Kalli radí po devatenácté

6
162
Kalli radí po devatenácté
Ohodnoť tento článek

O rivalitě a negativních komentářích

 

Milá Kalli,
 
Zajímal by mě tvůj názor. Hodněkrát jsem prosila lidi tady na našich stránkách, aby nám přispěli nějakým svým dotazem nebo příběhem, ale často se potkávám se zamítavou odpovědí se slovy, že se tady známe a Řecko je moc malé a že se nechtějí veřejně ukazovat nebo psát. Přemýšlím o tom, co za tím stojí? Je to strach jít s kůží na trh, strach z kritiky?
 
Taky mě už několikrát zarazila ta rivalita v československých komunitách (nejen tady v Řecku, třeba na fb stránkách Češi a Slováci ve Švýcarsku je to ještě mnohem horší) v cizině. Myslíš, že to má nějaké logické vysvětlení? Vlastně spolu tyhle dvě otázky možná docela souvisejí.
 
Děkuji za odpověď. Pavla
 
Ahoj Pavlo,
     Řekla bych, že je to především strach z odmítnutí, z negativní odezvy. Když někdo napíše nějaký svůj příběh a cítí, že prožívá něco mimořádného nebo dokázal něco obdivuhodného, a někdo jiný na to zareaguje způsobem, který pisatele zklame nebo dokonce poníží, tak to bolí. Když je někdo v prostředí, kde se cítí silný a v bezpečí (například ve svém rodném městě), tak takové zklamání odezní rychle. Ale když žijeme někde, kde se cítíme tak trochu cizí, tak nám mnohem víc záleží na kladné odezvě, přijetí a pochopení ostatních lidí. Především, když ti „ostatní lidé“ jsou členi „vlastního klanu“, v našem případě Češi nebo Slováci. (V rámci zjednodušení a plynulosti textu, nebudu dál Slováky uvádět zvlášť, mám je v mysli a v srdci spolu s Čechy).
    Když se člověk odstěhuje do jiné země, musí zapnout všechny síly, aby se nové situaci přizpůsobil. Někteří lidé, spíš výjimky, to dělají tak, že jakoby zapomenou nebo „zapřou“ svoji minulost. Plně se soustředí na to, aby zapadli do nového prostředí, aby se naučili řeč, našli si práci a přátele, aby se asimilovali. Tuší, že nostalgie po vlasti nebo vyhledávání českých přátel by tento proces zpomalily, a proto všechnu svou energii zaměří na to, aby vytvořili novou identitu, v tomto případě řeckou. Upraví si své jméno, aby znělo řecky, a záhy jsou od domorodců téměř k nerozeznání.
     Většina lidí ale reaguje jinak. Nové prostředí, jiné zvyky a obyčeje, jiná mentalita a jiný způsob života, přestože nám připadá zajímavý a příjemný, pokud jsme v cizí zemi na dovolené, ve chvíli, kdy se s ním setkáváme „trvale a napořád“ nám zpravidla začne vadit. Začneme se víc soustředit na rozdíly, na to, jaký jsem , jak přemýšlím, jaké mám zkušenosti a jak by věci měly správně být (podle mého názoru). Často, aniž si to uvědomíme, nás přepadá touha, abychom změnili prostředí my a ne ono nás. Místo abychom si dali za cíl vytvořit novou identitu, začneme posilovat svoji původní, českou.
     Navíc: to, jací jsme, cítíme intenzivněji v prostředí, které je odlišné od nás, než v prostředí známém. (Podobně jako blonďáček více vnímá svoji světlou pleť a vlasy mezi černouškama). Takže se snažíme být víc Čechy, než bychom se snažili být, kdybychom zůstali v Čechách. Odtud může vznikat rivalita v komunitách, o kterých píšeš. Dvě ženy se třeba pohádají o správný recept na knedlíky, ale v podstatě nejde o to, který knedlík bude mít lepší chuť (o což by se mohly pohádat dvě kamarádky třeba v Brně nebo v Praze), ale o to, který z nich je „správnější“, neboli víc český. Myslím, že lidé žijící v menšinách v cizí zemi, a kteří se brání tomu „splynout“, lpějí na své „národní podstatě“. Proto reagují tak nepřátelsky na vše, co se třeba jen nepatrně liší od jejich názoru. Mají pocit, jako by je to bytostně ohrožovalo, jako by to zpochybňovalo je samotné. Když by si to uvědomili, tak by se mohlo zachránit spousta vztahů, kdy se dobří kamarádi rozhádali na základě nepříliš důležitých záminek. Nakonec, všichni „našinci v cizině“ jsou na stejné lodi, a jde o to, aby žili svůj život v co nejlepší pohodě, tak, aby nelitovali své volby přestěhovat se.
     Další důvod, proč může v komunitách vznikat rivalita a antagonistické vztahy je ten, že se tam setkává celá řada lidí, které spojuje pouze to, že pocházejí ze stejné země. Kdyby člověk zůstal ve svém rodišti, přátelil by se s lidmi, se kterými by měl podobné zájmy nebo názor na svět, nesnažil by se stýkat i s těmi, kteří se k němu nehodí. V cizině je to jinak. Dokud si někdo nenajde řecké přátele, „musí“ „brát, co je“. Často se i nutíme do vztahů, které považujeme za společenskou povinnost, aby nás neodsoudili lidé, na kterých nám třeba tolik nezáleží jako na osobnostech, ale kteří jsou v naších očích spojením s „českým živlem“.
