „Takže daleko,“ nedala se. „Můj syn říkal, že v Německu nepěstují olivy. Vy taky ne, když jste vedle?“

     „Ne, my taky ne.“

     „Kriste a PanenkoMarie. Bože můj… A jak můžete přežít?“

 

     Přes svůj podezřelý původ, nejasnosti v náboženském vyznání a absenci olivovníků v mé vlasti, jsem u matky celkem prošla. Byla nedotčená vzděláním, ale chytrá jako liška. Velmi rychle pochopila, že se dám využít nejen k různým činnostem na domě i v domácnosti, ale i jako uctivá společnice. Za největší výhru ovšem považovala možnost mým prostřednictvím řešit nepříjemné záležitosti se svým synem. Nutno dodat, že uměl být na matku protivný, ať žádala o cokoli. Tomu se teď obratně vyhnula tím, že mě začala používat jako záznamník.

     Chvíli jsem žila v příjemném bludu, že díky seznámení s touto ženou získám povolení k volnému pohybu po vsi, minimálně na třísetmetrové trase dům-matka-zpět.

     „Jdu ke tvé mamince.“

     „Dobře, odvezu tě, a až půjdu z kafeterie, zase tě vyzvednu.“

     „Půjdu pěšky. Alespoň zpátky, nechci tam být do půlnoci jako ty v kafeterii.“

     „Pěšky? Tak to ne. Odvezu tě a nechám ti tam auto. Pěšky (hluboký povzdech) domů půjdu já. Nebudeš mi tu courat po nocích po vsi.“

     Brzy jsem pochopila, že slovo „pěšky“ ve spojení se vzdáleností větší než sto metrů je tu něco jako diskuze o úchylce. Navíc se pěší cestou dají navázat nebezpečné známosti či získat tajné informace.

     Možná by mě pustil v jediném případě: Kdyby měl záruku, že mě někdo ukradne a už nevrátí.

 

Jana Soukupová