     Co se týká dotazů pro Kalli, věřím, že to je trochu z jiného soudku. Možná to není strach jít s kůží na trh, ale strach, zda v odpovědi nebude něco, co by mohlo být nějakým způsobem nepříjemné. Zpravidla, když se nám nedaří, tak si potřebujeme jen tak postěžovat u někoho, kdo nám poskytne pochopení a „náruč sympatie“, abychom se cítili líp. To je klasická potřeba především u žen. V podstatě nečekáme nějakou konkrétní odpověď nebo řešení. To, co potřebujeme, je malé pohlazení. Jenže, když se někdo obrátí s nějakým dotazem k člověku, který je v tom oboru profesionál, odpověď bude obsahovat i další prvky. Obecné informace, otázky k zamyšlení, možná vysvětlení nějakého jevu atd., prvky, jejichž smyslem je pomoci tazateli porozumět lépe celé situaci a přijít na to, jakým způsobem ji pomáhá vytvářet. Tento nový pohled na věc není „zadarmo“, neboť vyžaduje ochotu ke změně a odvahu si přiznat vlastní podíl zodpovědnosti. A my lidé často raději trpíme nějakým problémem a utěšujeme se myšlenkou, že za to nemůžeme my, že někdo jiný nese vinu, než abychom rozšířili svůj pohled a přiznali si, že věci mohou být i jinak.
     Já si velmi vážím lidí, co přicházejí do poradny nebo na konstelace, nebo se se mnou rozdělí o svůj životní příběh a trable pomocí dotazu. Především pro jejich odvahu a lásku k sobě, lásku, která se projevuje právě tím, že chtějí svoji situaci zlepšit. Cítím velkou úctu před lidmi, kterým osud opravdu naložil velké starosti, a oni přesto jdou dál a snaží se vytvořit ve svém životě radost a smysl.
     Z mého pohledu není slabost ptát se, co mi může pomoct. Je to síla. Je to projevená láska k sobě a k lidem okolo mne.
     Ještě mě napadá jedno téma, a sice otázka negativních komentářů pod články na www.cesivrecku.cz. Někdy se divím, jak moc agresivně a emotivně někteří lidé reagují. Tehdy soucítím s lidmi, kteří našli tu odvahu svěřit se se svým problémem, a dočkají se nečekaně dalšího útoku. Takže bych tu měla jednu radu pro tazatele: Neberte to osobně! Zpravidla takový útok nevypovídá nic o osobě, na kterou je namířen, ale spíše vypovídá o osobě útočníka. A co o ní vypovídá? Mluví jasně o nějakém zranění, o nějaké bolesti. Asi jako když někomu šlápnete na kuří oko, jeho reakce bude mnohem intenzivnější, než kdyby měl úplně zdravou nohu.
     Lidský organismus je moudrý a nikdy neplýtvá emocemi. Zbytečně vydaná emoce je pro něj ztráta energie. Dá se čekat, že pokud má někdo prudce emotivní reakci na něčí dotaz nebo na životní příběh jiného člověka, tak se ho to nějakým způsobem týká osobně. Např. když někdo bouřlivě zareaguje na zmínku, že si někdo jiný přeje odstěhovat do Řecka, a píše o naivitě a nezodpovědnosti, dá se usoudit, že on sám, nebo člověk jemu blízký na takové rozhodnutí „doplatil“ a teď ho lituje. 
     Není nic špatného na tom, brát věci osobně. Jsme osoby a tak máme tendenci brát věci osobně.:-) Je však potřeba být si té „přehnané osobní“ emoce vědom a zbytečně druhým neublížit. To tzv . kuří oko může být něco z minulosti, vědomého nebo podvědomého. Může to být ale také velmi aktuální pocit. Abych nechodila daleko, uvedu jako příklad samu sebe. Já se také dokážu rozčílit, když mám pocit, že někdo „maří“ moji snahu (nebo třeba snahu advokátky) poskytnout někomu podporu. Když někdo napíše urážlivý komentář, mám obavu, že odradí lidi od toho, aby se rozdělili o své starosti a hledali řešení. A to mi vadí, neboť je to překážka ve snaze lidí, co tyto stránky v dobré vůli založili. Na druhé straně, nemám potřebu, aby lidé se mnou souhlasili, proto řadu komentářů s opačným názorem neberu osobně, ale naopak mám radost, že se lidé k tématu vyjadřují.
     Nejde o to někoho za jeho komentář kritizovat. Moudrý člověk využívá informace ve svůj prospěch. Když má někdo neadekvátní reakci, je to informace od jeho podvědomí, signál, že něco není v pořádku. Pokud si to uvědomí, může hledat příčinu a pomoci sám sobě. Pokud dá přednost tomu rozčilovat se nad tím, jaké volby udělali jiní lidé, je podobný člověku, který ztratit klíče od bytu v zahradě, ale hledá je na ulici pod lampou, protože tam je víc světla.
Buďme v pohodě a mějme se rádi!                                           Vaše Kalli
www: cz.kalliopi-anthi.cz
Dotazy můžete posílat na   kalianth@yahoo.gr
Sdílejte
Předchozí článekAdvokátka Manu radí
Další článekPrvní Máj
Redakce magazínu ČesiVŘecku vám pomáhá najít ideální dovolenou, spojit se s ostatními Čechy v Řecku a vzájemně si předávat tipy a rady.

6 KOMENTÁŘE

  1. Díky, Kalli. Mě prostě vždycky mrzí, když někdo napíše něco v dobré víře, že to bude k něčemu prospěšné a najednou se tam objeví komentáře, které prostě málokdo unese. Proto se lidi taky bojí podepsat nebo něco sami napsat. Tvoje vysvětlení mi usnadnilo se nad tím tolik netrápit.

  2. Je tak ted se citim “spešl”, jakozto ta vyjimka, co Cechy v zahranici nevyhledava. 🙂 Kdybych se chtela bavit hlavne s Cechama, tak jsem zustala v Cechach. Cesi zijici v zahranici byvaji protivni a namysleni, cest vyjimkam.

  3. mám to tu rád a rád se sem vracím – sic nemám moc času – a nenechte si svoje prožitky, zkušenosti nikým znechutit. Většina si ráda přečte jak se kde žije, co kdo radí, atd. Jsme tu fajn parta, díky zřizovateli.. tomu díky. A – připomínka – nevím jak by bylo náročné – aby každý kdo si příspěvek jen přečte-a souhlasí-nebo ne- mohl kliknout a počet by se objevil-což by bylo pro všechny velmi zajímavé, poutavé, povzbuzující i poučné.. heee ?!

  4. a jen okrajově-jsme v Čechách 2 měsíce a máme toho plný zuby..! Ono to u nás na Lefkádě taky není jednoduchý, ale jsme tam na samotě..svým způsobem pány času.. naše holky /kočky převážně od zvěrolékaře/ na nás čekají i když mají obdenní péči.. nám chybějí také moc.. a nejlíp je nám, když jsme pohromadě ..Eva, já a naše holky..

  5. To jsem si teda krasne pocetl, myslím si ze je to vse perfektně vystizeno a naprosto srozumitelné. Tleskam Kalli

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím zadejte komentář
Prosím zadejte zde vaše jméno